A koukej si vzít košilku!
.jpg)
„Máš košilku? Jak to, že ne? Koukej si ji vzít, nastydnou ti ledviny, vaječníky, budeš nemocná...“ Tuto neocenitelnou radu mám neodmyslitelně spojenou se svým dětstvím a dospíváním. Provázela mě téměř den co den vždy od října do dubna. Obzvlášť babička byla velice vytrvalá a otázku na košilku mi byla schopná položit i v době, kdy už jsem byla dávno dospělá.
Jako dítě jsem většinou rezignovala, a abych měla klid, do nějaké ohavně růžové nebo žluté bavlněné košilky jsem se navlékla. V okamžiku, kdy jsem na sobě začala pozorovat první známky dospívání a zájmu o opačné pohlaví, však nebylo moci, která by mě donutila si ten příšerný kousek prádla obléct.
Přesto mě maminka a babička neustále zásobovaly a poctivě dokupovaly zaručeně teplé a hlavně dostatečné dlouhé („hlavně aby ti netáhlo na záda, kvůli ledvinám“) spodní košilky. O tom, že to v sedmdesátých letech rozhodně nebyly kdovíjak oslňující kousky, nemusím nikomu, kdo tu dobu zažil, vyprávět.
Nebyla jsem jediná, kdo byl vystaven košilkovému teroru. Vzpomínám si, jak jsme v zimě vybalovaly na internátě kufry. Každá druhá jsme v něm měly košilky podstrčené starostlivými maminkami a většina z nás těsně před odjezdem vyslechla několikrát zdůrazněnou větu: „A koukej nosit košilku!“
Samozřejmě že jsme je nenosily. Ani když teplota klesla pod minus dvacet a byly vyhlášené uhelné prázdniny. Ten potupný kousek prádla bychom na sebe dobrovolně nenavlékly ani za nic.
S postupujícím věkem se přístup některých z nás ke košilkám změnil a mnoho mých bývalých spolužaček je vzalo na milost.
Já zatím ne. Mé mamince a babičce se patrně podařilo vypěstovat ve mně něco jako nepřekonatelný odpor k této součásti oblečení, protože nevlastním ani jeden jediný košilkový kousek. Dokonce ani svým dcerám jsem je nikdy nenutila, s výjimkou doby, kdy byly hodně malé.
Přesto jsem se před nedávnem přistihla, když jsem se v předsíni loučila s odcházející dcerou a všimla si, že jí zpod krátkého svetru vykukuje kus zad, že se mi nekontrolovatelně dere do úst obligátní věta: „Proč si, prosím tě, nevezmeš, košilku? Vždyť máš úplně holá záda, nastydnou ti ledviny, vaječníky, budeš nemocná...“
Ke cti mi budiž přičteno, že jsem to nevyslovila nahlas. Hned poté, co mne to napadlo, mi totiž došlo, že by to byla z mé strany marná snaha.
Co vy a košilky? Nosily jste je vždycky, nebo jste k nim chovaly podobnou nenávist jako já? A jak jste na tom teď? Došlo na slova vašich babiček a maminek a po košilce rády sáhnete, nebo statečně odoláváte?
16.12.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 114 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - A koukej si vzít košilku!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
catcat: jo takový rozžvejkaný týden starý hovězí - to musel být teda kekel 
a taky byla sranda, když po 89 začaly sekáče a tak jsem dceru navlíkla do té doby nevídaných džínečků s barevnými obrázky a tak. A pančelky ve školce mi kladly na srdce, že nemám dceru povyšovat a mám jí dávat punčocháče (ty hnědé) nebo tepláky! Jenže jsem byla tvrďák a odolala jsem. Tepláky i ty punčocháče stály v normálním kšeftě majlant a ty džínečky byly klidně i za 15 korun v šikovných sekáčích!
máša h.: nojo, taky jsem měla model takových kšandových kalhot! A vytahané punčocháče, které se nošením tak nějak prodlužovaly a pak se schrumlaly v botě a tlačily. Takové ty klasické, hnědé! A k tomu roztomilou zástěrku s kapsičkami, kde jsem pravidelně dostávala céres, páč jsem tam odkládala vše a po týdnu ve školce se tam daly najít krásně plesnivé poklady!
monja: musela jsem ti přečíst znova, terapie redy
máša h.: to jsi ty????
ty jsi roztomilájéééé brejlatá holčička- to jsem vždycky jihla)))))jak jsem potkala na ulici holčičku s brejličkama
a hned bych brala tvůj kočárek 
monja: my jsme měli enem ty modrý kolenovathovací tepláky na gumičku pod chodidlem a s jednou kapsou na prdelce, kam, když se dal maličký kapesník, to hned vypadalo, že tam nesu nejmíň pomeranč
A zástěrky jsem milovala a miluju dodnes fakt
.JPG)
luminka: mně taky občas koukal kousek břicha z oděvu - rodila jsem v srpnu a když jsem měla velkej pupek, bylo pěkný vedro
luminka: 
monja: taky jsem nosila dobrý modely
.jpg)
Šťastná Baronka: skorokosmonautí - pch - to je vidět, žes mladšinka - představ si hnědou teplákovinu s vlasem - čistá bavlna - takže to bylo po druhým vyprání vytelený na všechny a strany a jako vrchol všeho zapínání na nitěné bílé knoflíky - NA ZÁDECH - zřejmě z jediného důvodu, aby si to nezvedené dítko nemohlo samo odslíct
a muselo si pohár ponížení vypít až do dna - představ si, že na tom nosíš punčocháče s vyboulenejma kolenama 
a k tomu červenou zástěrku s volánkem od milující tetičky, kterážto děvčat nemaje, trýznila mne, svoji jedinou neteř
tady je to hotová psychoterapie, děkuji za pozornost
Jo, a ty nahatý záda a břicho už nenosí jen špekaté holky, o kterých jste tady psaly, ale i těhotné. Viděla jsem i jednu čekající dvojčata, které koukal spodek břicha.
Tenhle kousek prádla téměř nevedu, asi je to taky odpor vytvořený maminkou. Mám dva kousky, a ty nosím doma v létě jako svrchní oblečení. Celou dobu jsem nebyla nastydlá, až letos mě nějak pobolívají záda a břicho, ale na milost košilky asi nevezmu. Moje kolegyně na ně nedá dopustit, a jaká rebelka to byla zamlada. Dcera je samozřejmě nenosí, a když si objedná z katalogu triko a ono jí sahá k bokům, tak to vrací a chce menší číslo.
Almega: monja: babička nosila spodničku pod šaty i pod kostýmek a říkala tomu kombiné- takové silonové tentonoc nah hrudi s krajkou a když v tom občas na vteřinu vyběhla z koupelny nebo svého pokoje a měla ještě na ofince natáčku...volala : nekoukat, mám na sepe jenom neklišé
Ota: to nevadí, že to nebyly přímo silonky, napsal jsi krepsilonky, to je podobný a musel jsi v tom být srandovní
monja: nemám v tomto směru vzpomínky na zmrzlou matku 
, spíše na zlatou babičku, na její pletené fusekličky a bačkůrky s bambulí jen pro odvážné, klouzaly a byly držkopády ale babiččina tílka jsem nosila opravdu ráda a mám je dodnes) jen marně vzpomínám, bratranci nosili na hokej nejprve v ranném věku klasické punčocháče (dětské bavlněné- mám je i teď na dceru)...pak měli takové tmavomodré nebo světle šedé podvlíkačky, taky bavlněné, bylo to na tělo, jako spodky s nohavicemi ke kotníkům ale v silonkách či krepsilonkách jsem je nikdy neviděla a tu skoroksomonautí kombinézu, co jste tu popsaly taky určitě neměli, to bych se počššššššššš smiíchy a jistě to nikdy nezapomněla
Šťastná Baronka: asi jste neměli tak zmrzlou matku, jako my - jsem v podstatě jediná z rodiny s teplejma nohama, všichni ostatní - 2 ségry a brácha nosej pořád roláky a na spaní teplý fusky a já chodím s holým krkem, dosud ve flísce, protože zima ještě nezačala
takže mám geny bůhvípokom, po matce tedy neeee
Jako bych to slyšela od mojí maminky přesně ty samý slova, dnes kdy moje děti už jsou dospělé musím říct že i já pro tento kousek prádla občas sáhnu vlastním totiž jenom jeden kousek a dala mi ho TCHYNĚ
monja: díky za vyčerpávající výklad
Šťastná Baronka: mě to naštěstí nepostihlo, ale bráchové to nosili a vzpomínají na to se slzou v oku. Asi to nosili fest, protože jsme to nemusely se ségrou "dotrhávat"
Ota: funkční jégrovky
