A koukej si vzít košilku!
.jpg)
„Máš košilku? Jak to, že ne? Koukej si ji vzít, nastydnou ti ledviny, vaječníky, budeš nemocná...“ Tuto neocenitelnou radu mám neodmyslitelně spojenou se svým dětstvím a dospíváním. Provázela mě téměř den co den vždy od října do dubna. Obzvlášť babička byla velice vytrvalá a otázku na košilku mi byla schopná položit i v době, kdy už jsem byla dávno dospělá.
Jako dítě jsem většinou rezignovala, a abych měla klid, do nějaké ohavně růžové nebo žluté bavlněné košilky jsem se navlékla. V okamžiku, kdy jsem na sobě začala pozorovat první známky dospívání a zájmu o opačné pohlaví, však nebylo moci, která by mě donutila si ten příšerný kousek prádla obléct.
Přesto mě maminka a babička neustále zásobovaly a poctivě dokupovaly zaručeně teplé a hlavně dostatečné dlouhé („hlavně aby ti netáhlo na záda, kvůli ledvinám“) spodní košilky. O tom, že to v sedmdesátých letech rozhodně nebyly kdovíjak oslňující kousky, nemusím nikomu, kdo tu dobu zažil, vyprávět.
Nebyla jsem jediná, kdo byl vystaven košilkovému teroru. Vzpomínám si, jak jsme v zimě vybalovaly na internátě kufry. Každá druhá jsme v něm měly košilky podstrčené starostlivými maminkami a většina z nás těsně před odjezdem vyslechla několikrát zdůrazněnou větu: „A koukej nosit košilku!“
Samozřejmě že jsme je nenosily. Ani když teplota klesla pod minus dvacet a byly vyhlášené uhelné prázdniny. Ten potupný kousek prádla bychom na sebe dobrovolně nenavlékly ani za nic.
S postupujícím věkem se přístup některých z nás ke košilkám změnil a mnoho mých bývalých spolužaček je vzalo na milost.
Já zatím ne. Mé mamince a babičce se patrně podařilo vypěstovat ve mně něco jako nepřekonatelný odpor k této součásti oblečení, protože nevlastním ani jeden jediný košilkový kousek. Dokonce ani svým dcerám jsem je nikdy nenutila, s výjimkou doby, kdy byly hodně malé.
Přesto jsem se před nedávnem přistihla, když jsem se v předsíni loučila s odcházející dcerou a všimla si, že jí zpod krátkého svetru vykukuje kus zad, že se mi nekontrolovatelně dere do úst obligátní věta: „Proč si, prosím tě, nevezmeš, košilku? Vždyť máš úplně holá záda, nastydnou ti ledviny, vaječníky, budeš nemocná...“
Ke cti mi budiž přičteno, že jsem to nevyslovila nahlas. Hned poté, co mne to napadlo, mi totiž došlo, že by to byla z mé strany marná snaha.
Co vy a košilky? Nosily jste je vždycky, nebo jste k nim chovaly podobnou nenávist jako já? A jak jste na tom teď? Došlo na slova vašich babiček a maminek a po košilce rády sáhnete, nebo statečně odoláváte?
16.12.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 114 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - A koukej si vzít košilku!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
tak košilku jsem dobrovolně nosila asi tak v mých 13 letech, když jsem si uvědomila, že mi počínají rašit prsa. Hrozně jsem se (já blbec) tenkrát styděla, takk jsem to léto chodila v košilce a tričku. Až nastala horší varianta, maminka mi koupila podprsenku. Byl to plátěnej děs běs s kytičkama a BYLO TO VIDĚT JEŠTĚ VÍC!!!!!!!
V nynějším věku košilky nenosím ani omylem, ale jsem zásobená různými vestami a bez nich se prakticky neobejdu. I v kanclu mám jednu a nosím jí i v létě, když se hodně větrá...
.jpg)
Šťastná Baronka: to nebyly silonky ale spíš takové silonové jégrovky ale i s patou a špičkou....
Mimochodem před objevem funkčního prádla se dámské punčochové kalhoty nosily mezi námi sportovci běžně na běžky nebo v zimě na kolo..... ... vypadalo to sice příšerně při převlékání ( nastřihli jsme si je v pase a pak volné konce vázali na kličku) ale hřálo to a nevážilo to moc 
monja: máša h.: tak toto jsme nenosili doma
, ale je to prča číst, jak to tu popisujete
.jpg)
Almega: 
já jsem nosila spodničku ještě před pár lety pod úpletové šaty, které mi tím pádem nelezly po punčochách až na záda 
už je mi malá i spodnička i šaty, takže 
nenosím....
Dcera košilky nenosí, místo toho má topík nebo tričko.Nelíbí se mi ty dnešní kalhotky- tanga, neboť si nemohu zvyknout na jejich zařezávání do...Tak mám raději spíš bombarďáky skoro do pasu, což dcera hrozně nesnáší,pokřikuje na mě, jestli si je nechci vytáhnout až do podpaždí!Totéž se týká bokových kalhot, ty bych si taky nenasadila.Jestlipak dnes ještě někdo nosí kombiné nebo spodničku??Tyto oděvní součástky jsem taky nikdy neoblékla...
Šťastná Baronka: mělas holou prdel - takže jsi mohla jít na WC klidně na poslední chvíli - byůly klučičií a holčičí verze - holčičí byly hnědé - dlouhý rukáv a nohavici do nápletu a měly díru na zadnici, klučičí byly modrošedé a měly rukávy a nohavice stejné a vpředu "otvírání" jako na slipech a na prdeli již řečenou díru 
no byl to vážně hnus, velebnosti....
Šťastná Baronka: já ti nevím, ale vepředu byl snad poklopec a vzadu ta ďoura
monja: odborník poradí
máša h.: krysova noho...to bylo na celé tělo od krku po kotníky a jen ďoura? Nechtěla bych vidět tu rychlost a nutnost se celý vysvléct, když potřebovali na WC nikoliv stát u mušle, anóbrž dosednout
Ota: klučičí silonky
medved: jsem oběť košilkového teroru a můj syn tílko nosí, protože si ho sám vyžákal 
.gif)
Jsem ráda,že košilky jsou,kdo neprodělal problémy s ledvinami z nastydnutí...neuvěří,jak jsou košilky super!!!!!!!!
máša h.: moje matka tomu říkala trikáče - bylo to velmi ponižující prádélko 
evelyn: dcery dokonce jako dárek někdy požadují košilky
ja nahodou kosilky nosim, ale pekne, strecove, je to jen dalsi kousek pradla
Ota: bráchové vzpomínají na trikot - od krku po kotníky, v intimních partiích ďoura
mne terorizovala starší "košilková" ségra, ale s odstupem času mi při pohledu na holá záda zvláště u malých dětí naskakuje husí kůže. Moje dcery jsou košilkové bez teroru. Nebo se spíš musím zeptat...já jim je prostě dávala odmala a nějak si zvykly
