A koukej si vzít košilku!
.jpg)
„Máš košilku? Jak to, že ne? Koukej si ji vzít, nastydnou ti ledviny, vaječníky, budeš nemocná...“ Tuto neocenitelnou radu mám neodmyslitelně spojenou se svým dětstvím a dospíváním. Provázela mě téměř den co den vždy od října do dubna. Obzvlášť babička byla velice vytrvalá a otázku na košilku mi byla schopná položit i v době, kdy už jsem byla dávno dospělá.
Jako dítě jsem většinou rezignovala, a abych měla klid, do nějaké ohavně růžové nebo žluté bavlněné košilky jsem se navlékla. V okamžiku, kdy jsem na sobě začala pozorovat první známky dospívání a zájmu o opačné pohlaví, však nebylo moci, která by mě donutila si ten příšerný kousek prádla obléct.
Přesto mě maminka a babička neustále zásobovaly a poctivě dokupovaly zaručeně teplé a hlavně dostatečné dlouhé („hlavně aby ti netáhlo na záda, kvůli ledvinám“) spodní košilky. O tom, že to v sedmdesátých letech rozhodně nebyly kdovíjak oslňující kousky, nemusím nikomu, kdo tu dobu zažil, vyprávět.
Nebyla jsem jediná, kdo byl vystaven košilkovému teroru. Vzpomínám si, jak jsme v zimě vybalovaly na internátě kufry. Každá druhá jsme v něm měly košilky podstrčené starostlivými maminkami a většina z nás těsně před odjezdem vyslechla několikrát zdůrazněnou větu: „A koukej nosit košilku!“
Samozřejmě že jsme je nenosily. Ani když teplota klesla pod minus dvacet a byly vyhlášené uhelné prázdniny. Ten potupný kousek prádla bychom na sebe dobrovolně nenavlékly ani za nic.
S postupujícím věkem se přístup některých z nás ke košilkám změnil a mnoho mých bývalých spolužaček je vzalo na milost.
Já zatím ne. Mé mamince a babičce se patrně podařilo vypěstovat ve mně něco jako nepřekonatelný odpor k této součásti oblečení, protože nevlastním ani jeden jediný košilkový kousek. Dokonce ani svým dcerám jsem je nikdy nenutila, s výjimkou doby, kdy byly hodně malé.
Přesto jsem se před nedávnem přistihla, když jsem se v předsíni loučila s odcházející dcerou a všimla si, že jí zpod krátkého svetru vykukuje kus zad, že se mi nekontrolovatelně dere do úst obligátní věta: „Proč si, prosím tě, nevezmeš, košilku? Vždyť máš úplně holá záda, nastydnou ti ledviny, vaječníky, budeš nemocná...“
Ke cti mi budiž přičteno, že jsem to nevyslovila nahlas. Hned poté, co mne to napadlo, mi totiž došlo, že by to byla z mé strany marná snaha.
Co vy a košilky? Nosily jste je vždycky, nebo jste k nim chovaly podobnou nenávist jako já? A jak jste na tom teď? Došlo na slova vašich babiček a maminek a po košilce rády sáhnete, nebo statečně odoláváte?
16.12.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 114 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - A koukej si vzít košilku!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Inna: No ale když pořádně fučí ledový vítr, tak nosím čelenku přes uši, jednou mně omrzly boltce.
Křeček: O těch krátkých sukních mně povídej! My jsme ještě bydleli v domě, odkud jsem jezdila po dvojím schodišti s kočárkem. Když jsem před sebou ten kočárek s dcerou tlačila do vrchu, tak mně šaty vylezly skoro do pasu. Naproti nás bydlel důchodce a ten vždycky málem vypadl z okna.
Almega: Taky už něco pamatuju, ale k minisukním jsem nosila vždycky punčocháče, přece se dostaly koupit! To ti musely koukat i ty podvazky, ne?
.jpg)
košilka byla ještě dobrá - ale moje matka, která vyrostla na větrné hůrce, mě terorizovala DLOUHEJMA GAŤAMA
, kdykoliv jsem si chtěla vzít sukni a někdy i pod kalhoty - protože džíny přece studěj
jednou mě donutila do fialovejch bombarďáků pod pohrůžkou, že teda nikam nepůjdu - no, tak jsem šla... za rohem jsem je svlíkla - u baráku - téměř na veřejnosti - naštěstí se nosily na punčocháče a trčila do cesmínovýho keře, kterej jedinej měl nějaký lupení.. pak se na ně nějak zapomnělo a když po 10 letech matka prořezávala keřík, vytáhle takovýho cosi fuj a přemýšlela, co to je - tak jsem to na sebe práskla - 
Košilku jsem nechtěla nikdy nosit, ani teď žádnou ve výbavě nemám.Pracuji celý rok střídavě v kanclu a v terénu,tak se musím oblékat ven pořádně a tak to řeším tričkem a na to 2 mikyny a bundu.Čepici jsem odmítala nosit v mládí, ale nyní čepici nebo klobouk nosím, kdykoliv jdu ven dýl než na půl hodiny.Přeci jen nehodlám riskovat nějakou nemoc z nastuzení.Když mi bylo cca 13 let, ještě nebyly běžně punčocháče, tak jsem měla minisukni , pod tím podvazky a punčochy,ten holej pruh kůže, který mrznul do fialova v zimě, si pamatuju dodnes.K sukni bylo tričko s krátkým rukávem a přesto rozepnutá bunda jejíž délka byla jen o cm delší než sukně a botky kozačky z takového jakoby vikslajvantu, studené, bez tlustých ponožek.A takhle jsme tehdy chodily všechny kamarádky...
Meryl, mám pocit, že jste mi napsala moje vlastní myšlenky. Zažila jsem naprosto totéž. A hádejte, co dělám teď, když mám dvě dcery? Nenutím jim je!!! Popravdě - pokud je venku opravdu velká zima, vezmu si i já a holkám ji "doporučím" a nenápadně dohlédnu, jestli košilku mají. Vím, co na ně platí (a co platilo na mně) - v žádném případě NENUTIT. Udělají totiž naprostý opak...A víte, co říkají na můj přístup moje babička a maminka? Vstávají jim hrůzou vlasy na hlavě
.gif)
Košilku nosím zcela dobrovolně, jakmile klesne teplota pod cca 10 stupňů. Nosila jsem jí i v době dospívání, nevidím v tom nic špatného. Naopak se mi móda nahých kousků zad a půlek moc nelíbí a v duchu nositelky lituji. Nevěřím, že v prosinci nenastydnou. Ale možná jsem jen méně odolná.
Protože jsem zimomřivá, nosívala jsem košilky zcela dobrovolně. Dnes už žádnou nemám, ale když je chladno, tak vrstvím, což je to samé, jen možná módnější 
.JPG)
Bridgetj: každá jsme si musely vyzkoušet nějakou frajeřinku - Ty ne?
Já sice nikdy nechodila s holým pupkem a zádama, ale zase jsem na střední škole nosila dooost krátký sukně
V tý anketě vpravo mi chybí řádek, nosím košilku pořád.
Ale čepici jsem neměla na hlavě asi tak od 12-ti a nevezmu jí ani kdyby se vrátila doba ledová.
Ota: Takový holky jsou nepoučitelný. Moje neteř taky chodila s holýma zádama. Od té doby co si prožila prochlazený močák, krvácení, ... tak nosí jedině dlouhý věci. Musí si to zkusit. Jsou halt nepoučitelný
Ota: 
.jpg)
Jako dítě a pubertačka jsem nad touto radou ohrnovala noc - a ted nedám bez košilky ani ránů! jak nemám záda v teple, necítím se ve své kuži.
Dcera košilce odolává, kombinace jejich bokovek a krátkého trika v zimě mě přivádí šílenství - ale nenadělám nic. 
no tak já košilku nosím, pod pletený svetřík je to prima, mně na záda táhne skoro pořád
Křeček: body jsem taky zkoušela, ale nějak se mi neosvědčilo a později bylo ustřižením upraveno na tričko
Křeček: já si tam občas nacpu to tričko svetr už by se mi tam nevešel
