Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milá redakce, čtu příběhy vašich čtenářek a zkouším poprosit o radu i já. 

Před necelými dvěma lety jsem se seznámila s mužem, který mi byl sympatický. Po chvilce jsme ale oba viděli, že naše povahy a styly života jsou hodně rozdílné a rozešli jsme se. Románek to byl opravdu krátký, takže nebylo třeba si vracet žádné dary a podobně. Jediné, co jsme oba v domácnosti toho druhého nechali, bylo pár nepodstatných drobností. V jeho koupelně zůstal můj krém, kondicionér, tričko a v kuchyni hrníček a možná ještě nějaká drobnost. Nedělala jsem si seznam. U mě doma se v úklidové komoře válela zednická lžíce a hladítko. Nevraceli jsme si to, protože už jsme jeden druhého nemohl ani vidět. Mávla jsem nad těmi drobnostmi rukou a myslela jsem, že on udělal to samé. Od té doby jsme se nestýkali a přerušili veškeré kontakty. 

V půlce letošních prázdnin mě najednou začal bombardovat telefonáty a esemeskami a vyžadovat své zednické náčiní. Velice hrubě a nevybíravě. Volal v pět hodin ráno, v půlnoci, při obědě, klidně i dvacetkrát za den. Mohla jsem mu ty věci přinést, ale způsob, jakým si o ně řekl, mě takříkajíc zašprajcoval. Jsem už dost stará na to, aby mě někdo urážel pro věci, které mají hodnotu asi dvě stě korun. Také si myslím,  že pokud mu na nich záleželo, měl se o ně přihlásit hned nebo krátce po rozchodu, a ne se objevit za rok a půl a čekat, že vyskočím a přinesu je. Kdyby aspoň na oplátku přinesl ty moje, nebyla bych tak zatvrzelá.

Řekla jsem mu, že ty věci nemám a že si nepřeji, aby mě dál obtěžoval. Bylo to marné, volal a psal dál. Pořídila jsem si další sim kartu, a původní telefon vypnula. Po čase telefonáty ustaly. Místo nich mě začal obtěžovat osobně. Pracuje na dráze, a protože do práce jezdím vlakem, ví přesně, kdy mě zastihne na nádraží. Před lidma na mě volá, pohvizduje, zesměšňuje mě, uráží a dělá ze mě zlodějku. Nechtělo se mi ustoupit ze své verze, že to nemám, tak jsem mu před lidmi nabídla, že mu tu lžíci zaplatím nebo koupím novou. Obě dvě možnosti odmítnul.

Nedávno mi sousedi říkali, že ho viděli, jak se dobývá ke mně domů. Tak nevím, co dělat. Jde mu opravdu o lžíci a hladítko, které může koupit za pár drobných v prvním železářství? Vždyť jen benzín, který projel cestou ke mně, ho musel vyjít dráž. Mám vyměknout a ty věci mu dát? Co když to ani potom neskončí? To obtěžování už trvá pět měsíců, jdu po městě a ohlížím se jako skutečný zloděj, jestli na mě zas někde nečíhá. Jít na policii mi však připadá přehnané.

Co byste dělaly na mém místě vy?