Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
.jpg)
Stala jsem se černou ovcí rodiny, nemluví se mnou ani sestra, ani rodiče a postavil se proti mně dokonce i můj manžel. Připadám si strašně, jako vyvrhel a že se mne nikdo nesnaží pochopit. Nikoho nezajímají moje pocity, všichni mě označili za hysterku.
Je mi třiatřicet let, jsem sedm let vdaná a prakticky celé ty roky se snažíme o miminko. Strašně moc po dítěti toužím. Zkoušeli jsme už i umělé oplodnění, ale nepodařilo se. Roky mi utíkají a já se bojím, že nikdy nebudu mít vlastní dítě.
Své mateřské pudy si alespoň částečně hojím na dětech mé sestry. Je o pět let starší než já, je jí tedy 38 a má desetiletou a sedmiletou dceru. Své neteře opravdu miluji.
Teď se stalo něco, co se mne hodně dotklo. Kamarádka, která se přátelí i s mou sestrou, se přede mnou nechtěně prořekla, že v prosinci byla moje sestra na potratu. Byl to pro mne doslova šok. Vůbec jsem nevěděla, že je těhotná, nic mi neřekla, ačkoli máme, tedy spíš měly jsme, vždycky hezký vztah. Strašně se mne to dotklo. Že to přede mnou tajila a hlavně, že šla na potrat. Připadá mi to šílené, nespravedlivé, co já bych za děťátko dala a ona ho takhle jednoduše zabije, zbaví se ho jako nepotřebné věci.
Hned ten den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem sestře volala a zeptala se jí, jestli je to pravda. Docela se kroutila, ale přiznala se. Prý mi to nechtěla říkat, aby mi to nebylo líto, když mně se otěhotnět nedaří. Vysvětlovala mi, že se sama na třetí dítě ve svém věku už necítila, že i pro ni to bylo hodně těžké se takhle rozhodnout. Dokonce se mi do telefonu i rozplakala a snad chtěla, abych ji ještě politovala.
Řekla jsem jí, že je sobec, že zavraždila nevinné dítě a rozhovor jsme ukončily ve zlém. Ona si pak postěžovala rodičům, ti to řekli mému manželovi a rozpoutalo se rodinné peklo, kdy se všichni postavili proti mně, podle nich jsem to přehnala a nemám žádné právo sestru za její čin odsuzovat. Nikdo z nich, včetně mého manžela, se ani trochu nezamyslel nad tím, jak mi asi je. Ano, já vím a je mi jasné, že nemůžu organizovat sestře její život a ona si má právo rozhodnout o tom, kolik bude mít dětí. Rozumově to vím, ale citově to pochopit nedokážu, jak mohla něco takového udělat. Mám pocit, že jí to nikdy neodpustím.
Rodiče na mne teď naléhají, abych udělala první krok a sestře se omluvila, pořád dokola mi předhazují, jak těžké to pro ni je, že na tom není po potratu psychicky dobře. Jak jsem na tom psychicky já, je patrně vedlejší. I manžel stojí na jejich straně a chce, abych vztah se sestrou urovnala. Už kvůli neteřím a celkově dobrým vztahům, které jsme předtím vzájemně měli, jezdili jsme společně i na dovolené.
Je mi pěkně zle. Připadám si jako vyvrhel. Možná jsem byla na sestru zbytečně příkrá, ale copak nikdo nepochopí, jak to pro mne je těžké? Omlouvat se mi vůbec nechce, možná by se spíš měla sestra omluvit mně, jestli chce obnovit náš kontakt. Co si o tom myslíte? Která z nás je v právu a která se nezachovala správně? Možná jsem moc přecitlivělá ze všech těch dlouhých let marného čekání na vlastní dítě. Já už vážně nevím, co je v téhle situaci správné a co ne.
17.1.2013 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 111 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Píšete,že chápete,ale nechápete.Pochopí jen ta,která miminko chce a nemůže mít. A sestra nezná antikoncepci?
Která z nás je v právu a která se nezachovala správně? ... V právu je sestra, dítě bylo její a jejího manžela jen oni měli právo rozhodnout co bude dál. Nezlob se, ale zkus vyhledat odbornou pomoc, psychicky už nezvládáš. Podívej se kolem sebe, přijdeš o všechny a o všechno a ještě máš pocit, že neprávem. Co je Ti po tom kolik sestra má dětí? Nic, ale chovat se jak tříletý spratek a ještě u toho dupat nožkou, že jsi nedostala co jsi chtěla to Ti jde.
.JPG)
Vím, co to s člověkem dělá, když miminko nepřichází...
Ale přehnalas to.
Sestra dobře věděla, proč ti to neříkat. Navíc - je dospělá, svéprávná, je to její tělo, její život.
Stejně jako ty rozhoduješ o tom, že půjdeš třeba na umělé oplodnění, tak se sestra rozhodla, že půjde na potrat.
Taky by ti mohla začít nadávat, jako někteří aktivisté a náboženští fanatici, že je to proti přírodě, že se ti narodí dítě, které bude jiné atd. /Z vlastní zkušenosti vím, že takoví opravdu existují.../
Nikdo není zodpovědný za to, že se vám nedaří počít dítě.
A pokud už máš až takové reakce, radila bych návštěvu psychologa.
.jpg)
jsi hystrerka. tva sestra nemuze za to ze TY nemuzes otehotnet, je to jeji soukroma vec a ty jako sestra by jsi ji spise mela podporit nez obvinovat z vrazdy mimina. 
to ze i tvuj manzel je proti tobe neco svedci. zamysli se nad sebou a prestan byt sebestretna
Chápu sestru, že ti to neřekla ...zaprvé dobře zná tvojí povahu a za druhé když ty nemůžeš otěhotnět těžko by jsi pochopila zase její pocity a rozhodnutí....určitě to probrala s manželem a došli k takovému rozhodnutí.A ikdyž je to sestra nemůžeš jí diktovat co má dělat, omluvit by ses měla ty své sestře!!
YXH: ano, působilo to tak na mě, ale zároveň i jako obviňování sestry za to, že ona může být těhotna bez přání...
Plně s Tebou souhlasím, že obrovská koncentrace na těhotenství se nemusí naplnit.
Romaně bych doporučila, aby se "porovnala" psychicky, odpustila všem i sama sobě. A ... nechala celou záležitost "koňovi, ten má větší hlavu". Zázraky se dějí a to, co není teď, nemusí platit zítra.
modroočka: Ono to pomalu tak vypada, ze si myslela, ze sestra proste nabidne, ze by miminko odnosila a pak ji ho dala vid?
Chapu ze je ti to lito, ale jak sama rikas, nemuzes sestre organizovat zivot. Chapu proc ti to nechtela rict, nechtela te zranit, ale asi taky nechtela abys ji do toho mluvila.
Nekdy se proste stane, ze jeden clovek muze mit deti hodne a jiny zadne. Neni to spravedlive ale takovy je zivot. Je ti teprve 33, mas zivot pred sebou. Neznam tvuj zdravotni stav, ale podle toho jak pises, jsi ve stresu skoro jako v kreci. Stava se, ze kdyz lidi moc usiluji, misto aby se uvolnili, tak se nedari. Mam kamaradku, ta byla v podobne situaci. Bylo ji 39 kdyz se vdavala, zkouseli vsechno mozne, dokonce i umele oplodneni. Nic z toho nevyslo. Tak se rozhodli, ze kdyz do 41 neotehotnela, proste mimi nebude, maji spolu jednu dceru z manzelova prvniho vztahu, tak bude jenom ona. Za par tydnu po tom, co se rozhodli dostala kamaradka "chripku" bylo ji hodne zle. Kdyz sla na vysetreni, prisli na to ze je tehotna. Malemu uz je ted 3 1/2 roku a je uzasny. Nerikam, ze se to stava vzdycky, ale nekdy je moc usili na skodu a zloba a nenavist ti taky nepomuze.
Drzim palce at se dokazes vyrovnat se svoji situaci, at uz bude jakakoliv. 
Romano, chápu Tvé pocity a vše, co popisuješ.
ALE NIKDO Z NÁS nemá právo soudit druhého. Ať jde o jakoukoliv situaci.
Tvoje sestra otěhotněla a rozhodla se pro potrat. Uskutečnila to. A nikomu z rodiny nic neřekla. Sama vidíš, co další kamarádka plácla a způsobila v celé Vaší rodině. Jste rozhádaní, každý si hájíte svoji pravdu. Podle mě měla mlčet Tvoje sestra a nechat si své tajemství pro sebe. Zrovna tak i kamarádka, když už se to dozvěděla. A když už se to dostalo k Tobě, roznesla jsi to dál a zatáhla sem další lidi... ... takto vznikají drby, každý si něco přidá a ten, kdo něco vypustil, původní zprávu v tom nepozná.
Promiň, ale každý do toho strkáte nos. A neprávem. Měla by ses omluvit Ty...
Neříkám, že je správné jít na potrat. A už vůbec podstrkovat druhému svoje potíže. Co jsi čekala? Že sestra, která nechce dítě, ho odnosí, nebo "přeloží" do Tvého břicha a pak Ti ho dá k adopci? ... Promiň...
Ano, jsi přecitlivělá a sebestředná.
A za co by se měla sestra omlouvat tobě? 
