Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
.jpg)
Stala jsem se černou ovcí rodiny, nemluví se mnou ani sestra, ani rodiče a postavil se proti mně dokonce i můj manžel. Připadám si strašně, jako vyvrhel a že se mne nikdo nesnaží pochopit. Nikoho nezajímají moje pocity, všichni mě označili za hysterku.
Je mi třiatřicet let, jsem sedm let vdaná a prakticky celé ty roky se snažíme o miminko. Strašně moc po dítěti toužím. Zkoušeli jsme už i umělé oplodnění, ale nepodařilo se. Roky mi utíkají a já se bojím, že nikdy nebudu mít vlastní dítě.
Své mateřské pudy si alespoň částečně hojím na dětech mé sestry. Je o pět let starší než já, je jí tedy 38 a má desetiletou a sedmiletou dceru. Své neteře opravdu miluji.
Teď se stalo něco, co se mne hodně dotklo. Kamarádka, která se přátelí i s mou sestrou, se přede mnou nechtěně prořekla, že v prosinci byla moje sestra na potratu. Byl to pro mne doslova šok. Vůbec jsem nevěděla, že je těhotná, nic mi neřekla, ačkoli máme, tedy spíš měly jsme, vždycky hezký vztah. Strašně se mne to dotklo. Že to přede mnou tajila a hlavně, že šla na potrat. Připadá mi to šílené, nespravedlivé, co já bych za děťátko dala a ona ho takhle jednoduše zabije, zbaví se ho jako nepotřebné věci.
Hned ten den, kdy jsem se to dozvěděla, jsem sestře volala a zeptala se jí, jestli je to pravda. Docela se kroutila, ale přiznala se. Prý mi to nechtěla říkat, aby mi to nebylo líto, když mně se otěhotnět nedaří. Vysvětlovala mi, že se sama na třetí dítě ve svém věku už necítila, že i pro ni to bylo hodně těžké se takhle rozhodnout. Dokonce se mi do telefonu i rozplakala a snad chtěla, abych ji ještě politovala.
Řekla jsem jí, že je sobec, že zavraždila nevinné dítě a rozhovor jsme ukončily ve zlém. Ona si pak postěžovala rodičům, ti to řekli mému manželovi a rozpoutalo se rodinné peklo, kdy se všichni postavili proti mně, podle nich jsem to přehnala a nemám žádné právo sestru za její čin odsuzovat. Nikdo z nich, včetně mého manžela, se ani trochu nezamyslel nad tím, jak mi asi je. Ano, já vím a je mi jasné, že nemůžu organizovat sestře její život a ona si má právo rozhodnout o tom, kolik bude mít dětí. Rozumově to vím, ale citově to pochopit nedokážu, jak mohla něco takového udělat. Mám pocit, že jí to nikdy neodpustím.
Rodiče na mne teď naléhají, abych udělala první krok a sestře se omluvila, pořád dokola mi předhazují, jak těžké to pro ni je, že na tom není po potratu psychicky dobře. Jak jsem na tom psychicky já, je patrně vedlejší. I manžel stojí na jejich straně a chce, abych vztah se sestrou urovnala. Už kvůli neteřím a celkově dobrým vztahům, které jsme předtím vzájemně měli, jezdili jsme společně i na dovolené.
Je mi pěkně zle. Připadám si jako vyvrhel. Možná jsem byla na sestru zbytečně příkrá, ale copak nikdo nepochopí, jak to pro mne je těžké? Omlouvat se mi vůbec nechce, možná by se spíš měla sestra omluvit mně, jestli chce obnovit náš kontakt. Co si o tom myslíte? Která z nás je v právu a která se nezachovala správně? Možná jsem moc přecitlivělá ze všech těch dlouhých let marného čekání na vlastní dítě. Já už vážně nevím, co je v téhle situaci správné a co ne.
17.1.2013 Rubrika: Pro maminky | Komentářů 111 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nemůžu sestře odpustit, že šla na potrat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Monik: Mám to stejně..
Před párlety kdyby se to nedej bože stalo, stalo by se
Dneska bych to řešila potratem, samozřejmě s ohledem na naši situaci... (oba státní zaměstnanci, syn astmatik, druhý nadprůměrně inteligetní se studjními ambicemi . jsou věci, které neošidíš.... něco jde a něco ne)
Proto říkám: Byla to jen její volba, ona dobře věděla proč to dělá, a Romana podle mne nemá páru o tom, co obnáší mít dítě - to není jen sladké miminko na pomazlení, ale hlavně tuna starostí a výdajů (hlavní výdaj za sebe beru odčerpávání mojí energie, a na to HLAVNĚ nemám). A málokterá 38letá žena s dvoumi dětmi na to dneska má.
Romano, myslelas taky při psaní tohoto článku na někoho jiného než na sebe?
.jpg)
Milá Romano, ty jí nemáš co odpouštět.... je to naprosto její věc a evidentně věděla, proč ti to neříká .. co oči nevidí, srdce nebolí ...
A omluva je rozhodně na Tvé straně, měla by ses nad sebou zamyslet a podstoupit nějakou rozumnou terapii.... To že nemůžeš otěhotnět, není rozhodně ani vina ani věc Tvé sestry ale pouze jenom Tvoje s manželem ...
Je možné, že svým přístupem přijdeš i obě neteře ...
caira: Copak o to, ruzne placene aktivity by si clovek i odpustil, treba ted je snih, tak misto na hory muzem jit za nas dum na kopec. V lete k rece apod. A vest deti ke skromnosti neni vubec spatne. Jsem zastance toho, ze citit se naplnen neni primo umerne financim.
Navic velice rada vzpominam na detstvi u babicky, ktera nas mela 12 vnoucat a financi moc nazbyt nebylo, ale travily jsme hodne casu v prirode kolem.
Me by spis vadilo, ze nemam treba na leky pro deti, kdyby se neco delo. Vim, kolik nas stal dcerin ekzem, taky se snazim mit nejakou rezervu.
Jenze tuto stranku veci si kazdy musi spocitat sam, kazdy ma i v tomto jine priority (te moji kamaradce jsem jeste rekla, ze pokud jde jen o finance, ze jsem ochotna jim pomoci, nakonec tam hralo roli vic veci asi). Ale to ostatni, treba se nekdo na to opravdu nemusi citit uz ani fyzicky nebo psychicky, nemusi tam hrat roli jen finance. Me bude 38 za par mesicu a mam prcku kolikrat az nad hlavu. Hlavne trpelivost neni uz nejlepsi a taky me uz kolikrat napadlo, kolik mi bude az jim bude...
Zrovna jsem nedavno rikala, ze byt mi o pet let mene, treti bych jeste asi chtela dobrovolne. Ale kdyby prislo necekane, pryc bych ho nedala stejne tak. To zase s ohledem na zkusenost. Takze by se vlastne dalo rict, ze sobec jsem taky, protoze bych radsi byla stara a protivna matka, nez prozivat znovu to, co jsem si jeste poradne nezpracovala. Asi zalezi na uhlu pohledu.
Napada me co tebe, ze je zivot slozitej.
Nebo pestrej? 
jeví se mi to spíš tak, že sobec je Romana a ne její sestra. Do takové osobní věci jí nemá co mluvit a hlavně starat se o její zbývající dvě děti v budoucnu taky nebude, Určitě nebylo rozhodnutí podstoupit tento zákrok jednoduché a neudělala jej bez rozmýšlení, jen z ohledu na situaci své sestry se o tom nezmiňovala, protože je jí líto, že holt Romaně se zatím nedaří mít vlastní děti. Ale do svého života bych taky nenechala kecat nikoho, jen svého manžela, protože to dítě bychom upekli spolu, takže bychom se spolu o něm poradili. Sestra by mi do mého rozhodnutí neměla co kecat, maximálně by mohla říct nezávisle svůj názor, ale rozhodnutí nechat na mě. Žádné moralizovaní v tomto případě rozhodně není vhodné.
Romane by som poradila precitat knihu od Wahlgrenis Proc k nam miminko nechce ... jednoducho vsetko ma svoju pricinu... a dupat nozickami nepomoze
Monik: Jsi velmi moudrá!
Já to mam navíc tak, že si uvědomuju, že další dítě není o tom: já nebudu žrát, ale i tom: moje dvě starší děti třeba nebudou žrát... nebudou moc tam a tam, a dělat to a to, třeba nebudou moc studovat... a tááááááák - život je složitej
Jedna moje kamaradka loni podstoupila to same. Kdyz mi to rikala, ze pujde, jen jsem ji rekla, at to opravdu zvazi (rozhodovali se kvuli financni situci, dve deti uz maji a jsou na tom docela bidne). Bylo mi tezko za ni, protoze jsem vedela, jaky pocit prazdnoty a vycitek ji potom ceka.
Sama bych treti dite pryc nedala a to jsem taky rekla manzelovi, i kdybych mela sama nezrat. Ale nemuzu nekomu rozmlouvat jeho rozhodnuti, ja za ne to dite zivit a vychovavat nebudu.
Monik: 
Problem asi taky je, ze Romana si neuvedomuje, co "mit deti" vsechno obnasi. Tehotenstvim a porodem pocinaje, vychovou a zajistenim konce.
Z toho mozna taky prameni to jeji "sobectvi" jak to tu mnohe nazyvaji.
Do te doby, nez jsem mela deti, jsem si to ani trochu nedovedla predstavit i presto, ze jsem si myslela, ze jo 
Ono je taky dost pravdepodobny, ze si Romana ten stav (mit deti) dost idealizuje a vidi to v ruzovych barvach a logicky potom nebude chtit vnimat ostatni argumenty proti.
Neverim tomu,ze by Romany sestra se rozhodla jen tak s lehkym srdcem. Verim spis tomu, ze tomu predchazelo dukladne zvazeni situace a ze to opravdu pro ni nebylo lehke rozhodovani. A to si jeste asi nedovedla predstavit, jak se bude citit potom. To taky asi nikdo, kdo to neprozil. Takze bych to zase teda nevidela Romano tak, ze se sestra rozplakala do telefonu z duvodu abys ji litovala, ale nejspis ji skutecne neni lehko.
Já, já, já. jak MI asi je..........a jak je Tvé sestře? To ona musela udělat i pro ni hodně bolestné rozhodnutí a Ty se chováš jako rozmazlený fracek, kterému sebrali hračku.
.jpg)
Romano, chápu, že je to těžké v tvé situaci, ale tvá sestra je naprosto v právu, je to její život a její rozhodnutí, ty ho nemusíš chápat ani schvalovat, ale měla bys ho respektovat. Myslím, že právě proto ti to neřekla, protože tě má ráda a nechtěla tě tím stresovat. Omluvit by ses setře měla ty a hlavně vaše společná kamarádka, které se "prořekla" a všechno to způsobila. Někdy je lepší nevědět o věcech, které stejně nemůžeš změnit. Tobě to nijak k otěhotnění nepomůže a teď jsi zbytečně ve stresové situaci, kdy tě odsuzuje zbytek rodiny a nejsi v pohodě na snažení se o své vytoužené miminko. Urovnej to se sestrou, udělej ty ten první krok a buď trpělivá, svého mimíska se určitě dočkáš
Kočkomilka: 11:02 Jestli ta rakovina zaludku nebyl spis dusledek toho, co nedokazala ta dotycna stravit
Romano, mě je 28. S partnerem se o miminko snažíme víc než rok, zatím bez úspěchu. Vždycky když za mnou přijde některá z mých kamarádek nebo příbuzných s tím, že je těhotná (a že se jich teď vyrojilo opravdu hodně), je mi do breku, závidím. Musím se hodně přemáhat, abych dokázala s úsměvem pogratulovat a přát jim to. A kdyby se některá z nich rozhodla, že půjde na potrat, asi bych to taky těžko chápala, ale nic to němění na tom, že je to jen a jen jejich věc. Pro mě se tím stejně absolutně nic nemění. Vlastní dítě nemám tak jako tak...
Pro mě jednoznačně je omluva na tobě. Vše už bylo řečeno. Sestra má právo si dělat a řídit život jak uzná za vhodné. A to, že ti to neřekla, tě chtěla ušetřit bolesti.
