Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

kareta: Já to beru tak, že každý věk má své úkoly. V mládí máš studovat a pracovat na sobě, ve věku 25-35 si máš pořídit děti a vychovávat je, pak nastává doba, kdy se musíš věnovat svému povolání na plný pecky, pomoct starým rodičům a zároveň je tady prostor dělat něco užitečného mimo rodinu. Pak už je ten čas naplnit ten život něčím jiným než se vrátit zpět a dát si druhé kolo něčeho, co už máš mít vpodstatě odžito.
A s tím, že někdo nemá ten elán ani v 18, to je samozřejmě pravda, ale jako argument to má nulovou hodnotu. Však tihleti líní vlastně dnes ty děti ani nechtějí a je to možná tak dobře.

a....: ale jinak souhlasím, že mít nemocnou matku je pro dítě hrozný! Ale to není o věku.

a....: moji rodiče mne měli v 24. Matka invalidní od 19ti a otec od 37mi po mrtvici taky nebyl v pořádku. Oba jsou dodnes odporně vitální, běhají po horách, makají na baráku, vedou relativně společenský život. myslím, že tohle všechno je otázkou výchovy a genetiky. někdo v 18i zestárne a zústane starý a někdo se s tím popere, poněvadž je bojovník a CHCE SE MU! lidi jsou dnes líní jak vši. Doba a konzum je semlely.

Ťapina: Tak k tomu můžu taky něco říct z rodinné anamnézy. Moje babička, narozená začátkem minulého století jako poslední dítě, když bylo její mamince 39, mi častokrát vyprávěla, jak celý život trpěla tím, že vlastně nepoznala, co je takový ten normální vztah s maminkou, protože maminka, jak se objevovala v jejích vzpomínkách, byla stále nemocná a umřela, když jí bylo 15. Ona si s ní jako dítě nemohla nikdy normálně popovídat, nebo s ní někam jít. Vpodstatě jsem z jejího vyprávění cítila, že absence vztahu s matkou byla pro ni traumatem na celý život.

Hm...měla jsem zatím poslední dceru po 40, reakce okolí byla vcelku kladná a moje babi, je jí 90, tak mi řekla, že kdyby nebyla blbá a pohodlná, tak by taky měla dětí víc a že není nic hezčího, než mít děti (sama měla 2). Do cca 75 taky byla názoru, že 35let a stačilo, a byla stará, nějak s věkem změnila názor. Děti jsou dar. Vy to tu berete z eonomicko pohodlného hlediska. Neberete v úvahu, že ekonomicky silní lidé si klidně dají 5 kol třeba do 50ti a užijí si to s gustem

a....: Tam to sice vyznívalo, že mít staré rodiče není nic moc, ale taky se tam řešily vesměs děti 60 až 70letých otců, to už je zas jiná liga. Taky tam padlo, že mít děti po čtyřicítce bývalo i dřív normální, když jich měli třeba deset. Mně to nepřijde jako až tak strašně vysoký věk.

Bellana: VÍM (!!!) že nelitovali. Byla jsem s ní 20 let v každodenním styku...

důležitý je, že jste oba zdraví, bez omezení,...ted aby bylo v pořádku ještě miminko, pak bych to neviděla zas tak černě... podle mě je šatně, když si staří rodiče nechají postižené dítě, protože tomu pak nemůžou dát tu péči, kterou potřebuje po celou dobu svého života...i když je většinou kratší než u zdravých... starost pak padá bud na sourozence nebo nebohé dítě pak musí do ústavu, na který není zvyklé... což je dost smutný... neřeš teda věk ale to okolo...

Hanča -

velice smutné

EVKA1: s tou smrtí ...já se našim narodila ve 27...a přesto mi máme umřela po 20 letech, na raka...tak to dneska se nedá brát
to jen tak na okraj
spíše jak jsem psala, že to dítě bude jedináček...a žemožná maminka s ním nebude běhat a blbnout, jako by dělala ve 22 letech...třeba...

Já bych šla určitě na potrat. Jsem dítě starších rodičů (cca kolem 40 let), vždycky jsem záviděla těm, kteří měli mladší rodiče, protože i ten přístup k rodičovství je jiný, navíc mi zemřela matka, když mi bylo přes 20 let. Vím, že je to v dnešní době normální - dříve se rodily děti matkám mladším, ale já jsem si dávala velký pozor, abycho neotěhotněla po 40. Když jsem musela vynechat hormonální antikoncepci, museli jsme se zařídit jinak. Chce to uvažovat předem a ne až už se to stane.

Tohle je hodne tezke... Vim, ze rozum by mi to rozmlouval - vyvojove vady...Srdce to je jina Vis pokud mas dobre zazemi - bydleni, finance, zdravi, elan, manzel pomoc, opora a hlavne!!! kdyby se mi neco stalo - vedela bych, ze o dite bude postarano, ze ho napr. vychova, adoptuje dcera = 100% jistota, ze je to hodny, spolehlivy, schopny clovek co ho bude mit rad k necemu ho povede a nebude to delat s nelaskou tak bych si to dite asi nechala...
Z okoli znam dve holky jedna to je takova dricka co to nemela nikdy jednoduche, manzel ji s nicim nepomuze atd...Od ni stale slysim jak je unavena, ze si chce odpocinout, neustale je v praci, "male" dnes 11 let se skoro vubec nevenuje, spise mi prijde jako takovy automaticky robot, co vsechno udela, ale hlavne touzi po klidu...
Druha ma pani na uklid, kdyz potrebuje vezme si nekoho na hlidani, takovy ten typ co moc veci neresi do hloubky, spise si ten zivot uziva, ulehcuje a deti rostou tak jak maji v pohode...
Hodne stesti moc jsem neporadila....

Doporučovala bych podívat se na dokument Ivety Toušlové o dětech starých rodičů. Vesměs to vyznívalo tak, že rodiče si libovali, že to bylo super ( až na výjimky) a děti o tom soudily, že mít starý rodiče, je dost prohra v loterii a samy by pozdě mít děti nechtěly ani za nic. Musím říct, že z pohledu dítěte starších rodičů se s nimi naprosto ztotožňuju, sama jsem už nechtěla dítě ani po třicítce.
Jinak k té kondici, ono to přijde skokově, znenadání, takže třeba v 45 je člověk ještě v super pohodě, pak najednou ve 47 to jde skokem dolů, právě v důsledku toho, že se člověku nahromadí přetížení. Pak se může samozřejmě zase vzchopit, ale to pokud má na starosti ještě výchovu malého dítěte, jde to těžko.

Hanča: to mi je líto...

no já měla svý čtvrtý dítě v 38, babičkou jsem se stala v 45 a musím říct, že když mám hlídat dvouletýho rošťáka, tak mně to někdy zmáhá, ale zase mám výhodu, že se zabaví s moji devítiletou dcerou, jinak mám ještě 15 synka a občas zjišťuji, že už nějak nemám sílu na pun´bertální vtípky a to mně ještě jedna puberta čeká, jin ak si myslím, že ani u mladých rodičů není jistota, že se dočkají dospělého věku svých dětí, vnouček přišel o tatínka v lednu při autonehodě