Pokladní v supermarketu s maturitou. Je to degradace?
Je mi třiapadesát let a před rokem jsem přišla o práci. Kdo něco podobného zažil, asi ví, jak složitá situace to je, obzvlášť pro lidi mého věku. Práce je málo, i když to na inzertních portálech s nabídkami vypadá úplně jinak. Skutečnost je však taková, že touto cestou se práce opravdu najít nedá. Alespoň já jsem to zjistila. Na zaslané životopisy většinou nikdo ani neodpoví, nebo přijde rovnou odmítnutí.
Zaměstnání hledám velmi intenzivně, obvolávám firmy, dokonce po nich i osobně chodím. Trvá to už více jak rok a stále jsem nebyla úspěšná. Občas se zadařila maximálně nějaká dočasná brigáda za pár korun, alespoň něco.
Nejsem typ, který je doma spokojen. Doslova mi to leze na mozek, i když naštěstí finanční problémy nemáme, protože manžel nás oba uživí. Děti už máme dospělé a samostatné.
Začala jsem uvažovat, že nastoupím jako pokladní do supermarketu u nás na sídlišti. Prostě už nutně nějakou práci potřebuji. Není to sice něco, co by mne kdovíjak lákalo, ale říkám si, že lepší něco než nic. Ptala jsem se a přijali by mne velmi rádi, pokladní hledají prakticky stále.
Manželovi se však mé rozhodnutí vůbec nelíbí. Má k tomu takové asi trochu snobské důvody. On je inženýr, má dost důležité postavení, patří ve společnosti, kde pracuje, k vysokému managmentu. (Ani on mi však nebyl schopen u nich nějaké místo zajistit.) Já jsem dříve pracovala jako personalistka v jedné velké státní instituci.
A v tom je podle manžela problém. Jak by to prý vypadalo, kdyby mne lidi, kteří nás zde v domě a okolí znají, najednou viděli sedět za pokladnou. Považuje to za degradaci mé osoby a doslova řekl, že by se musel stydět. Jinými slovy řečeno, vlastně mi zakázal, abych tam nastoupila.
Ani mně není ta představa příjemná, ale po roce marného hledání už vše vidím jinak. Myslím, že zdaleka nejsem jediná, která vezme zavděk čímkoli, jen aby už konečně nějaké zaměstnání měla. Navíc podle mne opravdu není ostuda, když člověk pracuje, pokud je slušný a poctivý. Proč se mám ohlížet na to, co si o mně pomyslí nějaká sousedka, kterou vidím párkrát do roka v přízemí u výtahu?
Máme kvůli tomu doma dusno. Podle muže mne do práce nic nehoní, zajištěná jsem, tak co prý vyšiluju, ať hledám dál, však ono se něco vhodnějšího naskytne. Vadí mu směny, které s touto prací souvisejí. Jenže já už nemám sílu hledat dál. Je to strašně vyčerpávající, psaní životopisů, volání, chození, čekání na odpovědi a následně jedno zklamání za druhým.
Mám tu práci vzít i proti vůli manžela? Asi to udělám, i když on tvrdí, že o takových věcech mají rozhodovat vždy oba dva. Akorát nevím, jestli tím nervy ze shánění práce nevyměním za další nerváky spojené s nabručeným manželem.
15.2.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 115 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pokladní v supermarketu s maturitou. Je to degradace?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Renee:
evropka: víš co fando?...
Renee:
evropka: podobnýho chípáka jsem taky zažila.....rozkazoval , buzeroval a nakonec jsem zjistila, že jej vyhodily z charity kde rozkrádal mikrovnlky a jiné věci ......a takovej mi velel..
já taky nemůžu do marketu..tady v tescu pracuje "mužík"asi 30 let a na cedulce má napsáno "manager fanda" má vyčesaného blondatého kohouta a vůbec celkem starší ....když ho vidím jak direktivně vystupuje...úplně se slyším jak mu říkám "fando jdi do pr...."pardon,ale já bych to fakt řekla
Renee: No přesně - souhlas s každým slovem. Zvláště o tom času, promarněném v práci - moje slova!!!!
Renee: absolutně se už pár let nenudím....
Jo a pokladní v supermarketu..... to nikdy. To bych si snad radši prohnala hlavu kulkou. Ale ne proboha proto, že bych tou prací pohrdala nebo tak něco. Naopak, já pokladní velmi obdivuju, protože já bych to nezvládla. Myslím, že by mě tak po týdnu vyhodili pro neschopnost nebo proto, že bych někoho fyzicky napadla
Ach jo, proč má tolik lidí to, co nechce. Jak já bych si přála, aby mě manžel uživil a nemusela jsem denně chodit do práce Chození do práce považuju za nejotravnější věc v životě hned po nemocích. Nikdy mě žádná nebavila a nikdy jsem do žádné nechodila ráda. Jenomže do ní chodit musím, manželovo podnikání nás neuživí Toho času, co člověk promarní v práci. Takovou strašnou část života
Nepochopím, jak se někdo může doma nudit. Já bych se nenudila ani chvíli, je tolik věcí, co se dá dělat, zvlášť když člověk nemusí obracet každou korunu
PEGG: To mě taky napadlo, nebo venčení psů. A to by byla i na vzduchu. Nebo když už chce za pokladnu, tak jestli není lepší, nějakej menší krámek než supermarket.
sevenofnine: 10:57 když ho klepne, tak bude dědit a určitě bude chlapec i dobře pojištěnej
sharon: jasně
Tak mě napadlo, nezkoušela si najít třeba nějaké hlídání dětí? Dnes je to poměrně časté, dokonce vietnamské rodiny hledají jen české chůvy, aby se děti naučily dobře česky.
Juana: minulý rok kleplo mého strýce (bratr mamky), byl sportovec, nikdy nekouřil, nepil, zdravě se stravoval, bylo mu 57let. Prostě přišel jeho čas. Minulý měsíc umřela moje kamarádka, smetl ji ze silnice namachrovaný blb, zůstaly 2 malé děti. Smrt si nevybírá ...
Renata se neupisuje supermarketu na roky, bude mít zkušební dobu, však může skončit, když jí práce nesedne ... a určitě bude hledat dál.
sevenofnine: Jasně, každej je jinej.
Za sebe říkám, že než dělat za pokladnou, tak se radši poohlídnu po místě uklízečky nebo třeba pomocné kuchařky někde v jídelně - denodenní intenzivní kontakt s různě naladěnými lidmi by mě brzy přivedl do blázince nebo do kriminálu.