Pokladní v supermarketu s maturitou. Je to degradace?
Je mi třiapadesát let a před rokem jsem přišla o práci. Kdo něco podobného zažil, asi ví, jak složitá situace to je, obzvlášť pro lidi mého věku. Práce je málo, i když to na inzertních portálech s nabídkami vypadá úplně jinak. Skutečnost je však taková, že touto cestou se práce opravdu najít nedá. Alespoň já jsem to zjistila. Na zaslané životopisy většinou nikdo ani neodpoví, nebo přijde rovnou odmítnutí.
Zaměstnání hledám velmi intenzivně, obvolávám firmy, dokonce po nich i osobně chodím. Trvá to už více jak rok a stále jsem nebyla úspěšná. Občas se zadařila maximálně nějaká dočasná brigáda za pár korun, alespoň něco.
Nejsem typ, který je doma spokojen. Doslova mi to leze na mozek, i když naštěstí finanční problémy nemáme, protože manžel nás oba uživí. Děti už máme dospělé a samostatné.
Začala jsem uvažovat, že nastoupím jako pokladní do supermarketu u nás na sídlišti. Prostě už nutně nějakou práci potřebuji. Není to sice něco, co by mne kdovíjak lákalo, ale říkám si, že lepší něco než nic. Ptala jsem se a přijali by mne velmi rádi, pokladní hledají prakticky stále.
Manželovi se však mé rozhodnutí vůbec nelíbí. Má k tomu takové asi trochu snobské důvody. On je inženýr, má dost důležité postavení, patří ve společnosti, kde pracuje, k vysokému managmentu. (Ani on mi však nebyl schopen u nich nějaké místo zajistit.) Já jsem dříve pracovala jako personalistka v jedné velké státní instituci.
A v tom je podle manžela problém. Jak by to prý vypadalo, kdyby mne lidi, kteří nás zde v domě a okolí znají, najednou viděli sedět za pokladnou. Považuje to za degradaci mé osoby a doslova řekl, že by se musel stydět. Jinými slovy řečeno, vlastně mi zakázal, abych tam nastoupila.
Ani mně není ta představa příjemná, ale po roce marného hledání už vše vidím jinak. Myslím, že zdaleka nejsem jediná, která vezme zavděk čímkoli, jen aby už konečně nějaké zaměstnání měla. Navíc podle mne opravdu není ostuda, když člověk pracuje, pokud je slušný a poctivý. Proč se mám ohlížet na to, co si o mně pomyslí nějaká sousedka, kterou vidím párkrát do roka v přízemí u výtahu?
Máme kvůli tomu doma dusno. Podle muže mne do práce nic nehoní, zajištěná jsem, tak co prý vyšiluju, ať hledám dál, však ono se něco vhodnějšího naskytne. Vadí mu směny, které s touto prací souvisejí. Jenže já už nemám sílu hledat dál. Je to strašně vyčerpávající, psaní životopisů, volání, chození, čekání na odpovědi a následně jedno zklamání za druhým.
Mám tu práci vzít i proti vůli manžela? Asi to udělám, i když on tvrdí, že o takových věcech mají rozhodovat vždy oba dva. Akorát nevím, jestli tím nervy ze shánění práce nevyměním za další nerváky spojené s nabručeným manželem.
15.2.2012 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 115 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pokladní v supermarketu s maturitou. Je to degradace?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
no jo holky, to jste vy, ale Ranata doma šílí a leze po zdi ... je unavená z věčného NE, ona prostě být doma nechce, neužívá si to. Taky je otázka jestli jeho příjem stačí na to aby šla každý den někam za kulturou, sportem, kadeřnice, nehty, kafíčka, kurzy, cestování ... nebo je "jen" zajištěná, takže není její příjem nutný, ale peníze na povyražení nemá a stačí ji leda tak na jízdenku na MHD a průkazku do knihovny. A ona sedí doma, rozesílá životopisy a kouká z okna, protože je ubitá a k "smrti" unavená, s pocitem, že není perspektivní, že je k ničemu ...
On je rozdíl být doma protože chci anebo protože musím, po roce musím by mi šlehlo ...
loupák: Jo, manželovi se to taky moc líbilo - ale musím říct, že mě taky. Vařit mě baví a nedělalo by mi žádný problém uvařit každý den dobrý oběd a postarat se o domácnost, kdyby mi manžel umožnil být doma a nemít starosti s financemi. Vůbec nic mi doma nechybělo - moje sebevědomí ani zábava ani nějaký duševní život nebo rozvoj nejsou rozhodně závislé na tom, jestli chodím nebo nechodím do práce.
Prostě já na Renatině místě bych to fakt neřešila - a už vůbec ne, proboha, sezením v kase supermarketu. neříkám, že bych to nedělala, kdybych musela, ale je to až ta nejkrajnější možnost. Nevím, jek o tom může vůbec uvažovat - když nemusí??? To je jako lepší sedět jak cvičená opice celej den v kase, poslouchat otravný pípání a hlavně se rozčilovat s protivnými zákazníky, kteří si na pokladní vylijou zlost - než být v klidečku doma a užívat si svých zálib? 
Nessie: Jo to jsem zapomněla, pořídila bych si konečně psa a chodila s nim na cvičák a na nějaký závody taky. Další akce. A jelikož mám dost akční mámu, tak bysme asi taky spolu hodně podnikaly.
evropka: to víš že poleze, já se vlastně pořád něco učím...
jelítko: Přesně tak. Já bych teda asi měla trochu jinej scénář, kterej by zahrnoval návštěvu posilovny (např.),projížďku na koni, určitě bych navštěvovala nějaký kurzy angličtiny apod. Taky bych si hodně četla, chodila na výlety se psem, konečně měla spoustu času na čtení atd.
No a samozřejmě bych manželovi každý den nachystala něco dobrýho na obídek, upekla buchtu atd. 
.gif)
Nessie:
mluvíš mi z duše....kolikrát i manžel říká,jak to bylo fajn,když jsem byla na MD a on přišel z práce,jídlo na stole,já dychtivá po komunikaci,takže jsme kecali a kecali,o všem možným...chjo,to byli časy
...neříkám,že se mi nechtělo do práce,ale mě by třeba vyhovovala prac.doba od 10 do 13 hod.a za stejný peníze co mám
.jpg)
kat: a leze ti učení do halvy,já mám pocit že už bych na to neměla....
Linda: jj, taky někdy lezu na nervy sama sobě
proto jsem se rozhodla jíž znovu do školy. Mít větší vzdělání nikdy neškodí
.jpg)
jelítko: 
.jpg)
kat: já byla doma 7 roku a mela jsem chut vrazdit na potkáni 
. Nakonec, po 2 letech marného snáneni jakékoliv práce, jsem radsi sla zpátky do skoly a ve 30 delala znovu maturitu, nez se plácat doma . A to nejsem nejak extra lacná po lidech, ale doma jsem mela pocit ze uz blbnu sama ze sebe
Linda: to mi připomíná film Zítra to roztočíme, drahoušku, kde Zázvorková jezdila uklízet přes celou Prahu a Peterka si taky hrál na někoho jiného, než byl - a pak to setkání ve skladu
Nessie: Viď, úplně to vidim. Ráno vstanu, v deset, jedu si zaplavat, pak sauna, pak nakoupim v nějakym malym příjemnym italskym ochůdku něco k večeři. Pak jedu domů nebo na nějaké jiné příjemné místo a čtu si, pak se projedu na kole, zajdu na zumbu nebo něco podobnýho a pak hurá domů udělat večeři. Jé, to bych si to užívala
Jarča*: předpokládám, že manžel ji nejen živí, ale že jí taky platí veškerá pojištění, aby neskončila s důchodem pár stovek
.jpg)
Myslím si, že dost záleží na tom, jestli tu práci dělat MUSÍŠ a nebo MŮŽEŠ. V tom je totiž obrovský rozdíl.
Sama znám jaké to je když člověk doslova hnije doma a má pocit, že je úplně k ničemu a nemá už sílu poslat email nebo někam zavolat, zajít. Pro mne na toto byla lékem práce, řekněme tedy ,,podřadná" abych se vyjádřila podle Tvého muže. Zase mám chuť jinou práci hledat, a je to jednodušší, protože pracuji a mám příjem. Člověk je uvolněnější.
Ale doma jsem měla stále co dělat
moje koníčky mě stále zaměstnávaly
Jenže když není čím zaplatit složenky, tak je to hrozné. A on i postoj k práci kterou člověk nemá rád a dělá ji proto, že musí a ne že může, je úplně jiný.
Poradit ti neumím, ale přeju Ti hodně
kat: Jo tak to jo, už sem se lekla, že si superžena 
Jinak prachovka pro mě asi nebude smyslem života nikdy, na to sem dost zaneprázdněná svýma koníčkama. S tou finanční závislostí na chlapovi je to taky na pytel, lepší je být rentiérkou , pak se dá cestovat a to zabere sakra času.
