Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

a....: snad nejde o nakopnutí, jen asi některé chtěly říct, že jsou na tom jiní ještě hůř. Jinak souhlasím, že je takovýhle život na nic. Můžeme jen Anně držet palce, aby se něco naskytlo. Co poradit nevím, naštěstí jsem takovou situaci ještě neřešila. Ale kdo ví, co bude, 14 let do důchodu a jistota žádná
blesksoft: taky to nemáš lehké

Jaguška: tak 5,-nájem a nějakých 3,5,- poplatky, to se asi těžko sežene něco levnějšího.
Jinak souhlasím a Annou, že takovýhle život není ani k žití, ani na umření. Člověk, když takhle žije, musí být naprosto bez elánu a chuti do života.
Ale zdejší paní "chytré" si patrně myslí, že se paní má docela dobře, nojo, když si někdo řekne o trochu té psychické podpory, tak si vyslouží leda nakopnutí, to je známá věc

blesksoft: Záleží na tom, jaké máte náklady na bydlení. 9000 u Anny se mi zdá moc.

blesksoft: O jaké práce se ucházís, v kanceláři asi ne, že. Protože pokud ano, hledej v jiném oboru, asi něco spíše manuální. Psaní je tvá slabá stránka a budou to dál vyhozené peníze.

Není to vůbec lehké a to buď, Anno, ještě ráda, že ti slouží zdraví a máš dobrou fyzickou kondici, protože když člověk tohle nemá, to je teprve malér. Výběr práce omezený kvůli zdravotnímu stavu a přitom nárok na invalidní důchod žádný... Takovou mám jednu známou a ta aby si to chudák šla asi hodit.

blesksoft: to je strašný....,tohle vždy říkám mojí tchýni když nadává na důchod"10000" a nájem 3000kč ,ať přestane a myslí na matky samoživitelky!!

jsem v podobné situaci jen mi je 46 a mám dceru ve školce jsem rozvedená a s dětmi 14 a 6 let žijeme s dětma jen z výživného od otce tj. na všechny tři 11 500,- na příspěvek na bydleni a na příspěvek na živobití nemám nárok, protože životní minimum máme 7000,- a 4 500,- je dostačující na náklady na bydlení - zkoušela jsem to třikrát a vždycky zamítavá odpověď, ale co mně stálo těch potvrzení co jsem tam musela donést a jízdné je to k vzteku

S tím příspěvkem to není tak jednoduché, jestli se to nezměnilo, tak je to omezené tím, že člověk nesmí mít příjem větší než určitej násobek životního minima. Myslím, že s oficiálním příjmem 14 tisíc se do té hranice nevejde.
V podstatě dle tohoto nastavení není přiměřené, aby člověk bydlel sám v garsonce. A bohužel v tomhle se větší města posuzují úplně stejně jako venkov, kde jsou nájmy úplně jiné a člověk tam vystačí s míň penězi.
Leda aspoň jeden příjem zapřít. Nebo aspoň nechat snížit tak, aby se těsně vešla do té hranice, aby příspěvek dostala (ve výsledku se to může vyplatit, sice míň vydělá, ale pokud jí přispějí více než o co přijde, bude na tom líp - a nebo se domluvit na část peněz do smlouvy a část bokem). Hodně to záleží na číslech, to by si musela spočítat předem. Né každý má na tohle ale žaludek.

Jinak tím, co jsem napsala, nechci říct, že takto je to podle mě úplně správné, ale je to realita.

nadpis bych změnila

Vikina: O tom jsem psala, je lepší, když člověk veme něco za méně a hledá dál. Znám spoustu lidí, kterým to tak pěkně vyšlo, že nebyli ani den nezaměstnaní a hned přesli do té špatně placené práce. A během 3 měsíců zkušebky odešli za lepším...

Nadpis změnila - ne jak dlouho se hledá práce, ale jak obtížně.

Anno, mám dojem, že na příspěvek na bydlení máš nárok (i když pracuješ) pokud nájemné je větší než 40% Tvého příjmu. Ale raději si to ještě zjisti. Není ostuda vzít příspěvek. Pracuješ snažíš se, NENÍ TVOJE VINA že nemáš adekvátní práci.
Dál mám pocit, že jsi už hrozně moc unavená a demotivovaná - jak moc tě chápu. Někdy už prostě síla nezbývá na další zbytečné věření...moc ti rozumím.

O výběrových řízeních, o nekvalifikovanosti ,,personalistů", o jednání v personálních agenturách,o absolutním zoufalství a o dalších šaškárnách na úřadech bych mohla napsat knihu. Obávám se, že by mi to snad ani nikdo nevěřil, co všechno se děje.

Přeju ti ze srdce, abys našla práci a klid, který si zasloužíš.

dokončení: když jsem šla na pohovor s tím, že výsledek je mi jedno)

Nechci být hnusná, ale mnoho lidí je na tom o hodně hůř. Osobně se mi zdá, že Anna je z Prahy nebo nějakého většího města, dle výše toho nájmu. Prvně bych se zamyslela nad bydlením, podle mě se i v Praze dá sehnat garsonka za míň jak 9 tisíc, všichni moji známí mají garsonku kolem 8 tisíc, někteří šťastlivci i pod 8 tisíc - a to nemluvím o žádných vyloženě příšerných lokalitách, tam ani nevím jak se to pohybuje.
Dál bych se zamyslela nad tím finančním požadavkem. Ono ani v Praze není už automatický nárok na plat vyšší než 15 tisíc, navíc nástupka. Stáhla bych výdaje na minimum a tomu si určila plat, který mi stačí. S tím bych šla hledat administrativu s klasickou pracovní dobou a nechala si ten večerní úklid (nebo tu administrativu v neziskovce, pokud by šla vyřídit večer) - ve výsledku se nad těch 15 tisíc možná dostanete, zápřah podobný jako s těmi brigádami. Ono požadovaný plat je jedním z hlavních měřítek pří výběru zaměstnání, zvlášť pokud se jedná o nějakou obecnou administrativu, kterou se naučí každý. Takže pokud požadujete 15 čistého, tak vás lehce předběhne x uchazečů, kteří chtějí méně a vás tím absolutně vyřadí ze hry. Neříkám se nějak hodně podceňovat, ale trochu bych se nad tím zamyslela. V hodně firmách přidají po půl roce nebo roce, když už je člověk zaběhlý a pracuje naplno (docela ten postup chápu, prvního půl roku se v nové práci člověk stejně víc rozkoukává a míň pracuje, ostatní mu pomáhají/vysvětlují, takže taky "plýtvají" čas.

Omlouvám se, že Vás nepolituju, ale znám lidi, kteří jsou na tom hůř. Navíc si fakt myslím, že délka doby hledání práce souvisí s požadavky...už jste dávno mohla mít práci za míň peněz + nějakou tu brigádu, ušetřenej čas za 1 dojezd přes celý město, podobný peníze a šanci na přidání po zapracování (a míň stresu a flustrace z nezaměstnanosti). Navíc i když někde nastoupíte za míň, tak máte ještě 3 měsíce na to hledat něco lepšího a to už z pozice, jestli mě chcete, tak musíte dát víc než ti druzí a to už je něco jinýho, než když o práci člověk chodí prosit (z jednání člověka pak sálá jistota, vím podle sebe - nejlepší práci jsem získala vždy ve chvíli, kdy jsem šla na pohovor s tím, ž

v 50 jsem si chtěla polepšit, šla jsem na konkurs, vyhrála ho, odešla z předchozího zaměstnání a v září nastoupila do nového, popešila jsem si podstatně finančně a sotva jsem začala usínat na vavřínech, tak po 5 měsících zrušili celé oddělení a 12 lidí propustili, včetně mě. Vzpomněla jsem si, že v jedné sstátní instituci za bídný peníz berou s použitelnými zkouškami, takže jsem tam okamžitě volala, a po pohovoru mě vzali, sice bídné prachy, ale 31. jsem skončila v jednom a 1. nastoupila v druhém zaměstnání. Byl to tam horor, ale měla jsem příjem. Během 2 měsíců jsem obrazila asi tři pohovory a na třetím konkursu jsem uspěla (zaplť pámbu za odborné zkoušky, na které jsem nadávala). Takže jsem odešla z bídných podmínek ještě ve zkušební době a nastoupila na místo, kde jsem dodnes. Peněz moc není, ale mám stálé zaměstnání a podmínky se během let zlepšily (platové ne, jsme podle tabulek a navrch ani korunu). No a v podstatě se rozhlížím pořád.Nevěš hlavu, i v našem věku se dá sehnat práce, jen se to nesmí vzdát.

Stanik: Ti personalisté to ale asi mají od někoho nařízeno,koho ano a koho ne....Já jen vím o případech,kdy se vypíše veřejně nabídka na pracovní místo,ale všichni v úřadě ví předem,kdo se přijme,ne z ulice někdo, i kdyby byl kdovíjak dobrý,ale známý známého...Hnusné mi připadá,jak s těmi kandidáty dělají trapné divadlo s vypisováním testů,vykládáním co by kdyby,předstíráním výběru...a všichni pak dostanou papír,že nevyhověli! Dcera absolvovala už taky plno konkurzů a přijímacích pohovorů,skoro nikdo ale ani nenapíše,že ji neberou,ani mailem ne....