Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je to pro Šárku velice těžká situace, jen mě na tom zaráží jedna věc: proč to řeší AŽ ve dvacátém týdnu, t.j. v polovině těhotenství? Případné ukončení těhotenství by pro ni mohlo mít mnohem horší následky, než kdyby se k němu rozhodla hned na začátku... Za stávající situace bych přemýšlela o tom, zda a o kolik se můj zdravotní stav zhoršil ve srovnání s těhotenstvím před 13 lety. Tenkrát jí řekli, že dítě bude postižené na 100%, dnes říkají, že není 100%ně jisté, že dítě bude zdravé. No to ale není nikdy...

Lubar: já se o tohle nechci přít tady z jednoho prostého důvodu - někdo tady hledá pomoc ve velmi bolestivé situaci a přidávat mu další tíži, která na věci nic nemůže změnit, považuju za minimálně dost necitlivé.

Jinak samozřejmě souhlas, někteří zdravotníci se dost zapomínají v tom ohledu, že pacient, či klient není jejich podřízeným, ale partnerem, který má právo se rozhodovat podle sebe. Běžně je toto považováno za velmi neprofesionální a zřejmě je to nehezký totalitní pozůstatek v našich končinách.

Grainne: ano, tady to dítě reálně je, nicméně - jaká míra zodpovědnosti ke svému vlastnímu onemocnění je v autorce, když otěhotněla i přes, pravděpodobně nezvládanou cukrovku? Já mám známou, a hluboce se jí klaním, která s genem cystické fibrozy nejdřív podstoupila genetické vyšetření spolu s manželem, jestli on není jen přenašeč, a teprve, když se potvrdilo, že není, tak spolu měli dítě. A kdyby genetika dopadla blbě, tak by si děti adoptovali (stejně mají teď ke svým dětem další v pěstounské péči)...
Podle mě člověk, který má nějaké vážnější onemocnění, by prostě měl k plození dětí přistupovat o trochu zodpovědněji, než ten, kdo je zdravý (anebo aspoň o ničem genetickém neví).
Nicméně to samozřejmě nic nemění na tom, že teď se musí autorka rozhodnout a to rozhodnutí je jen a jen na ní a jejím manželovi,a k rozhodnutí rozhodně potřebuje víc informací než to, co má za informace teď.

A pokud jde o nátlak lékařů - jsem taky těhotná, taky těsně nad 35 a jsem vděčná za svou rozumnou gynekoložku, která mě k žádným zbytečným vyšetřením netlačí a nevyvolává ve mně pocit, že bych tím mohla ohrozit dítě. Ale několikrát jsem se, zejména v případě nemocí dětí, setkala s tím, že "vy ho nechcete dát vyšetřit, no to ale tomu dítěti ubližujete..." A když jsem odmítala léčbu, jen jedna doktorka stála při mě, ostatním jsem to musela opakovaně obhajovat... Ten nátlak tu je, a bohužel jen ti odolnější jej ustojí.

Almega:

Almega: to jsi trochu mimo mísu, tady to dítě jaksi už reálně je a ve 20tém týdnu to už opravdu není shluk buněk.
Ne že by to nebylo zajímavé téma, ale opravdu mimo danou problematiku.

Almega:tak jsem rikala , ze k tomuhle se vubec nebudu vyjadrovat, tedy k clanku... ale po precteni Tveho prispevku z 13:37 musim souhlasit se vsim, co jsi napsala.

Tulka.: z toho plyne, že očekávám výsledek jejich činění, na dojmy si vystačím sama.
Není třeba si kecnout na zadek, jen proto, že se něco "domnívá" někdo, kdo si sedí na titulu, pokud tedy řádně své domněnky nedoloží. Já bych předkládání domněnek bez jasných podkladů, tedy výsledků vyšetření, pokládala za drzost.
Škoda, že v článku není zmínka o tom, jestli postižení je výsledkem domněnek, nebo podloženo nějakým vyšetřením.

Bohužel je pravda,že je dnes lékařská věda na takové úrovni,že vypiplá i děti,které by jinak zemřely třeba hned po narození,nebo v dětství.Kdysi,když měly ženy třeba 10 dětí,tak samozřejmě oplakaly každé své dítě,které předčasně zemřelo,ale ještě jim aspoň 1,2,i více přežilo....Jen si přečtěte nějaké paměti (životopisnou knihu),kde autor vzpomíná,z kolika dětí byli rodiče a kolik jejich sourozenců zemřelo v dětství...Prostě to tak bylo.Přežili jen ti nejodolnější....Dnes máme spousty alergií,o kterých se dříve psalo jen jako o extra lékařských případech,různé nové nemoci,spousta rakovin i u malinkých dětí....Proč asi??Protože genetický fond se oslabuje tím,že ty slabí jedinci roznášejí svá postižení do dalších generací.Něco ve smyslu: jsme slepí manželé,víme,že naše dítě může být z 50% slepé,ale my chceme dítě,máme právo mít dítě a tak dítě mít budeme a basta!!!Samozřejmě se narodí zase slepé,nebo v lepším případě vidoucí,ale s genem slepoty,které zase dál předá....Je to sobecké,neměli bychom myslet jen na svůj krátkodobý pocit štěstí-a mnohdy jen domnělý......

Nikdy není nic na 100%jistý a kazdý tehotenství má svuj risk, v podstate vzdycky je to 50/50. Kdyby jsme vzdycky daly na mozná rizika, tak lidstvo uz dávno vymrelo. Na druhou stranu je Ti sice "jenom" 35 a muzes tu s inzulínem (nebo jinou chemií) být dalsích 50 let, ovsem je ti taky "uz" 35 a mimco .... asi bych do toho nesla. Já vím i zdravý clovek muze zítra skoncit na vozíku, i zdravé díte muze prijít k úrazu, ale to jsou rizika zivota, jít do toho kdyz predem vím, ze to nemusí vyjít. Já bych na to nemela, ale já vím ,ze bych nemela trpelivost starat se. Ta sance ze bych se do konce zivota starala 24 hodin denne je na me moc velká a na to trpelivost a "sebeobetování" nemám, vím ze by bylo otázkou casu, kdy by mi ruply nervy a decko by slo do ústavu a to si nezaslouzí. Pokud vís, ze bys na to fyzicky i psychicky mela, kdyby to doktorum vysla, tak bez do mimca. Pokud si nejsi jistá sama sebou, jestli by ses dokázala starat, tak jdi na potrat. Ano povedlo se to tenkrát a doktori nemeli pravdu, a muze se to povést i tentokrát, ALE príroda hraje proti tobe, jsi o 13 let starsí a nemocná a podle me, tvuj zdravý syn te potrebuje víc nez mimco, který mozná bude ok. A vubec kolik procent je sance. Je to 1 ku miliónu a nebo 1 ku deseti - to je v tvém prípade dost podstatný rozdíl.

Renee: budiž jim přáno, ale to v žádném případě nebude případ autorky tohoto článku.
Takové znám taky, ale ono se jim neulevilo, jen svou bolest neprezentovaly veřejně, protože by patrně byly odsuzovány. To se totiž v naší společnosti nesluší - obtěžovat tím okolí.
Jinak tak do jednoho týdne po zákroku - neskutečná úleva, téměř euforie, patrně podpořená nějakou tou chemií, ovšem to, co následovalo, už bylo o něco horší a ještě horší.
Je dost pravděpodobné, že žena, která je s takovým řešením vnitřně zotožněna, se s tím pravděpodobně vypořádá lépe, případně se jí brzy podaří tu bolest přehlušit novým těhotenstvím, což je nejlepší řešení, které tady ovšem taky nepřipadá v úvahu.
Další věc je, že potrat může vyústit v depresivní stavy až po letech a překrytý jiným příčinami a v Čechách prakticky neexistují odborníci, zabývající se speciálně touto problematikou.

Grainne: jistotu nemáš,natož se zárukou
ale stoprocentní jistotu máš v tom,že případné následky si poneseš sama,bohužel.

mojí kamarádce řekli na základě utz že je na tom miminko špatně, postižené, že nevědí jestli se to bude slučovat ze životem nebo že bude hodně postižené...ona chodila na další vyšetření, byla všude možně a několikrát...má zdravého chlapečka s maličkým šelestem na srdíčku, který mají miminka hodně a většinou do roka je to ok....

Tulka.: opět se nám tu vyskytuje zdravotnická touha po 100% jistotě.
Zajímalo by mě, jestli někdy někomu nabídli tu 100% jistotu se zárukou - skočila bych po tom hned.

Grainne: To je taky čistě individuální, já zas znám takové (a jsou to mé blízké přítelkyně), které to prožívaly pouze tak, že se jim ulevilo, že mají ten "výkon" za sebou

Tulka.: děkuju, v tohle případě je každá podpora vítána.