Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minulý týden vyšel můj příběh, v němž jsem se na čtenářky obrátila s prosbou o radu. Můj přítel se choval tak, že jsem nevěděla, zda je to nějaká úchylka, či „normální“ žárlivost. Věděla jsem jen jedno: přestala jsem se vedle něj cítit dobře.

Vaše reakce mne velmi povzbudily. Také díky nim jsem sebrala odvahu k ukončení vztahu. Slíbila jsem, že napíšu, jak to celé dopadlo.

Původně jsem to chtěla udělat tak, jak mi radila mam-ča. Napsat mu mail a jasně, stručně a bez zbytečného vysvětlování mu sdělit, že končím. Než jsem se k tomu dostala, všechno se vyvinulo jinak.

Ve čtvrtek mi přítel volal, že bychom se mohli vidět. Moc se mi nechtělo, ale souhlasila jsem. Už když jsem na schůzku šla, nebylo mi dobře. Uvědomila jsem si, že se na něj vůbec netěším, a tak jsem se rohodla agónii našeho vztahu zbytečně neprodlužovat. Řekla jsem mu, že se chci rozejít. Velmi znejistěl, zřejmě ho to hodně překvapilo. Když popadl dech, začal se vyptávat, zda mám někoho jiného, a naléhat, proč se chci rozejít, když on mne přece tolik miluje.

Vysvětlila jsem mu, co mi vadí a že mě jeho chování a neustálé připomínání minulosti ničí. Vůbec to nechápal, pravděpodobně si v nejmenším neuvědomoval, že někde dělá chybu. Začal slibovat, že s tím hned přestane. Prý netušil, jak moc mi to vadí. Hlavně ať se s ním nerozcházím, život beze mě pro něj nemá smysl, prý jsem žena, kterou hledal.

Přiznám se, bylo mi ho líto. Vidět ho takhle zlomeného a nešťastného mi vůbec nebylo příjemné. Ale čím víc prosil, tím víc se mi zároveň protivil. Najednou jsem byla schopná vidět jej jakoby cizíma očima a nechápala jsem, jak jsem se do takového člověka mohla zamilovat.

Přesto mi nebylo lehko, když jsem odcházela. Naléhal, ať zůstaneme přáteli, chtěl slyšet, že se se mnou alespoň občas bude moci vídat. Nepřistoupila jsem ani na jedno a požádala ho, aby moje rozhodnutí respektoval a nesnažil se mě kontaktovat.

Samozřejmě to nedodržel. Ještě ten večer mi telefonoval a posílal srdceryvné SMS, dokonce došlo i na citové vydírání, kdy vyhrožoval, že si něco udělá. Nakonec jsem přikročila k tomu, co jsem původně neměla v plánu: změnila jsem si telefonní číslo.

Momentálně jsou mé pocity značně rozporuplné. Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou si připadám provinile. Vím, že jsem mu ublížila, je mi líto, že se trápí. Vrátit se k němu nechci ani náhodou, jen mi to není úplně jedno. Snad to brzy přejde.

Všem vám moc děkuji za podporu. Kdybych se neodhodlala popsat své trápení, asi bych k tak ráznému řešení dospěla pomaleji. Držte mi, prosím, palce, ať rychle vybřednu i ze sebeobviňování, které mě stále trápí. Vím, že je to hloupost, ale nějak to nedokážu „odehnat“.

Ještě jednou všem děkuji.