Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Ráda bych čtenářky poprosila o názor, radu, zkušenost. Mám čtyřletou dcerku, ze které jsem tak trochu vyvedená z míry a docela tápu, jak ji směrovat a jak se k ní chovat. Ona se totiž nechová jako holčička, ale spíš jako kluk, který je navíc pěkné kvítko.
Dnes už vím, že moje touha po dcerušce byla asi rouhání. Už když jsem čekala první dítě, moc jsem si přála holčičku. Narodil se Tomášek, a i když jsem ho od prvního okamžiku milovala, malý červíček zklamání ve mně přece jen hlodal. Po třech letech jsem jela do porodnice znovu, tentokrát již smířená a připravená na to, že i naše druhé dítě bude chlapec.
Kluci jsou prima. Ani jeden z nich nikdy nějak extrémně nezlobil, až na drobné šarvátky se mají rádi a vcelku dobře spolu vycházejí. Oba už chodí do školy, mladší do druhé třídy a starší do páté.
Když jsem se po narození druhého syna manželovi svěřila, že bych to zkusila ještě do třetice, nebyl proti. A mně se konečně narodila má vytoužená sladká malá holčička. Natálka. Byla jsem na vrcholu blaha a prožívala neskutečné štěstí. Bratříčci sestřičku přijali velice hezky a dokonce mi připadalo, jako by už ti malí prťousové v sobě měli pořádnou dávku džentlmenství. Chovali a stále se k Natálce chovají moc pěkně.
Jeden by řekl – idylka. Jenže to tak není. Narušitelem (pokud to tak můžu nazvat) naší rodinné pohody je naše culíkaté, sladké sluníčko. Už když byla miminko, začala jsem tušit, že to s ní nebude jen tak. Ona si zkrátka usmyslela, že je středobodem vesmíru, a rozhodla se okamžitě a nekompromisně dožadovat mé absolutní pozornosti.
Nevěděla jsem, co to je spát v noci alespoň dvě hodiny v kuse, přes den, jakmile jsem se nepohybovala v jejím zorném poli, ječela jak na lesy. Při kojení mě „kousala“ a byla skutečně až surová, takže jsem to v pěti měsících vzdala. Nejhorší období začalo, když začala chodit. Demoliční četa je slabé slovo. Nikdy si nevydržela v klidu hrát, vším mlátila, do všeho třískala, vydávala hodně hlasité zvuky. Když jsem se snažila ji usměrnit, ještě přidala na intenzitě.
Teď jsou Natálce téměř čtyři roky a před měsícem nastoupila do mateřské školky. Stydím se za to, ale na tuto chvíli jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat, až se toho malého tyrana každý den alespoň na pár hodin zbavím. Nastoupila jsem do práce na zkrácený úvazek a prožívala cosi jako regeneraci svého organismu. Bylo mi blaze.
Bohužel pouze do chvíle, kdy se Natálka ve školce otrkala a začala terorizovat ostatní děti. Stížnosti od učitelek i rodičů se na mne sypou ze všech stran a já nevím, co s tím. Naše holčička totiž nikoho nenechá na pokoji. Vyvolává šarvátky, bere dětem hračky, neskutečně zlobí u jídla, ostatním plive do talířů, vylévá polévku na zem. Troufne si i na učitelky, klidně je kopne do holeně, vyplázne na ně jazyk.
Je to hrůza. Dokonce si mne zavolala ředitelka a důrazně mě požádala, abych s dcerkou navštívila psychologa, protože její chování je neúnosné a obtěžující pro všechny. Jestli prý v dohledné době nenastane změna k lepšímu, bude muset přistoupit k tomu, že Natálku ze školky vyloučí.
Jsem zoufalá, totálně vyřízená. Manžel je předrážděný, kluci se sice snaží, ale vidím, že i oni mají své sestry po krk, protože jim neustále nějak škodí.
Naše holčička je prostě čert. Lítá jako poděs, řve jako na lesy, je surová, zlomyslná. Nepomazlí se, nepohraje s panenkou. Největší zábavou pro ni je pohyb, akce, boj. Všichni jsme utahaní, večer už sotva koukáme a Natálka je v plné zbroji. Přitom je jinak naprosto v pořádku. Dobře mluví, je hodně bystrá, kolikrát žasnu, jak chytré a trefné má postřehy. Jen bohužel nedokážu zvládnout tu její divokou povahu.
Ptala jsem se doktorky, zda se nejedná o hyperaktivitu, ale vyjádřila se pochybovačně. Prý na Natálce nic alarmujícího nepozoruje. Jak by taky mohla, když dětské středisko je jediné místo, kde je naše dcerka slušná a způsobná. Strach z injekce s ní dělá divy.
Asi mi nezbude nic jiného, než skutečně navštívit nějakého odborníka. Než to však udělám, ráda bych znala názory a zkušenosti ostatních maminek. Třeba těch, které mají s podobně nezvladatelným dítětem své osobní zkušenosti. Budu moc ráda za všechny vaše postřehy. Děkuji.
9.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 116 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
Rozodně souhlasím s psychlologem.
ale taky mě velice zaujala věta "Strach z injekce dělá divy".
On strach z vařečky třeba taky bude dělat divy. Tedy u nás aspoň na chvíli zabírá.
.jpeg)
majucha - 9.4.2010 7:51 - než jsem dopsala svůj příspěvek, objevil se tu ten tvůj a jsem moc ráda,že nejsem sama,kdo by tomu andílkovi nařezal.
Tak za a ,že holky jsou milé,hodné poslušné, to do nich cpou dospělí. Naopak, kluci bývají bulíci. Mám dvě dcery a ta mladší byla hyperaktivní poděs. Musela jsem na ní být tvrdší. Nedalo se svítit. To dítě Vám dělá to, co Vy mu dovolíte a to bez legrace. Žádná princezna, žádná holčička-dobytek to je a spratek. Teď Vám nezbývá než navštívit někoho, kdo do ní bud nacpe prášky nebo Vám vysvětlí, že Vy jste rodič. Nemyslím to zle. naopak. Mě taky trvalo než mi došlo,že dcera zvrací-1 denně schválně 
Že to není malá holčička, ale hyperaktivní potvora, která prostě potřebuje výběh a OPRAVDU pevnou ruku. První den vrazila učitělce ve školce facku. velice rychle si vysvětlily, že tohle dělat nebude 
Milá maminko, máte tři děti, dvě bezproblémové a třetí nezvladatelné. Určitě navštivte odborníka,jak radí ostatní, tím nic nezkazíte. Ale taky se zamyslete nad výchovou té malé, jestli vůbec nějaká je. Každé dítě potřebuje jiný přístup, nejsem zastáncem bití dětí, ale někdy jedno švihnutí proutkem v pravou chvíli je nad všechny domluvy. Jak ji trestáte za takové chování (kopání,plivání) ? Z článku jsem to nevyčetla. Nebo ji necháváte dělat co ji napadne a jen se ji snažíte po dobrém domlouvat? Vlastní děti jsem nikdy nebila, nebilo to potřeba, ale tohle bych nezvládla. Jednoduše bych seřezela jako žito. Já vím, dnešní doba je samý psycholog, na děti se nesmí vztáhnout ruka a zřejmě mě za tento názor odsoudíte, ale když si vzpomenu na svoje dětství,tak něco takového bych si dovolila jen jednou.
Nemám s tím žádné zkušenosti, ale jen by mě zajímalo, jestli máte takzvanou "volnou výchovu", kdy dítěti všechno dovolíte a dloize s ním diskutujete i v případě, že na vás takhle prdí, nebo jste andílkovi někdy pořádně nařezali prdel? Třeba by to pomohlo
.jpg)
Ani bych se nedivila, kdyby měla Aspergrův syndrom nebo podobnou poruchu. Ovšem silně se divím tomu, že ji dětská lékařka už dávno neposlala na vyšetření k psychologovi.
Taky to vidím jednoznačně, chce to návštěvu odborníka, který vám pomůže rozklíčovat, zda dcerka má nějakou poruchu chování (to se s inteligenci a bystrostí nijak nevylučuje) anebo zda třeba do určité míry nejd eo reakci na vztahy k rodině a k dětem a mezi dětmi.
Zajdi za odborníkem, v záchvatu bych ignorovala, ale se svou povahou bych už jí asi nasekala na prdel dávno, ať ví, že se takhle chovat nemá a nebude to tolerováno.
A tys ještě u toho dětského psychologa nebyla? Tohle nechápu. Dítě se chová prapodivně, takže je každého dne prodlení k jeho i škodě celé rodiny.
.gif)
Okamžitš s ní zajděte do poradny. Tohle není normální. Vase sladka dcerka e normalni tyran, nechapu, jak jste to mohli tak dlouho prechazet.
sevenofnine: souhlasim, take by mne zajimalo, jak se zachova matka, kdyz ji dite v restauraci plivne do talire, ci pred lidi na ulici kopne do holene?
souhlas s dadkou, šla bych k odborníkovi... možná bych se zkusila trošku zamyslet jestli je možné někde vystopovat nějakou souvislost - a začala bych asi banálními věcmi - např. vyšetření sluchu - pokud třeba špatně slyší, tak by to vysvětlovalo tu hlučnost a i třeba agresivitu k ostatním dětem (protože jim "nerozumí", tak je za to trestá - třeba pliváním do polívky). Pak bych zvážila toho psychologa - může to být spousta věcí od poruchy pozornosti, hyperaktivity až třeba po aspergerův syndrom (tam by seděla ta agresivita, nutnost i doma lítat, vysoká inteligence, nízká empatie) - v každém případě pokud něco je v nepořádku, tak by bylo dobré to vědět, protože s takovými dětmi se musí zacházet a jednak jinak než s dětmi průměrnými - a možná jen to, že vás někdo naučí jak s ní komunikovat by mohlo všem (i Natálce samotné) ulehčit situaci...
Podle toho co jste napsala a podle mých zkušeností s předškolními dětmi bych s návštěvou odborníka neotálela. Divím se, že jste jej nenevštívili už dříve, pokud se takto chová ve školce tak se tohle muselo projevovat i na hřišti a doma. Berte to tak, že kdyby Natálku bolelo bříško tak by jste neuvažovala, že se ještě zeptáte, jestli opravdu potřebuje lékaře a dávno už tam byla. Stále dokola mě udivují reakce ponejvíc matek, které ač jsou konfrontovány se skutečností stále váhají s návštěvou lékaře. Nezlobte se na mě, ale vy ve skrytu duše sama víte, že tohle normální není a pokud vám hrozí vyloučení ze školky tak už to opravdu musí být síla :-( také nikde nevidím jak na tohle reagujete vy? Co se Natálce stane, když vás kopne, plivne do talíře?
Je mě vás líto, ale není to normální projev. Vůbec bych neváhala a zašla k odborníkovi. Čím dříve, tím to bude pro vás i Natálku lepší.
