Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Ráda bych čtenářky poprosila o názor, radu, zkušenost. Mám čtyřletou dcerku, ze které jsem tak trochu vyvedená z míry a docela tápu, jak ji směrovat a jak se k ní chovat. Ona se totiž nechová jako holčička, ale spíš jako kluk, který je navíc pěkné kvítko.
Dnes už vím, že moje touha po dcerušce byla asi rouhání. Už když jsem čekala první dítě, moc jsem si přála holčičku. Narodil se Tomášek, a i když jsem ho od prvního okamžiku milovala, malý červíček zklamání ve mně přece jen hlodal. Po třech letech jsem jela do porodnice znovu, tentokrát již smířená a připravená na to, že i naše druhé dítě bude chlapec.
Kluci jsou prima. Ani jeden z nich nikdy nějak extrémně nezlobil, až na drobné šarvátky se mají rádi a vcelku dobře spolu vycházejí. Oba už chodí do školy, mladší do druhé třídy a starší do páté.
Když jsem se po narození druhého syna manželovi svěřila, že bych to zkusila ještě do třetice, nebyl proti. A mně se konečně narodila má vytoužená sladká malá holčička. Natálka. Byla jsem na vrcholu blaha a prožívala neskutečné štěstí. Bratříčci sestřičku přijali velice hezky a dokonce mi připadalo, jako by už ti malí prťousové v sobě měli pořádnou dávku džentlmenství. Chovali a stále se k Natálce chovají moc pěkně.
Jeden by řekl – idylka. Jenže to tak není. Narušitelem (pokud to tak můžu nazvat) naší rodinné pohody je naše culíkaté, sladké sluníčko. Už když byla miminko, začala jsem tušit, že to s ní nebude jen tak. Ona si zkrátka usmyslela, že je středobodem vesmíru, a rozhodla se okamžitě a nekompromisně dožadovat mé absolutní pozornosti.
Nevěděla jsem, co to je spát v noci alespoň dvě hodiny v kuse, přes den, jakmile jsem se nepohybovala v jejím zorném poli, ječela jak na lesy. Při kojení mě „kousala“ a byla skutečně až surová, takže jsem to v pěti měsících vzdala. Nejhorší období začalo, když začala chodit. Demoliční četa je slabé slovo. Nikdy si nevydržela v klidu hrát, vším mlátila, do všeho třískala, vydávala hodně hlasité zvuky. Když jsem se snažila ji usměrnit, ještě přidala na intenzitě.
Teď jsou Natálce téměř čtyři roky a před měsícem nastoupila do mateřské školky. Stydím se za to, ale na tuto chvíli jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat, až se toho malého tyrana každý den alespoň na pár hodin zbavím. Nastoupila jsem do práce na zkrácený úvazek a prožívala cosi jako regeneraci svého organismu. Bylo mi blaze.
Bohužel pouze do chvíle, kdy se Natálka ve školce otrkala a začala terorizovat ostatní děti. Stížnosti od učitelek i rodičů se na mne sypou ze všech stran a já nevím, co s tím. Naše holčička totiž nikoho nenechá na pokoji. Vyvolává šarvátky, bere dětem hračky, neskutečně zlobí u jídla, ostatním plive do talířů, vylévá polévku na zem. Troufne si i na učitelky, klidně je kopne do holeně, vyplázne na ně jazyk.
Je to hrůza. Dokonce si mne zavolala ředitelka a důrazně mě požádala, abych s dcerkou navštívila psychologa, protože její chování je neúnosné a obtěžující pro všechny. Jestli prý v dohledné době nenastane změna k lepšímu, bude muset přistoupit k tomu, že Natálku ze školky vyloučí.
Jsem zoufalá, totálně vyřízená. Manžel je předrážděný, kluci se sice snaží, ale vidím, že i oni mají své sestry po krk, protože jim neustále nějak škodí.
Naše holčička je prostě čert. Lítá jako poděs, řve jako na lesy, je surová, zlomyslná. Nepomazlí se, nepohraje s panenkou. Největší zábavou pro ni je pohyb, akce, boj. Všichni jsme utahaní, večer už sotva koukáme a Natálka je v plné zbroji. Přitom je jinak naprosto v pořádku. Dobře mluví, je hodně bystrá, kolikrát žasnu, jak chytré a trefné má postřehy. Jen bohužel nedokážu zvládnout tu její divokou povahu.
Ptala jsem se doktorky, zda se nejedná o hyperaktivitu, ale vyjádřila se pochybovačně. Prý na Natálce nic alarmujícího nepozoruje. Jak by taky mohla, když dětské středisko je jediné místo, kde je naše dcerka slušná a způsobná. Strach z injekce s ní dělá divy.
Asi mi nezbude nic jiného, než skutečně navštívit nějakého odborníka. Než to však udělám, ráda bych znala názory a zkušenosti ostatních maminek. Třeba těch, které mají s podobně nezvladatelným dítětem své osobní zkušenosti. Budu moc ráda za všechny vaše postřehy. Děkuji.
9.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 116 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Jinak, já jsem své dítě kopat nemusela, ale od stolu párkrát šel, když dělal prasárny - to zase jo
protože 
- no vidíš 
kominice - b, d, p, s tím mám problém dodnes. Když to napíšeš takhle samostatně, musím se soustředit, co je co. Ve slovech už ne, protože starý člověk čte celá slova
Moc dobře vím o čem mluvím. Ale ne zprostředkovaně, přímo od sebe.
Právě proto tvrdím, že se s tím dá fungovat. Já to tvrdit můžu, ptorože s tím od malička funguji
.gif)
mashanka: každý dítě je jiný, žádný jednotný výchovný model neexistuje. To, že tobě tenhle způsob výchovy vyhovoval a na tvé děti zabíral ještě neznamená, že to bude platit na všechny.
A s tím kopáním a oplácením stejného - je to pitomost. Jedna moje kamarádka to takhle zkusila se svou dcerou, která ji neustále tahala za vlasy. Už jí byly asi tři roky, takže žádné mimino. Domluvy nepomáhaly, takže jí zkusila oplatit stejnou. Věř nebo nevěř, ale ta holčička řvala bolestí jako tur, ale radši by si ty své vlásky nechala vyrvat, než by ty máminy pustila. Takže tahle "výchovná metoda" rozhodně na každé dítě nezabírá. 
.jpg)
Přečetla jsem článek i diskusi. A zírám.
Marcele bych si netroufla poradit nic jiného než vyhledat odborníky. Za chováním Natálky může být X důvodů.
Ovšem diskuse je velice plodná 
mashanka mě uzemnila svým názorem na děti/lidi s diagnozou dys....
Mám syna s dysleksií dysgrafií a dysortografií. Poslání do PPP jsem si vydupala (stará paní učitelka zastávala názor, že o nic nejde) v jeho 8 letech. Jak můžeš mluvit o úlevách?
Ano, většinou nepíše diktáty a testy, ale zatímco spolužáci mají možnost lecos obšlehnot z taháku, on to musí mít v hlavě, protože je zkoušený ústně. Při čtení ho ještě dneska- a to je v devítce- zastaví malé tiskací b, d, p, Zatímco člověk bez dys čte normálně, dys s tím má potíže. Tak to prostě je a díky bohu za to, že učitelé na to berou zřetel.
Syn chodí do školy rád, nemá žádný mindráky a to jenom díky tomu, že škola vychází těmto dětem vstříc.
mashanka: to uz tak v diskusi byva, ze clovek zmini vlastni zkusenosti vztahujici se k probiranemu tematu. Povazuju to za cennejsi, nez placani nesmyslu a cernobilych rad za kazdou cenu.
A s tom kopnutim v tvem podanim to skutecne nesmysl je. Nasili plodi nasili a u techto deti to plati dvojnasob.
Jinak, když už to pořád rozebíráš, to, že kopnutí je normální, si myslí ještě před tím, než mu začneš něco říkat, proto kope. Jak správně píšeš, tresty ani odměny nepomohou. Ale když ucítí, že to normální kopnutí bolí, bude to pro něho dostečně čitelná a pochopitelná informace
Ona hlavně tato diskuse je o zlé holčičce Natálce. Svého syna jsi sem vpasovala ty, ale on diagnózu má, takže předpokládám, že s ním postupuješ podle fundovaných rad odborníků takže nemáš žádný problém
mashanka: milá zlatá, končím tuhle diskusi, jsi vedle jak ta jedle
Vždyť ty vůbec nevíš o čem píšeš. To co se synem provozuju já, nemá s umetáním cestiček nic společného. A když odhlédneme od toho mého příběhu, oko za oko, kopnutí za kopnutí je podle mě metoda špatná zásadě vždy, u dítěte, které v sobě nemá samo od sebe hranice a zábrany dvojnásob - kopneš-li ho, říkáš mu, kopnutí je normální atd.
Ty si to asi vůbec neumíš představit, ale budiž, sama jsi tu níže napsala, že člověk s AS má problémy s emocemi - ono to mimo jiné vede k tomu, že na tyhle dětí neplatí žádné tresty a považ, ani žádné odměny. Je jim to prostě jedno.
Je to přesně naopak, než si myslíš - těmto dětem pomáhají právě takové jasné akce. jsou pro ně přehledné a jasné. potřebují technické "vysvětlení", právě proto, že sociální postupy u nich selhávají, protože je nechápou - je to logické
jo, a kolik takových jsi vychovala ?
mashanka: promin, ale mam pocit, ze vubec netusis o cem pises....jedna vec je vychovavat "normalni" dite a jina vec je vychovavat dite, ktere ma a to opravdu a natuty nejakou poruchu chovani....takove dite muzes kopnout milionkrat, muze byt bez jidla az do maturity a stejne se nezmeni nic pripadne bude zmena tak nepatrna, ze si toho neinformovany ani nevsimne 
Povinností rodiče není dítěti jen umetat cestičky a odstraňovat překážky, ale hlavně ho připravit pro život a na tvrdou realitu.
Ale Marcela napsala, že se tak chová normálně, ne v nějakém afektu. Prostě se tak chová. Já bych to řešila jednoduše - kopla by mě, kopla bych jí taky. Alespoň by si pomalu zvykala, protože to, co jí trpí doma, jí nikde nikdo cizí trpět nebude, takže by potom nebyla nemile překvapená.
A do polívky by si plivla jen jednou - šla by od stolu a dostaa by až večeři
mashanka: člověk s AS normální IQ mít může a nemusí.To, co píšeš, je ale pravda jen částečně, protože záleží také na tom, jak staré to dítě je - a ono mu může být devět, inteligenčně to může v některých ohledech dotáhnout už na 12, ale sociálně si dřepí někde mezi třetím a šestým rokem. Ano, v klidu ví, že se do okolí kopat nesmí, ale když je vnějakém afektu?
Pokud pro takové chování jako Natálčino ani v případě, že by podobnou diagnózu měla, nenacházíš omluvu, jak bys to řešila?
Pokud jde o úlevy pro mého syna, myslím, že nosíš dříví do lesa ;-)
Protože zrovna on jich extra nemá, ale některé věci jsou pro něj mnohem těžší než pro ostatní a tam je úleva na místě, protože on k tomu dospěje později.
