Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Ráda bych čtenářky poprosila o názor, radu, zkušenost. Mám čtyřletou dcerku, ze které jsem tak trochu vyvedená z míry a docela tápu, jak ji směrovat a jak se k ní chovat. Ona se totiž nechová jako holčička, ale spíš jako kluk, který je navíc pěkné kvítko.
Dnes už vím, že moje touha po dcerušce byla asi rouhání. Už když jsem čekala první dítě, moc jsem si přála holčičku. Narodil se Tomášek, a i když jsem ho od prvního okamžiku milovala, malý červíček zklamání ve mně přece jen hlodal. Po třech letech jsem jela do porodnice znovu, tentokrát již smířená a připravená na to, že i naše druhé dítě bude chlapec.
Kluci jsou prima. Ani jeden z nich nikdy nějak extrémně nezlobil, až na drobné šarvátky se mají rádi a vcelku dobře spolu vycházejí. Oba už chodí do školy, mladší do druhé třídy a starší do páté.
Když jsem se po narození druhého syna manželovi svěřila, že bych to zkusila ještě do třetice, nebyl proti. A mně se konečně narodila má vytoužená sladká malá holčička. Natálka. Byla jsem na vrcholu blaha a prožívala neskutečné štěstí. Bratříčci sestřičku přijali velice hezky a dokonce mi připadalo, jako by už ti malí prťousové v sobě měli pořádnou dávku džentlmenství. Chovali a stále se k Natálce chovají moc pěkně.
Jeden by řekl – idylka. Jenže to tak není. Narušitelem (pokud to tak můžu nazvat) naší rodinné pohody je naše culíkaté, sladké sluníčko. Už když byla miminko, začala jsem tušit, že to s ní nebude jen tak. Ona si zkrátka usmyslela, že je středobodem vesmíru, a rozhodla se okamžitě a nekompromisně dožadovat mé absolutní pozornosti.
Nevěděla jsem, co to je spát v noci alespoň dvě hodiny v kuse, přes den, jakmile jsem se nepohybovala v jejím zorném poli, ječela jak na lesy. Při kojení mě „kousala“ a byla skutečně až surová, takže jsem to v pěti měsících vzdala. Nejhorší období začalo, když začala chodit. Demoliční četa je slabé slovo. Nikdy si nevydržela v klidu hrát, vším mlátila, do všeho třískala, vydávala hodně hlasité zvuky. Když jsem se snažila ji usměrnit, ještě přidala na intenzitě.
Teď jsou Natálce téměř čtyři roky a před měsícem nastoupila do mateřské školky. Stydím se za to, ale na tuto chvíli jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat, až se toho malého tyrana každý den alespoň na pár hodin zbavím. Nastoupila jsem do práce na zkrácený úvazek a prožívala cosi jako regeneraci svého organismu. Bylo mi blaze.
Bohužel pouze do chvíle, kdy se Natálka ve školce otrkala a začala terorizovat ostatní děti. Stížnosti od učitelek i rodičů se na mne sypou ze všech stran a já nevím, co s tím. Naše holčička totiž nikoho nenechá na pokoji. Vyvolává šarvátky, bere dětem hračky, neskutečně zlobí u jídla, ostatním plive do talířů, vylévá polévku na zem. Troufne si i na učitelky, klidně je kopne do holeně, vyplázne na ně jazyk.
Je to hrůza. Dokonce si mne zavolala ředitelka a důrazně mě požádala, abych s dcerkou navštívila psychologa, protože její chování je neúnosné a obtěžující pro všechny. Jestli prý v dohledné době nenastane změna k lepšímu, bude muset přistoupit k tomu, že Natálku ze školky vyloučí.
Jsem zoufalá, totálně vyřízená. Manžel je předrážděný, kluci se sice snaží, ale vidím, že i oni mají své sestry po krk, protože jim neustále nějak škodí.
Naše holčička je prostě čert. Lítá jako poděs, řve jako na lesy, je surová, zlomyslná. Nepomazlí se, nepohraje s panenkou. Největší zábavou pro ni je pohyb, akce, boj. Všichni jsme utahaní, večer už sotva koukáme a Natálka je v plné zbroji. Přitom je jinak naprosto v pořádku. Dobře mluví, je hodně bystrá, kolikrát žasnu, jak chytré a trefné má postřehy. Jen bohužel nedokážu zvládnout tu její divokou povahu.
Ptala jsem se doktorky, zda se nejedná o hyperaktivitu, ale vyjádřila se pochybovačně. Prý na Natálce nic alarmujícího nepozoruje. Jak by taky mohla, když dětské středisko je jediné místo, kde je naše dcerka slušná a způsobná. Strach z injekce s ní dělá divy.
Asi mi nezbude nic jiného, než skutečně navštívit nějakého odborníka. Než to však udělám, ráda bych znala názory a zkušenosti ostatních maminek. Třeba těch, které mají s podobně nezvladatelným dítětem své osobní zkušenosti. Budu moc ráda za všechny vaše postřehy. Děkuji.
9.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 116 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Tím myslím tu Natálku, o které je článek a která to dělá. I kdyby tuto diagnózu měla, což nikdo neví, pro takové chování to není omluva
Lotynko, AS človek mívá normální IQ, ale špatně chápe emoce, humor, nadsázku, prostě, tyhle sociální věci - jednoduše řečeno, neumí se vcítit a vžít do druhých, někdy ani do sebe. Má potom často problémy s ostatními. Chová se jinak, kolektiv je mu nepříjemný, protože do něho nezapadá.....
Ale rozhodně to není tak těžká porucha, že by nebyl schopen pochopit, že kopat lidi a fyzicky jim ubližovat, prostě nesmí
Andulo, vůbec nejde o to, že by to bylo nefér, já mu to přeji. Jen jsem tím chtěla říct, že je potřeba, aby těch úlev ubývalo. Ne kvůli ostatním, ale kvůli němu. Musí se prostě se svojí zvláštností naučit žít. V běžném životě žádné úlevy mít nebude a bude to pro něho o to těžší.
Nakonec, každý člověk na světě má něco. Kdyby se každý detailně prozkoumal, bez diagnózy neodejde jediný. Ale život je o tom, jak si v něm najít své místo a dobře se uplatnit s tím, co mi bylo dáno. Nic víc.
hysterky tady zase piští, ale vůbec nechápou, co tím chtěl básník říct
talenko, to proto, že ona sama napsala :
než jsme o tom odborníky přesvědčila.
Lotynka: Aspergerův syndrom, taková spíše lehlá forma autismu.
holky, co to je to AS? sem nevzdělanec nic mi to neříká.
.jpg)
Andula: Kolegyně má syna s AS, přišli na to taky až těsně před školou. Respektive, problémy měl v podstatě stejné jako Natálka z článku, ale dětská lékařka prostě AS nerozpoznala a byl léta považován za "zlobivé a zlé" dítě...
Linda: tak nějak jsem to myslela i já. Já byla z dítěte na mašli a jedla jsem čokoládu po kilech, abych to přežila, a doktorka či psycholožka mi řekla "ale co, buďte ráda, že je čilej a nesedí jako pecka, no ne?" Pak jsem narazila na psycholožku, která alespoň naznala, že dítě je enormně čilé a nařídili mi dát ho do jeslí, nebo se zblázním. Pak šel do školky, odkud ho vyrazili jako nevzdělavatelného. Choval se asi trochu jako Natálka. Až za nějaký čas jsem na internetu narazila na článek o AS a pak už to bylo lepší, ale trvalo to několik let a několik odborníků, než mi uvěřili nebo než byli natolik vzdělaní, aby o tom něco věděli.
.jpg)
Pro ty co písou, ze musely doktora presvedcit....... starsí dcera byla z 80% hluchá, 3 roky mi trvalo nez jsem presvedcila naseho doktora, aby nás poslal k specialistovi. A to jsem mezitím pravidelne lezla se svými pozadavky na nervy mestské sestre, zdravotnici ve skolce, zdravotnici na sociálce a 2 jiným doktorum, kterí obcas zastupovali toho naseho zverolékare. Nakonec jsem se k usari dostala napul na cerno pres ex svagrovou manzelovi bývalé spoluzacky, který byl opravdu odborník a az pri podrobným vysetrení zjistil, ze holka má v usích polypy a to na tak blbým míste, ze odnikd nejsou videt a vnitrní sluchovody mela skoro zarostlý. Takze 2 operace a dalsích x roku kontroly, nastestí jí sluch zachránil, ale nikdy neuslysí na 100%, dneska je nekde kolem 80%. Takze obcas musí clovek doktory opravdu presvedcovat o dignóze, dcera se naucila tak perfektne odecítat z pusy ze oklamala kde koho.
Tak sem si vyloženě myslela, že tenhle článek jsem napsala já sama. Měla jsem doma také takového rošťáka a vlastně pořád mám. Mám syna budou mu 3 roky, až poté co jsem začala docházet na odblokování na kineziologii, jsem zjistila, že děti jsou naše zrcadla. Požádala jsem o odblokování u mého syna, jako hyperaktivitu a vzteklost a vida, odblokovávalo se to u mne jako u matky a já mám najednou doma hodného andílka. Měla jsem nějaký stres a jak se to odblokovalo u mě tak i u mého syna.
Takže pokud to chceš řešit vyhledej si na netu co to ta kineziologie je, ať máš nějaké info a pokud se ti to zalíbí tak na netu určitě někoho v okolí svého bydliště najdeš. 
holky ,já myslím, že se do Mashanky navážíte zbytečně, myslela to všeobecně, určitě tím nemyslela Andulku.
Dokonce si myslím,že má i pravdu, pokud se bavíme o dětech s LMD....
talenka: 
Ale můžu i uklidnit, že můj syn ve škole momentálně skoro žádné úlevy nemá a že zatím žiju já, on i učitelé, ale bylo to místy celkem drsný. Pokud tedy za úlevu nepovažuje třeba to, že není zkoušen ústně, on má sice autismus lehoulinký a kdo to neví, skoro to nepozná, ale před třídou prostě neodpovídá. A tak podobně.
A pokud je o to vyhýbání se zvládání učení nebo dalších věcí, to je vůbec divné slovo - já naopak syna vedu k tomu, aby zvládal co nejvíc, včetně socializace a snad se to i daří.
Ale někdy mají úlevy smysl. Macek třeba má potíže se soustředěním, moc mu to nejde a unaví se mnohem dříve než běžné dítě, zvláště je-li kolem hodně lidí - tudíž když dělala třeba přijímačky na gympl, byl ve třídě sám, jen s asistentkou a učitelem a měl na to více času, taky formuláře měl jiné, přehlednější, i když otázky stejné jako ostatní děti.
Je to podle mashanky nefér? 
tornado-lou: jenže mashanka se adresně obrátila na Andulu, o jejímž synovi ví houby a o AS evidentně taky. A hodila ji do nelichotivého pytle s těmi matkami, které pro dítě chtějí vytřískat úlevy diagnozou dys. To je myslím minimálně na omluvu, ale u mashanky to opravdu neočekávám.
tornado-lou: Jenže mezi autisty a dětmi s LMD je poněkud značný rozdíl.
mashanka: nepopularni nazor, ale myslim, ze mas do jiste miry pravdu. napr. moje kamoska pracuje v PP poradne a tvrdi, ze rodice davaji i uplatky aby detem nekdo diagnostikoval LMD. a pak tvrdi ze jejich dite nemusi, ze ma dyscokoliv. tohle je oprvdu informace primo do zdroje.
takze nic proti pritomnym, jestli mate dite se specialnimi potrebami, tak to nemate lehky, ale to co tvrdi mashanaka se opravdu deje.
