Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Ráda bych čtenářky poprosila o názor, radu, zkušenost. Mám čtyřletou dcerku, ze které jsem tak trochu vyvedená z míry a docela tápu, jak ji směrovat a jak se k ní chovat. Ona se totiž nechová jako holčička, ale spíš jako kluk, který je navíc pěkné kvítko.
Dnes už vím, že moje touha po dcerušce byla asi rouhání. Už když jsem čekala první dítě, moc jsem si přála holčičku. Narodil se Tomášek, a i když jsem ho od prvního okamžiku milovala, malý červíček zklamání ve mně přece jen hlodal. Po třech letech jsem jela do porodnice znovu, tentokrát již smířená a připravená na to, že i naše druhé dítě bude chlapec.
Kluci jsou prima. Ani jeden z nich nikdy nějak extrémně nezlobil, až na drobné šarvátky se mají rádi a vcelku dobře spolu vycházejí. Oba už chodí do školy, mladší do druhé třídy a starší do páté.
Když jsem se po narození druhého syna manželovi svěřila, že bych to zkusila ještě do třetice, nebyl proti. A mně se konečně narodila má vytoužená sladká malá holčička. Natálka. Byla jsem na vrcholu blaha a prožívala neskutečné štěstí. Bratříčci sestřičku přijali velice hezky a dokonce mi připadalo, jako by už ti malí prťousové v sobě měli pořádnou dávku džentlmenství. Chovali a stále se k Natálce chovají moc pěkně.
Jeden by řekl – idylka. Jenže to tak není. Narušitelem (pokud to tak můžu nazvat) naší rodinné pohody je naše culíkaté, sladké sluníčko. Už když byla miminko, začala jsem tušit, že to s ní nebude jen tak. Ona si zkrátka usmyslela, že je středobodem vesmíru, a rozhodla se okamžitě a nekompromisně dožadovat mé absolutní pozornosti.
Nevěděla jsem, co to je spát v noci alespoň dvě hodiny v kuse, přes den, jakmile jsem se nepohybovala v jejím zorném poli, ječela jak na lesy. Při kojení mě „kousala“ a byla skutečně až surová, takže jsem to v pěti měsících vzdala. Nejhorší období začalo, když začala chodit. Demoliční četa je slabé slovo. Nikdy si nevydržela v klidu hrát, vším mlátila, do všeho třískala, vydávala hodně hlasité zvuky. Když jsem se snažila ji usměrnit, ještě přidala na intenzitě.
Teď jsou Natálce téměř čtyři roky a před měsícem nastoupila do mateřské školky. Stydím se za to, ale na tuto chvíli jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat, až se toho malého tyrana každý den alespoň na pár hodin zbavím. Nastoupila jsem do práce na zkrácený úvazek a prožívala cosi jako regeneraci svého organismu. Bylo mi blaze.
Bohužel pouze do chvíle, kdy se Natálka ve školce otrkala a začala terorizovat ostatní děti. Stížnosti od učitelek i rodičů se na mne sypou ze všech stran a já nevím, co s tím. Naše holčička totiž nikoho nenechá na pokoji. Vyvolává šarvátky, bere dětem hračky, neskutečně zlobí u jídla, ostatním plive do talířů, vylévá polévku na zem. Troufne si i na učitelky, klidně je kopne do holeně, vyplázne na ně jazyk.
Je to hrůza. Dokonce si mne zavolala ředitelka a důrazně mě požádala, abych s dcerkou navštívila psychologa, protože její chování je neúnosné a obtěžující pro všechny. Jestli prý v dohledné době nenastane změna k lepšímu, bude muset přistoupit k tomu, že Natálku ze školky vyloučí.
Jsem zoufalá, totálně vyřízená. Manžel je předrážděný, kluci se sice snaží, ale vidím, že i oni mají své sestry po krk, protože jim neustále nějak škodí.
Naše holčička je prostě čert. Lítá jako poděs, řve jako na lesy, je surová, zlomyslná. Nepomazlí se, nepohraje s panenkou. Největší zábavou pro ni je pohyb, akce, boj. Všichni jsme utahaní, večer už sotva koukáme a Natálka je v plné zbroji. Přitom je jinak naprosto v pořádku. Dobře mluví, je hodně bystrá, kolikrát žasnu, jak chytré a trefné má postřehy. Jen bohužel nedokážu zvládnout tu její divokou povahu.
Ptala jsem se doktorky, zda se nejedná o hyperaktivitu, ale vyjádřila se pochybovačně. Prý na Natálce nic alarmujícího nepozoruje. Jak by taky mohla, když dětské středisko je jediné místo, kde je naše dcerka slušná a způsobná. Strach z injekce s ní dělá divy.
Asi mi nezbude nic jiného, než skutečně navštívit nějakého odborníka. Než to však udělám, ráda bych znala názory a zkušenosti ostatních maminek. Třeba těch, které mají s podobně nezvladatelným dítětem své osobní zkušenosti. Budu moc ráda za všechny vaše postřehy. Děkuji.
9.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 116 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
mashanka: Ty ses zbláznila... Máš vůbec ponětí, co je to Aspergerův syndrom a jak se projevuje? Chceš říct, že autisti jsou ulejváci? To snad ani není možný...
jinak holčička z článku podle mě není jen nevychovaná a rozhodně bych nedoporučovala "seřezat" - jako věci typu "Nikdy si nevydržela v klidu hrát, vším mlátila, do všeho třískala, vydávala hodně hlasité zvuky", nejsou normální chování. Podobně ani toto "Lítá jako poděs, řve jako na lesy, je surová, zlomyslná. Nepomazlí se, nepohraje s panenkou. Největší zábavou pro ni je pohyb, akce, boj".
Třeba u toho aspergera se ta agresivita objevuje až v tom předškolním věku, kolem pěti let a není to něco, co se dá "vychovat" a rozhodně ne vařečkou.... podobně je zvláštní dítě, které se nepomazlí, které je konzistentně zlé i na své nejbližší...
.... prostě bych fakt šla k tomu psychologovi....
mashanka: sorry, ale zrovna autismus není diagnoza, kterou si člověk "vydupe u doktora" - a už vůbec si nedokážu představit, že by o takovou diagnozu nějaká máma stála 
. Dyslexie je přeci něco úplně jinýho , to nemůžeš srovnávat
.jpg)
já, osobně, jsem lehý dyslektik - vím to až od té doby, co se o tom začalo mluvit. Za nás nějaké úlevy nebyly, takže jsem ve škole měla samé jedničky a z češtiny dvojku, aby mi nekazili výzo - často prohazuji nebo zaměňuji písmena. S věkem se to zlepší, ale člověk musí trénovat, ne se té činnosti vyhýbat. A hlavně, naučit se s tím problémem pracovat. Dodnes (43 let) si třeba č. účtu nebo telefonu musím zakrývat a odhalovat po dvou, jinak vidím rozsypaný čaj.
Můj syn má podobný problém, ale učila jsem ho spíš k tomu, aby se naučil, jak si pomoci, než jak se vyhýbat těm činnostem.
Tak jsem to myslela. Ne jako kritiku, ale jako radu. Chránit děti před diktáty je nesmysl - v životě budou muset stejně někdy něco sesmolit, a potom budou v pytli
Neznám, ale věta : než jsme o tom odborníky přesvědčila., hovoří za vše - znám několik podobných maminek s úplně normálními dětmi, které si tu diagnózu taky vydupaly - udělaly tím z dětí lajdáky, protože ve škole spoléhají na úlevy a nesnaží se
mashanka: nevidíš si do pusy, nebo ty mě snad znáš?
Mohu tě ujistit, že jsem ani trochu nestála o to mít hyperkativní a lehce autistické dítě, ale když jsem zjistila, že se můj starší syn od jiných dětí hodně liší, hledala jsem doktora, který mi to uvěří a který ho pořádně vyšetří.
Ale ano, máš možná pravdu v tom, že to bylo o to těžší, že se najdou rodiče, kteří se na hyperaktivitu jen vymlouvají. Ale to fakt nebyl můj případ 
mashanka: nevidíš si do pusy, nebo ty mě snad znáš?
Mohu tě ujistit, že jsem ani trochu nestála o to mít hyperkativní a lehce autistické dítě, ale když jsem zjistila, že se můj starší syn od jiných dětí hodně liší, hledala jsem doktora, který mi to uvěří a který ho pořádně vyšetří.
Ale ano, máš možná pravdu v tom, že to bylo o to těžší, že se najdou rodiče, kteří se na hyperaktivitu jen vymlouvají. Ale to fakt nebyl můj případ
než jsme o tom odborníky přesvědčila.
a takové je dnes každé druhé dítě - chudáci děti. Aby bylo alibi pro špatnou výchovu, maminky u doktorů tak dlouho otravují, až je doktor, aby měl pokoj, olepí hned od malička diagnózami
Nečetla jsem celé, ale zaznamenala jsem údiv, že dětský lékař zatím nenavrhl psychologické vyšetření - mě to ale neřekvapuje. Jednak se holčička u něj chová jinak, navíc doktoři nebývají vzdělaní ve všech oborech. Mám dítě s AS a trvalo několik let, než jsme o tom odborníky přesvědčila.
rek11: No já taky zapojuju děti, ale většinou s e servou a osočují toho druhého, že neuklízí a že to teda rozhodně nebudou dělat sami (jedná se o jejich pokoj). Kluk si zvládne uklidit docela slušně, na něj platí motivace- počítač, letecké katastrofy v TV apod. Holka taky stojí o slíbené, ale nedokáže už překonat tu hranici, že musí skutečně udělat to, za co je ta odměna. Ona prostě zapomíná, co dělá. Uklízí a po minutě se začte, začne si hrát s plyšáky, kreslit. Když za ní přijdu, v lepším případě se plácne se do čela, že vlastně uklízí a minutu v tom zas e pokračuje, než ji odláká něco jiného , v horším se rozčílí , že uklízet nebude a nestojí o žádnej blbej počítač ( i kdy to není pravda) a že s e to v životě uklidit nedá a to co po ní chci je týrání dětí 
Jo, šlo by to, kdybych tam byla s maňáskem, který by dával příkazy jejím plyšákům co kam mají uklidit a ona by pro každou věc šl a po čtyřech s tím plyšákem, tvořivost je hezká ,ale tohle zvládla jen babička 
rek11: Jo, mám ještě staršího syna. Psala jsem to. Svatý není, takový normální prima kluk. S ním se vždy dal a dá problém rozebrat, vysvětlit.
Verera: 
jo, to znám, doma dělámevelký úklid jednou týdně-do toho zapojuji děti.Doma dokud neuklidí není TV, většinou půjčím nějakou pohádku na kterou by se moc chtěla podívat 
Jediný , že se hádají,kdo víc uklidí, neuklidí si samozřejmě perfektně,ale snaha mi stačí. Já jsem skromná, mě stačí, když si ohlídá tu školu 
rek11: Zkusila jsem doma zavést výplatu kapesného v uklizeném pokoji, jak jsem tu vyčetla. Fungovalo to dva týdny. Starší kluk byl nadšený, slečna poprvé taky,ale podruhé už začala smlouvat, kolik by dostala,kdyby uklidila jen půlku. Když zjistila, že úklid musí být někde vidět,prohlásila, že jí to za to nestojí, že je tam moc velký nepořádek, že se raději obejde bez kapesného- prakticky uvažující dítě to je A z toho si zase dokáže stoupnout doprostřed pokoje, zoufale se rozhlížet a naříkat :" Kdy už s e konečně naučím uklízet."
Učitelka ve škole s e ji snažila v první třídě motivovat - když celý týden nic nezapomene, bude mít razítko- obrázek. Bohužel po půl roce to vzdala, razítko bylo jen jedno a dítko vždycky v pátek s provinilým úsměvem sdělilo, že s e jí to jaksi zase nepovedlo .
Tak nastoupily důtky, které s e zcela minuly účinkem, prohlásila, že dostala dudka, je to sameček, pořídí mu samičku a budou mít mláďátka (samičku mu skutečně pořídila v následujícím čtvrtletí)
Pak má člověk nějak výchovně působit.
V souvislosti s tím chováním k dětem ve školce mě napadlo- jak je zvyklá se chovat k bratrům?
Má každý vymezený svůj prostor, své hračky, sladkosti, n a které ostatní nesmí sahat , případně poprosit majitele a ten se rozhodne a nebo to funguje tak, že holčička může všechno (tak jí to dej, nebo bude řvát, jsi starší a rozumnější). Pokud je to ten druhý případ, tak se ani nedivím, že bere hračky dětem ve školce- dělá jen to, na co je zvyklá doma, ale tam nejsou tak tolerantní děti, jsou zvyklé si hájit svůj majetek.
Verera: Jeeeeeeee, to je ta moje starší. Proč myslíš, že dostává kapesné každé pondělí a musí mít v porádku domácí úkoly a tašku - nikde ani zmínka o známkách Když ji cokoli připravím, musím ke dveřím tak,aby si o to rozbila pusu-její otec to sklidem překročí 
Naštěstí opravdu měla skvělou školku a ted i školu,takže se tam těšila a těší,takže ráno v sedm u dveří, než se přetočil čas,tak i v 6
