Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Ráda bych čtenářky poprosila o názor, radu, zkušenost. Mám čtyřletou dcerku, ze které jsem tak trochu vyvedená z míry a docela tápu, jak ji směrovat a jak se k ní chovat. Ona se totiž nechová jako holčička, ale spíš jako kluk, který je navíc pěkné kvítko.
Dnes už vím, že moje touha po dcerušce byla asi rouhání. Už když jsem čekala první dítě, moc jsem si přála holčičku. Narodil se Tomášek, a i když jsem ho od prvního okamžiku milovala, malý červíček zklamání ve mně přece jen hlodal. Po třech letech jsem jela do porodnice znovu, tentokrát již smířená a připravená na to, že i naše druhé dítě bude chlapec.
Kluci jsou prima. Ani jeden z nich nikdy nějak extrémně nezlobil, až na drobné šarvátky se mají rádi a vcelku dobře spolu vycházejí. Oba už chodí do školy, mladší do druhé třídy a starší do páté.
Když jsem se po narození druhého syna manželovi svěřila, že bych to zkusila ještě do třetice, nebyl proti. A mně se konečně narodila má vytoužená sladká malá holčička. Natálka. Byla jsem na vrcholu blaha a prožívala neskutečné štěstí. Bratříčci sestřičku přijali velice hezky a dokonce mi připadalo, jako by už ti malí prťousové v sobě měli pořádnou dávku džentlmenství. Chovali a stále se k Natálce chovají moc pěkně.
Jeden by řekl – idylka. Jenže to tak není. Narušitelem (pokud to tak můžu nazvat) naší rodinné pohody je naše culíkaté, sladké sluníčko. Už když byla miminko, začala jsem tušit, že to s ní nebude jen tak. Ona si zkrátka usmyslela, že je středobodem vesmíru, a rozhodla se okamžitě a nekompromisně dožadovat mé absolutní pozornosti.
Nevěděla jsem, co to je spát v noci alespoň dvě hodiny v kuse, přes den, jakmile jsem se nepohybovala v jejím zorném poli, ječela jak na lesy. Při kojení mě „kousala“ a byla skutečně až surová, takže jsem to v pěti měsících vzdala. Nejhorší období začalo, když začala chodit. Demoliční četa je slabé slovo. Nikdy si nevydržela v klidu hrát, vším mlátila, do všeho třískala, vydávala hodně hlasité zvuky. Když jsem se snažila ji usměrnit, ještě přidala na intenzitě.
Teď jsou Natálce téměř čtyři roky a před měsícem nastoupila do mateřské školky. Stydím se za to, ale na tuto chvíli jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat, až se toho malého tyrana každý den alespoň na pár hodin zbavím. Nastoupila jsem do práce na zkrácený úvazek a prožívala cosi jako regeneraci svého organismu. Bylo mi blaze.
Bohužel pouze do chvíle, kdy se Natálka ve školce otrkala a začala terorizovat ostatní děti. Stížnosti od učitelek i rodičů se na mne sypou ze všech stran a já nevím, co s tím. Naše holčička totiž nikoho nenechá na pokoji. Vyvolává šarvátky, bere dětem hračky, neskutečně zlobí u jídla, ostatním plive do talířů, vylévá polévku na zem. Troufne si i na učitelky, klidně je kopne do holeně, vyplázne na ně jazyk.
Je to hrůza. Dokonce si mne zavolala ředitelka a důrazně mě požádala, abych s dcerkou navštívila psychologa, protože její chování je neúnosné a obtěžující pro všechny. Jestli prý v dohledné době nenastane změna k lepšímu, bude muset přistoupit k tomu, že Natálku ze školky vyloučí.
Jsem zoufalá, totálně vyřízená. Manžel je předrážděný, kluci se sice snaží, ale vidím, že i oni mají své sestry po krk, protože jim neustále nějak škodí.
Naše holčička je prostě čert. Lítá jako poděs, řve jako na lesy, je surová, zlomyslná. Nepomazlí se, nepohraje s panenkou. Největší zábavou pro ni je pohyb, akce, boj. Všichni jsme utahaní, večer už sotva koukáme a Natálka je v plné zbroji. Přitom je jinak naprosto v pořádku. Dobře mluví, je hodně bystrá, kolikrát žasnu, jak chytré a trefné má postřehy. Jen bohužel nedokážu zvládnout tu její divokou povahu.
Ptala jsem se doktorky, zda se nejedná o hyperaktivitu, ale vyjádřila se pochybovačně. Prý na Natálce nic alarmujícího nepozoruje. Jak by taky mohla, když dětské středisko je jediné místo, kde je naše dcerka slušná a způsobná. Strach z injekce s ní dělá divy.
Asi mi nezbude nic jiného, než skutečně navštívit nějakého odborníka. Než to však udělám, ráda bych znala názory a zkušenosti ostatních maminek. Třeba těch, které mají s podobně nezvladatelným dítětem své osobní zkušenosti. Budu moc ráda za všechny vaše postřehy. Děkuji.
9.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 116 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
rek11: Však ano, já jsem psala, že ona snahu má,jen to prostě nedokáže sama zvládnout. Ale to je opravdu výjimečně. Ona není dítko typu, co se tu popisuje, spíš exot, který je schopný jíst snídani hodinu a zapomenout, že jde do školy, pak protančí bytem s písní na rtech, než s e oblíkne, stihne přečíst čtyřlístek a čas je pro ni cizí. Do školy klidně vyrazí bez aktovky a upřímně se tomu zasměje, i když je to obden.Že je zle si uvědomí až na schodech do třídy.
Ovšem kdybych ji ráno nutila k rychlosti nějak tvrději, zasekne se a do školy nedojdeme. Jakékoli tresty se míjejí účinkem, naopak pomůže, když je sama v klidu a má čas s e s tím vypořádat .
Klekí: ještě dotaz,ty máš jednoho potomka?
rek11: No jak jsem psala, buď ráda, že to máš tak jak to máš. Moje holka taková není. Ona to i vidí, že jsem kolikrát hotová a ve světlých chvílích i dobře reaguje, ale .......je to malý magor.
A KONEC 
Klekí: teda denně nelískám. Občas pohlavek a celkem vyjímečně skočím po té starší, nějak mi ve škole vlčí 
Jinak u nás to chodí tak, že ta starší dostává každé pondělí 50kč - během týdne nesmí zapomenout na žádný úkol a musí mít vpořádku tašku......
Klekí: Já nikoho nelískám, holky fungují samy, dokonce jsem jim nikdy nemusela dávat ani žádné zákazy 
Ony takhle fungují samy 
Protože vidí, že toho mám hodně, takhle to většinou funguje. já neměla nikdy žádnou pomoc. Až ted poslední dobou, ale to už jsou holky zvyklé fakt fungovat samostatně.....
Ono to s tím i souvisí-třeba u nás,když už došlo na zlobení,tak jsem prohlásila,že se nejde do školky a byl klid 
Ale my jsme fakt extrém nebylo nikoho krom mě....
rek11: No víš....my s tatínkem nežijeme vůbec a babičky sice mám, ale každou 60 km na opačnou stranu. A můžu se p****t, prostě když nechce, tak nechce. Můžu ji pak řezat jak chci, hučet jak chci.
Nikdy jsem si u syna něco takového nedovedla představit. Dokud to někdo opravdu nemá doma a neprožije to, tak neuvěří.
Kdybych mladou zliskala, že se nechce vypravovat do školy, česat se, vstávat a já nevím co, tak bychom do té školy nikdy nedošly. Jsem nad to povznesena. Sdělím, že pokud nebude fungovat tak něco bude zakázáno, ona sdělí, že je jí to stejně jedno a že nebude a třeba začne do něčeho mlátit - většinou zem nebo postel. Takže já ji postupně nastrkám bez vzteku, bez řečí, bez emocí do oblečení, přitáhnu ji do koupelny, kde ji násilím vydrhnu chrup, učešu. Mně si bít nedovolí a v tomhle věku už sebou ani nehází na zem. A stále dál bez hlásku ji táhnu do školy. Své výhružky a zákazy striktně dodržuji, takže se mladá třeba měsíc nedostane k TV nebo k PC a jiné....Jediné co nezakazuji je skaut. Tam jsou velmi dobré vlivy.
A co myslíte? Stejně to s ní nehne a tyhle scény jsou 3 dny z pěti v týdnu. Mně to už ani nevzrušuje. Jednou z toho vyroste a vím, že uvnitř duše hajzl není.
.jpg)
Jinak, co se týká ovládání vztaku, můj názor je, že se vztek ventilovat má, nejsem proto někomu zakazovat, aby se vztekal, když má vztek - ani to nejde, ale potřeba děti naučit rozlišovat přípustné a nepřípustné metody.
Třeba některé hračky jsou pro vybití vzteku ideální - buben s paličkami, dětské kladívko s pultíkem s "hřebíky, kde se učí zatloukat, běh do schodů.......... máš vztek , ok, jdi se ho zbavit a potom přijď
stidena sprcha dela divy
u znamych v rodine praktikuji po generace s uspechem.
Verera: aha to obě mluvíme o jiném vzteku, ten o kterém mluvím já jsou fakt záchvaty a to bych se mohla stavět na hlavu a poblila by mi byt i s myší 
Oni to maji v rodině, ty ženský jsou jedna hysterka vedle druhý. Já to nechápala a nechápu, proto mi nejdřív nedošlo o co se jedná....
Ta starší je moje, ta se zdravě naštve a je klid, ta mladší je prostě malá hysterka. Celkově,třeba rozbije skleničku a porpuká pláč,že rozbila skleničku 
a pak se zlob 
Ona si zkrátka usmyslela, že je středobodem vesmíru
A taky je - a byla, ještě dřív, než se narodila - vaše vytoužená, vymodlená holčička, kolem které všichni skáčou
tohle není povahou. Kdyby byla jen živá, to může být - já jsem taky byla spíš klučičí a divoch, když jsem byla malá, ale píšete, že i ubližuje a to je hodně špatné. V tomto případě bych se nezdráhala ji přes tu jostomijou lušištu plesknout, až někoho nebo s něčím praští, někomu něco rozbije, apod.
pokud to neuděláte, udělají to brzyspolužáci, kterým rodiče doma řeknou, když ti ublíží, vra´t jí to dvakrát
rek11: Vodu jsem zkoušela, akorát ji to rozčílilo ještě víc 
.
U nás zázračně funguje, když jí dám imaginární myš, ona s e k ní jako přitulí a v tu ránu je po vztekání, ale to je asi individuální.
Kačenka: to jsou ty vymodlené děti. Ale nemoc nenemoc - pokud by na mě takhle malinké dítě vztáhlo ruku anebo mě nakoplo, se zlou by se potázalo. Dostalo by přes prdelku a zavřela bych ho ve vedlejší místnosti.
Určitě by jsem zkusila psychologickou poradnu 
a tam by měli nejprve převychovat rodiče, mám pocit, že se jim to vymklo z rukou
Klekí: neměla jsem babičky,dědečky, tatínek na nás kašlal. Fakt jsem na to byla sama a musela jsem být tvrdší. Ale můžu ti říct,že v sedm ráno mám holky nastartované-oblečené,učesané,vyčištěné zuby, u dveří a čekají,až se otec probudí a pokusí se je dovést do školy-respektivě ta starší chodí už sama-je v první a ta mladší je vedena.... Jsou zvyklé, že musí fungovat a fungují....
pani marcela si asi zvykla, ze se starsi deti vychovavaji sami a ted je problem 
souhlasim s tim, ze by se meli zamerit i na kluky, aby netrpeli tim , ze se vsechno toci kolem holcicky. rozhodne bych k psychologovi zasla minimalne proto aby se vedelo, jestli to je nejaka porucha chovani nebo je to proste nezvladnuty charakter. na vsechny deti hlavne plati to omilane a nepopularni DUSLEDNOST, DUSLEDNOST, DUSLEDNOST. a u takoveho dablika to musi jit fakt az na kost slovo rodice je zakon kdyby se mel svet zborit. jediny ustupek a uz bude skakat po hlave
moc se mi libilo co psala linda o te pozitivni motivaci. ctyrlete dite uz jde urcite namotivovat. u nas pri problemech staci vyvesit na lednici list papiru a davat puntiky za nevhodne chovani pripadne puntiky za splnene ukoly a hned je to o 100% lepsi....ale uznavam, ze na to nemusi zabrat a bude to asi chtit tvrdsi kalibr.
