Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Ráda bych čtenářky poprosila o názor, radu, zkušenost. Mám čtyřletou dcerku, ze které jsem tak trochu vyvedená z míry a docela tápu, jak ji směrovat a jak se k ní chovat. Ona se totiž nechová jako holčička, ale spíš jako kluk, který je navíc pěkné kvítko.
Dnes už vím, že moje touha po dcerušce byla asi rouhání. Už když jsem čekala první dítě, moc jsem si přála holčičku. Narodil se Tomášek, a i když jsem ho od prvního okamžiku milovala, malý červíček zklamání ve mně přece jen hlodal. Po třech letech jsem jela do porodnice znovu, tentokrát již smířená a připravená na to, že i naše druhé dítě bude chlapec.
Kluci jsou prima. Ani jeden z nich nikdy nějak extrémně nezlobil, až na drobné šarvátky se mají rádi a vcelku dobře spolu vycházejí. Oba už chodí do školy, mladší do druhé třídy a starší do páté.
Když jsem se po narození druhého syna manželovi svěřila, že bych to zkusila ještě do třetice, nebyl proti. A mně se konečně narodila má vytoužená sladká malá holčička. Natálka. Byla jsem na vrcholu blaha a prožívala neskutečné štěstí. Bratříčci sestřičku přijali velice hezky a dokonce mi připadalo, jako by už ti malí prťousové v sobě měli pořádnou dávku džentlmenství. Chovali a stále se k Natálce chovají moc pěkně.
Jeden by řekl – idylka. Jenže to tak není. Narušitelem (pokud to tak můžu nazvat) naší rodinné pohody je naše culíkaté, sladké sluníčko. Už když byla miminko, začala jsem tušit, že to s ní nebude jen tak. Ona si zkrátka usmyslela, že je středobodem vesmíru, a rozhodla se okamžitě a nekompromisně dožadovat mé absolutní pozornosti.
Nevěděla jsem, co to je spát v noci alespoň dvě hodiny v kuse, přes den, jakmile jsem se nepohybovala v jejím zorném poli, ječela jak na lesy. Při kojení mě „kousala“ a byla skutečně až surová, takže jsem to v pěti měsících vzdala. Nejhorší období začalo, když začala chodit. Demoliční četa je slabé slovo. Nikdy si nevydržela v klidu hrát, vším mlátila, do všeho třískala, vydávala hodně hlasité zvuky. Když jsem se snažila ji usměrnit, ještě přidala na intenzitě.
Teď jsou Natálce téměř čtyři roky a před měsícem nastoupila do mateřské školky. Stydím se za to, ale na tuto chvíli jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat, až se toho malého tyrana každý den alespoň na pár hodin zbavím. Nastoupila jsem do práce na zkrácený úvazek a prožívala cosi jako regeneraci svého organismu. Bylo mi blaze.
Bohužel pouze do chvíle, kdy se Natálka ve školce otrkala a začala terorizovat ostatní děti. Stížnosti od učitelek i rodičů se na mne sypou ze všech stran a já nevím, co s tím. Naše holčička totiž nikoho nenechá na pokoji. Vyvolává šarvátky, bere dětem hračky, neskutečně zlobí u jídla, ostatním plive do talířů, vylévá polévku na zem. Troufne si i na učitelky, klidně je kopne do holeně, vyplázne na ně jazyk.
Je to hrůza. Dokonce si mne zavolala ředitelka a důrazně mě požádala, abych s dcerkou navštívila psychologa, protože její chování je neúnosné a obtěžující pro všechny. Jestli prý v dohledné době nenastane změna k lepšímu, bude muset přistoupit k tomu, že Natálku ze školky vyloučí.
Jsem zoufalá, totálně vyřízená. Manžel je předrážděný, kluci se sice snaží, ale vidím, že i oni mají své sestry po krk, protože jim neustále nějak škodí.
Naše holčička je prostě čert. Lítá jako poděs, řve jako na lesy, je surová, zlomyslná. Nepomazlí se, nepohraje s panenkou. Největší zábavou pro ni je pohyb, akce, boj. Všichni jsme utahaní, večer už sotva koukáme a Natálka je v plné zbroji. Přitom je jinak naprosto v pořádku. Dobře mluví, je hodně bystrá, kolikrát žasnu, jak chytré a trefné má postřehy. Jen bohužel nedokážu zvládnout tu její divokou povahu.
Ptala jsem se doktorky, zda se nejedná o hyperaktivitu, ale vyjádřila se pochybovačně. Prý na Natálce nic alarmujícího nepozoruje. Jak by taky mohla, když dětské středisko je jediné místo, kde je naše dcerka slušná a způsobná. Strach z injekce s ní dělá divy.
Asi mi nezbude nic jiného, než skutečně navštívit nějakého odborníka. Než to však udělám, ráda bych znala názory a zkušenosti ostatních maminek. Třeba těch, které mají s podobně nezvladatelným dítětem své osobní zkušenosti. Budu moc ráda za všechny vaše postřehy. Děkuji.
9.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 116 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Místo sladké holčičky máme doma ďáblíčka
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
rek11: To máš holka štěstí, já bych řekla, že na tu moji obludu neplatí téměř nic. Teda spíš neplatilo, poslední dva roky to už tak na 30% funguje.
Klekí: jak jsem psala moje dcera pri záchvatech nabrala a rovnou zvracela. Už jsem totu psala,měla asi 12kg a takové dítě teda fakt zvládnu-k vaně a už měla vodu v obličeji a od té doby nezvrací 
Stačilo říct,že ji vezmu k vaně... ta starší se vztekala tak nějak zdravě. Tu jsem posílala do jiného pokoje ... Ale já byla na holky prakticky sama, musela jsem si poradit, na nějaký rozmazlování nebyl prostor a čas....
Ne na všechny funguje to samé.
Jen jsem si teď vzpomněla na jednu známou, která říkala, že se občas stalo, když syn zlobil a ,,nějak" to nechtělo přestat, že si sám řekl o to, ať mu střelí po zadku. Věděl sám, že to pomůže..zajímavé, že?
No...jak jsem psala, vlastně možná ne. Voda byla vždy špatná volba. Roznítilo ji to ještě více.
.jpg)
Klekí: polít vodou z flasky, tam kde je, nakonec je to jenom voda ta fleky na koberci nedelá a venku je to sumafuk.
A 10 let povazuji za velice optimistickou hranici, u nás se to jakz takz zacalo rovnat kolem 13, od 14 se s ní obcas dalo mluvit a az ted tak poslední rok je to holka do nepohody, ale porád nedoporucuji ríct NE.
rek11: No nevím, jakou máš se vztekáním zkušenost ty, ale vzít dítě, které se válí po zemi, mlátí kolem sebe jak v rauši a přece jen má už nějaké to kilo, k umyvadlu je NEMOŽNÉ.
Já jsem byla ráda, když jsem malou odtáhla někam za nohu a tam ji nechala. Zkoušela jsem si i namočit třeba ruku nebo ručník a trochu ji,,osvěžit", ale třeba tohle nefungovalo nikdy. Už jenom se k ní vlastně dostat blíž bylo zhola nemožné. Vlastně jí v té chvíli nešlo dost dobře ani napráskat na prdel. Jen asi 3x, vyburcovaná už na nejvyšší možnou úroveň a ne daleko od vraždy jsem ji přemohla seřezala. Snad ani nemusím říkat, že úplně bez efektu...
Ach jo....to byly doby... NIKOMU nepřeji 
Ale to už asi zacházím daleko...tohle snad ani postižená maminka nepíše??? Vzpomínky mě přemáhají 
Verera: na vztek úžasně funguje studena voda-ale ne zlit ho vodou-stačí vzit k vaně/umyvadlu , nabrat vodu do dlaně a opláchnout obličej ledovou vodou.
janeten: Za vztekání zákazy - ono je to někdy složitější. Pokud je to záměrné vydírání, tak ano, ale holka se kolikrát rozčílí z nějaké malicherné příčiny, ječí na celý barák a mezi vzlyky mi říká : " Nezlob se, já chci přestat,a le nejde mi to. " A bojuje s tím třeba několik minut. Ví, že to nemá dělat, ale nevzteká se schválně a zatím neumí vztek ovládat.
Neumí to kolikrát dospělí, taky potřebují něčím praštit, zařvat si a postupně to vyprchá, tak nemůžeme chtít po dětech, aby to zvládly hned.
U nás pomůže, když se odsune někam, kd e může být o samotě. Ne za trest, ale aby měla možnost se s tím vypořádat bez nátlaku a taky diváků.
Marcelo, to mi přesně (až na několik malých vyjímek) připomělo mého syna když byl malý - vytoužené dítě - po prvním potratu - a s jeho narozením začal boj. Jediným rozdílem bylo, že ve školce nezlobil. Vzteky řval tak, že zmodral a přestal dýchat a paní doktorka poradila v tu chvíli švihnout proutkem přes zadek, aby se vzpamatoval. No nemám fyzické tresty ráda, ale párkrát jsem to udělala. A jinak důsledně dodržovala disciplínu. Za vztekání a zlobení zákazy - u nás nejvíc platil zákaz televize anebo když jsem na něj přestala mluvit. Psychologa jsme taky navštívili, ale spíše v souvislosti s rozvíjející se dislexií. No synovi je dnes 22 a už se uklidnil
. Jana
Studená sprcha jo???? Hmmmm.....na tu ,,velmi ráda " vzpomínám . Použili jsme ji jednou, v době, kdy bylo ,,berušce rozomilé" cca 3 roky. Dovlekli jsem ji s tatínkem do koupelny, podotýkám, že jsme sice štíhlí, ale žádné béčka, já mám kolem 175 cm, tatínek 195 a sportovci. Narvali jsme ji do vany, tatínek držel, já pustila vodu.......
zdrhli jsme zbaběle oba dva, mladá málem rozmlátila koupelnu a zmátila i nás. Už nikdy více jsme to nezkoušeli.
Pokud je tam nějaká porucha osobnosti, tak bití nemá význam. To chce skutečně odborníka.
rek11: Toho se obávám .
Potom nastanou dvě možnosti :
a) skončím na doživotí v psychiatrické léčebně
b) skončím na doživotí za mřížemi 
To bude malá Vránová. Dejte mi ji na převýchovu, vrátím poslušného andílka 
Děti stejně jako někdo zmňoval psy potřebují hranici za kterou nemůžou. Pokud jí nemají jsou v podstatě nešťastné, takže zkouší kam až můžou. A u marcely může dcera opravdu daleko. Mě paní doktorka poradila při vztekání a prosazování si něčeho studenou sprchu. proběhla jednou a zrovna tak jako s tou vařečkou stačilo říct, tak a půjdeme do koupelny pod sprchu a byl klid. Syn byl zrovna tak vytoužený, protože po několik generací jen holky a tak to na něm bylo znát. Sice se to dost srovnalo, ve škole byly pořád nějaké problémy i teď v dospělosti je svůj, ale pracovitý a chytrý - musí se to s nima umět. Držím Marcele palce ať se co nejdřív rozhodne pro toho psychologa a potom hlavně tu důslednost - ta je nesmírně težká hlanvě pro rodiče.
.jpeg)
Verera - 9.4.2010 9:40 - 
