Manželská krize po patnácti letech. Nejraději bych se rozvedla.
.jpg)
Nevím, jestli se můj problém dá nazvat skutečným problémem. Vlastně žádné závažné starosti neřeším. Jsem patnáct let vdaná, máme dvě děti – 14 a 12 let. Oba s manželem chodíme do práce, odpoledne nebo v podvečer se všichni scházíme doma, společně večeříme, povídáme si…
Nic výjimečného se u nás neděje, manžel je hodný, děti v rámci možností také, finanční starosti nemáme. Přesto se v poslední době necítím úplně dobře a často se přistihnu, že bilancuji svůj dosavadní život. A přes výše popsanou idylku zjišťuji, že se vlastně necítím vůbec spokojená.
Nevím, čím to je. Je mi dvaačtyřicet, manželovi o sedm více. V podstatě máme pěkné manželství, ale je to takové nijaké. Bez náboje, nějakého zpestření. Každý den je stejný, víkendy taktéž. Občas nějaké kino, výlet, v létě dovolená. Nic extra. Normální tuctový život s večerním dřepěním před televizí a s milováním tak dvakrát, třikrát do měsíce.
Mám pocit, že mi roky nějak proplouvají mezi prsty a zaobírám se myšlenkou, jak to bude dál. Představa, že se nic nezmění, že všechno popluje stejně takhle klidně a konzervativně, mne dost děsí. Navíc na manželovi pozoruji výrazné zpohodlnění, které možná patří k věku. K jakékoli aktivitě ho musím nutit, nakonec souhlasí, ale je na něm vidět, že by radši zůstal doma u televize. Sice se mi podaří přemluvit ho občas k návštěvě kina a na nějaký sobotní výlet nakonec taky jde, ale vadí mi, že tou organizátorkou jsem vždycky jenom já, on s žádným nápadem nikdy nepřijde.
Možná si řeknete, že mne pálí dobré bydlo, co by za takový klidný, zajištěný život bez všelijakých karambolů jiná.jpg)
žena dala. I já si vyčítám, že se vlastně rouhám, že bych měla být ráda za to co mám. Ale ty negativní myšlenky nedokážu zaplašit.
Dokonce jsem si už představovala, jaké by to bylo, kdybych se rozvedla. Zní to asi strašně, ale při té myšlence jsem se úplně rozsvítila. Byla bych volná, samostatná, nemusela bych se ohlížet na to, zda se jemu zrovna něco chce, či nechce. Cítila bych se určitě mnohem svobodněji.
Připadám si jako blázen. Kamarádka mi řekla, že procházím krizí středního věku, ať neplaším a nedělám žádná nezvratná rozhodnutí, časem to prý přejde.
A tak bych se chtěla zeptat vás, milé ženy, jestli jste se některá někdy přistihla při podobných kacířských myšlenkách a připadalo vám, že vlastně vůbec nežijete, ale jen tak bruslíte životem a vlastně se cítíte úplně prázdné a bez vidiny něčeho lepšího do budoucna. Je to opravdu krize středního věku, co se mnou momentálně cloumá? A přejde to?
16.2.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 120 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Opustil mne kvůli mladší ženě a teď se chce vrátit
- Rozvádíme se. Prý bude usilovat o střídavou péči.
- Výlet na planetu, kde se mluví mužskou řečí
Diskuse ke článku - Manželská krize po patnácti letech. Nejraději bych se rozvedla.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Riki: 
.gif)
Riki: přesně....
Jak již pravil klasik, člověk, když se má moc dlouho dobře, a nemá prakticky žádné starosti, přestane si toho vážit, a pak by měl včas dostat od osudu nějakou za ucho a být vyhozen na mráz, aby si poté uměl znovu považovat toho klidového a pohodového stavu. 
A co by tak asi měl být ten náboj a to zpestření? Co konkrétně byste, Lýdie, udělala, kdybyste měla náhle úplně volný den? Zcela samostatně a svobodně jen pro sebe? Co by to bylo to nekonzervativní, netuctové, extra a dobrodružné? To by mě opravdu zajímalo vědět. 
Aby to třeba nedopadlo tak, že celý den budete přemýšlet, co neotřelého podniknout, až nakonec neuděláte vůbec nic, protože jaksi čekáte na nějaký zásah shůry... že vám to někdo zařídí, to "něco lepšího".
Jsem vdaná čtvrt století a vlastně žiji nudný stereotypní život
Manžel je taky rok od roku línější,ale rozvádět se? Ani náhodou. jen jsem se naučila dělat některé aktivity sama.Vrátím se vysmátá, dobře naladěná a vysypu na něj zážitky.Nechceš jít se mnou a dětmi ven se psem? Tak nechoď.Zůstane doma sám,je mu smutno a příště jde rád nebo sám něco vymyslí.
Ty jsi ve věku,kdy se děti vykřesaly z té největší závislosti na mámě a máš pocit,že musíš ŽÍT.Ale za cenu rozbití rodiny? Kolik svobody ti zůstane,když budeš sama na 2 puberťáky 24 hodin denně? A co bydlení,finance, co když onemocníš na delší dobu? Nežiješ s žádným násilníkem nebo opilcem,jen s unaveným mužem.Víš vůbec,proč takový je?
Verera: 
Verera:
Verera: to máš fuk, hlavně že to co píšeš má hlavu i patu. A myslím si, že jsi to vystihla úplně přesně
Ty grafomani jsou fakt děsný 
A ještě k té konečné otázce- tedy trochu bych ji přeformulovala- máte taky pocit, že každý den je stejný, že se nic pořádného neděje a máte toho občas plné zuby?
No když se chodí do práce, do školy, je potřeba zajistit základní potřeby, tak je normální určitý stereotyp, s tím se těžko něco nadělá. Takový pocit má asi většina lidí, pokud zrovna nemají svobodné povolání.
Takže ano, taky mívám pocit, že jen chodím do práce, po návratu se věnuji dětem a jejich školním povinnostem, udělám něco v domácnosti a už je čas jít spát a zítra zase nanovo.
Pokud je toho už moc, vzpomenu si na to, co jsem před lety chtěla- mít doma fajn chlapa, se kterým si rozumím, děti, které mají své sny, svůj pohled na svět , který obohacuje ten náš, svůj domov vybudovaný podle představ mě a mé rodiny.
Že za ty roky už to není tak vzrušující jako na začátku, že je to spíš vzájemné porozumění a opora, že ne všechny zájmy máme společné (jako jsme je nikdy neměli ani na začátku), že děti občas zlobí a jsou nesnesitelné a že domácnost potřebuje taky udržovat, to je snad samozřejmé, to je nutná daň a přirozený vývoj a nebudu přece kvůli tomu zavrhovat to dobré když to převažuje.
Mám co jsem chtěla a možná něco, po čem spousta jiných marně touží, nehodlám se toho vzdávat pro svoji neschopnost si poradit se životem v hranicích, které jsem si předtím sama vymezila a vrhat se do něčeho, co vypadá v přestavách možná lákavě, ale právě proto, že představy nezahrnují tu všednost, která nutně nastane.
Když odečtu nutné činnosti, je tu ještě spousta času pro seberealizaci. V realitě to nebývá něco neurčitého velkého co se najednou přihodí a naprosto změní život , který je náhle úžasný a bez mráčku. Jsou to spíš každodenní drobnosti, malé radosti, které si má člověk udělat a kterými vybočí z toho stereotypu. A taky něco, co je užitečné, co má opravdu smysl. Co to je, to už si musí každý dosadit sám.
mohla by tu přijít Lýdie......
.jpg)
sharon: přesně tak Věruš ano už to není IN tak n a to víš co hihi uživám si jinak s
aktivit je hafooooooo
denda04: tys měla ve 42 takovýto starosti a myšlenky...já tedy né....já byla ještě tak blbá že jsem i pletla a vyšívala....tehdy se to nosilo, dnes když chci mladé uplést svetr, tak prý to není IN...by mě hráblo....
Stanik: sharon: hezký jsem se zasmála
Verera:
Jasně, rozveď se, budeš na tom o moc líp... Místo abys seděla doma s manželem a dětmi, budeš sedět jenom s dětmi 
"Byla bych volná, samostatná, nemusela bych se ohlížet na to, zda se jemu zrovna něco chce, či nechce" - To se musíš rovnou rozvádět, abys mohla někam vyrazit sama, jen s dětmi nebo třeba s kamarádkou? To nemůžeš prostě manžela nechat sedět u televize a svůj volný čas si zařídit po svém? A večer se vrátit, sednout si s ním na chvíli ke kafi a povyprávět, co jsi zažila, abyste se úplně neodcizili. Není to lepší než se rovnou rozvádět? A možná, když ho přestaneš nutit a snažit se pořád být za tu organizátorku, tak i s něčím přijde sám. Chlapi na tyhle věci potřebují prostor a volné pole působnosti, ne vodit za ručičku.
Pak by třeba nebyl špatný nápad si o tom místo vylívání srdíčka na internetu promluvit s manželem - říct mu, co ti ve vztahu chybí a co bys ráda změnila. A poslechnout si taky jeho. Třeba nejsi jediná, kdo má pocit, že se ten druhý změnil a vztah někam mizí. Komunikace, komunikace a zase komunikace!
