Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím, jestli se můj problém dá nazvat skutečným problémem. Vlastně žádné závažné starosti neřeším. Jsem patnáct let vdaná, máme dvě děti – 14 a 12 let. Oba s manželem chodíme do práce, odpoledne nebo v podvečer se všichni scházíme doma, společně večeříme, povídáme si…

Nic výjimečného se u nás neděje, manžel je hodný, děti v rámci možností také, finanční starosti nemáme. Přesto se v poslední době necítím úplně dobře a často se přistihnu, že bilancuji svůj dosavadní život. A přes výše popsanou idylku zjišťuji, že se vlastně necítím vůbec spokojená.

Nevím, čím to je. Je mi dvaačtyřicet, manželovi o sedm více. V podstatě máme pěkné manželství, ale je to takové nijaké. Bez náboje, nějakého zpestření. Každý den je stejný, víkendy taktéž. Občas nějaké kino, výlet, v létě dovolená. Nic extra. Normální tuctový život s večerním dřepěním před televizí a s milováním tak dvakrát, třikrát do měsíce.

Mám pocit, že mi roky nějak proplouvají mezi prsty a zaobírám se myšlenkou, jak to bude dál. Představa, že se nic nezmění, že všechno popluje stejně takhle klidně a konzervativně, mne dost děsí. Navíc na manželovi pozoruji výrazné zpohodlnění, které možná patří k věku. K jakékoli aktivitě ho musím nutit, nakonec souhlasí, ale je na něm vidět, že by radši zůstal doma u televize. Sice se mi podaří přemluvit ho občas k návštěvě kina a na nějaký sobotní výlet nakonec taky jde, ale vadí mi, že tou organizátorkou jsem vždycky jenom já, on s žádným nápadem nikdy nepřijde.

Možná si řeknete, že mne pálí dobré bydlo, co by za takový klidný, zajištěný život bez všelijakých karambolů jiná žena dala. I já si vyčítám, že se vlastně rouhám, že bych měla být ráda za to co mám. Ale ty negativní myšlenky nedokážu zaplašit.

Dokonce jsem si už představovala, jaké by to bylo, kdybych se rozvedla. Zní to asi strašně, ale při té myšlence jsem se úplně rozsvítila. Byla bych volná, samostatná, nemusela bych se ohlížet na to, zda se jemu zrovna něco chce, či nechce. Cítila bych se určitě mnohem svobodněji.

Připadám si jako blázen. Kamarádka mi řekla, že procházím krizí středního věku, ať neplaším a nedělám žádná nezvratná rozhodnutí, časem to prý přejde.

A tak bych se chtěla zeptat vás, milé ženy, jestli jste se některá někdy přistihla při podobných kacířských myšlenkách a připadalo vám, že vlastně vůbec nežijete, ale jen tak bruslíte životem a vlastně se cítíte úplně prázdné a bez vidiny něčeho lepšího do budoucna. Je to opravdu krize středního věku, co se mnou momentálně cloumá? A přejde to?