Manžel chce těhotnou dceru ponechat vlastnímu osudu
.jpg)
Potřebovala bych od čtenářek poradit, jak zpracovat svého manžela, aby změnil názor na naši rodinnou situaci, respektive na naši dceru. Je totiž doslova zaseknutý a není síly, která by s ním hnula.
Máme dvě děti. Dvacetiletou dceru a čtrnáctiletého syna. Dceřina puberta byla poměrně bouřlivá, nedokončila ani učňák. Snažili jsme se, dělali, co mohli, ale ona byla jak smyslů zbavená. Chytla se pochybné party a to byl konec. Úderem osmnáctých narozenin se odstěhovala do jakéhosi podnájmu a začala žít s mladíkem podivného vzezření i chování.
Byli jsme nešťastní, snažili se dostat ji zpátky domů, ona se s námi odmítala bavit. Byla hodně sprostá, hlavně na manžela. Jednou dokonce došlo téměř k fyzické inzultaci mezí jejím přítelem a mým manželem. Bylo to opravdu strašné. Tehdy se manžel zatvrdil a prohlásil, že pro něj dcera přestala existovat, že udělal, co mohl, ale nutit ji nemůže. Od té doby ji neviděl, už to bude rok a půl. Já jsem se občas s dcerou snažila navázat kontakt, ale zůstalo to bez odezvy. Od letošního února jsem ji neviděla.
Až teď, před dvěma týdny, mi dcera volala do práce a chtěla se setkat. Zněla zjihle, smutně, vyděšeně. Víc mi prý řekne ústně. Okamžitě jsem souhlasila a ještě ten den po práci se s ní sešla v jedné kavárně. Když přišla, málem to se mnou seklo: bledá, umaštěné vlasy, nevábné oblečení… a ve vysokém stupni těhotenství! Jak jsem se hned dozvěděla, je v osmém měsíci. Musím říct, že jsem to chvíli rozdýchávala.
Pak začala vyprávět. Když to zestručním, její situace se odvíjela asi takto: S přítelem se živili, jak se dalo, hlavně různými brigádami a výpomocemi. Žili z ruky do úst. Ona však byla velice zamilovaná, takže to jako zásadní problém nevnímala. Jenže pak otěhotněla. On naléhal, aby šla na potrat, ona to odmítla. Od té doby to s jejich vztahem šlo z kopce, až to vyústilo k fyzickému napadení z jeho strany. Ano, skutečně zmlátil těhotnou ženu!
Dcera se okamžitě sbalila a utekla ke kamarádce. Tam zůstala dva dny, víc to nešlo. Další tři dny byla u jiné spolužačky. Takhle se stěhovala různě po známých asi tři týdny, až se odvážila zavolat mně. Je v koncích. Porod pomalu na spadnutí a ona sama, s prázdnýma rukama, bez střechy nad hlavou.
Bylo mi nanic. Něco takového jsem si nedokázala představit ani v těch nejbujnějších snech a už vůbec ne, že by to mohlo potkat mé dítě, mou rodinu. Jsem její máma. Přes to všechno, co máme za sebou, ji mám ráda, bojím se o ni, přeji si, aby byla šťastná. Domluvily jsme se, že půjde ještě zpátky ke kamarádce, u které zrovna přebývala a já zatím promluvím s otcem.
A tady jsem tvrdě narazila. Je zabejčený. Totálně. Dceru nechce ani vidět, co si nadrobila, ho nezajímá. Ať se o ni prý postará ten floutek, s kterým od nás utekla. Hučela jsem do něj opravdu dlouho, bez výsledku. Chápu, že asi potřebuje čas, ale ten dcera ve své situaci už nemá. Za pár týdnů bude mít dítě, potřebuje mít někde zázemí. Aby si teď hledala zaměstnání, aby měla na pronájem, je nesmysl. Ženu v tak vysokém stupni těhotenství nikde nezaměstnají. Navíc, co pak s dítětem.
Prozatímně jsem situaci vyřešila tak, že dcera našla útočiště v maličké garsonce v rodinném domě mé kolegyně. Ovšem s tím, že než se miminko, narodí, musí byt vyklidit. Malé dítě si tam nepřejí. Chápu to, je to jejich dům, jsem kolegyni vděčná alespoň za tuto pomoc.
Takže teď je dcera tam, v relativním klidu, čistotě, nakoupila jsem jí nějaké oblečení a další nutné věci, skoro každý den za ní chodím. A mám pár týdnů na to, abych nějak zpracovala manžela, aby změnil svůj postoj. Jak ho mám přesvědčit, že je to pořád naše dítě, že jsme její rodiče a je naší povinností jí pomoci a nenechat padnout na úplné dno? Byla mladá, dělala blbosti, ale myslím, že si to už odskákala dostatečně. Měla by mít možnost dostat šanci. A od koho jiného by měla přijít než od vlastních rodičů?
Jak se na tuto situaci díváte vy? Co byste dělaly na mém místě vy jako matky?
26.11.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 120 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Manžel chce těhotnou dceru ponechat vlastnímu osudu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sevenofnine: 
Nemám co dodat, perfektně jsi to shrnula.
sevenofnine: Souhlas,pomohla bych najít nějaký azyl pro takovéto případy a postupně by se vidělo,jak to bude dál...Domů nebrat!!,znám podobný případ a babička se málem k smrti uhonila s vnoučkem na krku a matička se přece musela chodit "bavit",když je ještě mladá.....
Soni, zkus se zamyslet a nechat emoce za dveřmi. Poučila se dcerka? Je jí to líto, nebo hledá jen někoho kdo ji bude šatit a živit? Přihlásila se po úřadech? Má dluhy (sociální a zdravotní pojištění se platit musí, aby jsi nezjistila, že někde dluží a u vás bude klepat exekutor)? Dodělá si školu (to při dítěti normálně jde)? Jaký má postoj k pravidelné práci? Bere drogy? Chodí na pravidelné prohlídky? Má představu co bude dál, nebo žije ze dne na den? Je ochotná navštívit nějakou poradnu aby si to ujasnila a chce na sobě pracovat? Myslím, že pokud se poučila a upřímně chce začít znovu tak si druhou šanci zaslouží, ale pokud ne tak dej pozor ať na tom úplném dně neskončíte s ní. Já osobně bych se snažila o dcerce zjistit co nejvíc a pak by se vidělo, bohužel se dá pomoct jen tomu, kdo o pomoc stojí. A zapojila bych i manžela, pokud uvidí, že to bereš racionálně, bez emocí tak je větší šance, že dcerce pomůžete spolu. Bohužel je riziko, že dcera pomoct doopravdy nechce a Ty si zkazíš manželství. Hysterické výkřiky nikomu nepomůžou. Taky nějak nevidím reakci syna, i on je váš a ve 14 má svůj názor a svoje obavy. Základem je komunikace.
Když si ji vezmete domů, budeš to ty, kdo se bude starat o mimino a všechno platit, s tím počítej. Existují dvě možnosti, co se stane: buď se dcera vzpamatuje a bude sekat dobrotu a sama se snažit, anebo ti uteče za nějakým klukem jen co se oklepe z porodu a dítě ti nechá na krku. Situace se může třeba opakovat. Sama svoji dceru znáš nejlíp a umíš asi odhadnout jak se bude chovat dál. Poradit nedokážu musíš jednat částečně dle svého srdce, ale také s rozumem a na co se cítíš, protože se může stát, že to zůstane jen na tobě, zvládneš to?
.gif)
Odpustit a pomoci ! Nepřipustit ,aby dcera padla až na dno ,podržet ji ,zapomenout jak se chovala. Ona se mateřstvím změnila a dospěla .Pomáháme cizím v neštěstí a nepomoci vlastní krvi ??
myslím, že snad v každém městě fungují azylové domy pro matky s dětmi, co to zkusit pro začátek tam? sice to určitě není nic moc, ale bude v teple a čistotě. a bude se mít od čeho odrazit. manželovi bych nechala čas a až se malé narodí, tak ho může třeba brávat na procházky a dceru podporovat hlavně psychicky.
.jpg)
ano je ji třeba pomoct a určitě pochopí ,že udělala chybu a děda jak se maličké narodí bude v 7 nebi
držím palce 
Chovala bych se úplně stejně jako ty, snažila bych se jí pomoct jak to nejvíc jde a doma bych do muže hustila od rána do večera, horem spode - každý přeci dělá hlouposti, kterých potom lituje...
Možná bych spáchala setkání dcery s manželem tváří v tvář, myslím, že by mohl změknout, co myslíš?
Tak asi takhle, dcera s vámi přerušila kontakt, sama vás nevyhledávala, byla sprostá, drzá....kdyby se nedostala do téhle situace věděla byste, že budete babičkou? Pravděpodobně ne.
Jenže...ted jsou ji rodiče dobrý. Ted prosí a hledá pomoc. Sama jsem mámou...pomohla bych, ovšem ne asi tak vřele, manžel potřebuje evidentně čas, tak mu ho dej, do té doby se musí postarat i ona sama s tebou v zádech. On jistě změkne, ale je fakt, že dát ji to jen tak zadarmo? Co když se zase objveví nějaký takový týpek?
Takže pomoci určitě, ale s rozmyslem.
Souhlasim s Alici, kosmokosmo, jasmine a Lujzou. Taky mam dceru, a udelala bych pro ni vsechno, co by bylo v mych silach. Nikdo neni idealni, a nikdo nemuze vedet, jaky kopanec v zivote udela.
já mám dceru v jejím věku, naštěstí pubertu přežila celkem vpohodě. Já jako matka bych se zachovala stejně, je to pořád dcera, ikdyž udělala kopanec, měla by dostat druhou šanci, protože jak ji nedostane, bude musetá dát dítě do děts.domova nebo do kojen.ústavu, protože v takové situaci jí dítě sociálka nenechá a zničí si tím celý život. Když už si to těhotenství vybojovala, tak je vidět, že není tak špatná. Zkuste nějak zařídit, aby se setkala přímo s vaším manželem. Třeba až ji uvidí, tak změkne a vyříkají si to. Přinejhorším až se to malé narodí, tak by přece dědeček vnuka či vnučku nevyhodil na ulici. Můj manžel se kdysi taky pohádal se synem /23 let/, rok na sebe nemluvili Jediné co jsem mohla udělat a co také pomohlo bylo, že jsem je lstí nechala osamotě při vínečku a mohli si to vyříkat. Pak byl klid. Držím palce
chybovat je lidské,odpouštět je moudré,pokud se dceři nepomůže ublíží děda i vlastnímu vnoučeti,Alice to napsala perfekně
Kdo z nas v zivote neudelal nejakou tu sracku.
Byla blba a zamilovana.
Ale ted by se mela sebrat a jit se otci omluvit sama. Ne to vyrizovat pres Tebe. Je treba se zacit chovat jako dospely clovek a nest nasledky svych rozhodnuti.
Verim, ze i Tvuj muz oceni, pokud uvidi, ze holka pochopila, ze udelala chybu.
Ale primlouvala bych se za odpusteni.
Kazdy z nas ma odpoustet, protoze nevi, kdy sam bude odpusteni potrebovat.
Každý by měl mít právo na druhou šanci...chyby a kopance děláme všichni, někteří malé, jiní větší, někteří obrovské. Ale i ty obrovské kopance se dají zmírnit, odpustit, zapomenout, vyžehlit...život je krátký, křehký a nemá smysl ho prožívat v zášti a zlobě.
Berte to jako novou šanci, pro vás pro všechny. Přeju vám, ať vám to miminko pomůže k sobě najít znovu cestu. 
Pomoci ano, převzít na sebe zodpovědnost za ni a za dítě, ne!
Dcera odešla z domova sama, byla na vás sprostá, a teď, když má problém, tak maminko, tatínku, postarejte se!? Práci, kam by se po mateřské vrátila, to nemá. Jak se chce živit? S jejím přístupem k životu bych se nedivila, kdyby vám dítě za pár let nechala na krku a utekla s jiným chlapem. Nevím, jak to u vás chodí se sociální podporou. Byla se dcera informovat na úřadech? Zařizuje si něco? Nebo jen sedí u kolegyně v garsonce a čeká, až se vy postaráte?
