Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Možná si o mně budete myslet, že jsem hloupá a ani se vám nebudu divit. Sama si tak připadám, akorát nějak nejsem schopná udělat nějaký zásadní krok. Proto jsem se rozhodla se touto cestou svěřit se svým problémem a doufám, že mne vaše reakce nakopnou, abych se konečně nějak zmátožila.

Mám totiž problém se svým přítelem. Dospěla jsem k názoru, že mne vlastně zneužívá, vím, že to, jak se chová, v pořádku není. A v pořádku nejsem asi ani já, protože to všechno snáším jen pro to, že se bojím samoty.

Je mi pětapadesát let, od čtyřiceti jsem rozvedená. Sama jsem dovychovala děti, které už jsou samostatné, když vylétly z hnízda, prodala jsem třípokojový byt a koupila si dvougarsonku a peníze, které mi zbyly, jsem si uložila na důchod. Postupně se k nim snažím ještě spořit.

Před třemi lety jsem se seznámila se svým současným přítelem. Je rovněž rozvedený, už v důchodu. Po roce chození jsem mu nabídla, aby se ke mně přistěhoval, bydlel v nájemním bytě a i když to byla jen garsonka, stejně dal větší část důchodu za nájem. Přijal to rád a i já jsem byla spokojená, těšila jsem se na společný život a hlavně na to, že, jak se říká, ve dvou se to lépe táhne.

Zpočátku bylo všechno v pořádku, asi jsem byla hodně zamilovaná, či co, protože mi některé věci nedocházely. Až v posledních několika měsících si uvědomuji, že je v tom našem soužití něco špatně. Najednou mi došlo, že mu vytvářím zázemí, domov, jemu nic nechybí a já si připadám docela zneužitě. Určitě je chyba i ve mně, že jsem tohle neukočírovala hned zpočátku.

Co mi vadí nejvíc je jeho přístup k financím. Za byt platím určitou částku družstvu do fondu oprav a pak klasickou spotřebu na osobu na vodu a teplo plus elektřina, poplatky za rozhlas a televizi. Však to znáte, klasika. Přítel mi ze svého důchodu přispívá pouze a jenom za svou spotřebu, tedy za teplo a vodu a hradí půlku elektřiny. Na ostatních platbách za byt se odmítá podílet s tím, že je byt přece můj, stejně jako rozhlas a televize. Na jídlo měsíčně dává dva tisíce, protože usoudil, že víc neprojí. Když někam společně jdeme, platí výhradně jen za sebe, nikdy mi nekoupí žádný dárek, ani maličkost.

Čím dál víc si uvědomuji, že u mne bydlí jako v nějakém velmi levném hotelu se zajištěným kompletním servisem. Já ještě chodím do práce (tím ostatně taky operuje, že můj měsíční příjem je dvakrát takový než jeho důchod), on je doma. Dny prosedí u televize, občas si vyjde někam na procházku. Domácí práce jdou zcela mimo něj, doslova mi řekl, že po rozvodu se sám o sebe staral dost dlouho a na to aby teď, když bydlí se mnou, tady vytíral podlahu nebo luxoval, není zvědavý. A já jsem ještě tak hloupá, že mu každý den vařím jídlo, aby si ho mohl jenom ohřát. Za odměnu pak smím umýt nádobí, které použije.

Na téma finance i pomoc v domácnosti jsem s ním mluvila, ale nikam to nevedlo. On si stojí pevně za svým. Přiznávám, že se mi náš společný život vedený tímto způsobem začíná pěkně zajídat a občas mne napadne, že by mi asi bylo lépe samotné. Ale není to tak jednoduché. Nejsem už nejmladší, jiného partnera bych hledala jen velmi těžko a navíc, každý má něco. Vždycky musí člověk z něčeho slevit a něco překousnout. Zkrátka té samoty se bojím, za pár let budu v důchodu a představa, jak jsem celé dny jen sama se sebou, mi příjemná není.

Jenže žít s někým jen kvůli tomu, asi taky není to správné řešení.  Honí se mi to všechno hlavou a asi nevím, co vlastně chci. Proto bych vás chtěla poprosit o vaše názory na mou situaci, možná mi to pomůže se s tím vším buď srovnat, nebo se odhodlat k nějakému radikálnímu řešení. Předem vám moc děkuji.