Je svatba opravdu přežitek?
Chodíme s přítelem osm let, z toho více než šest spolu bydlíme v jeho bytě, který dostal od svých rodičů. Máme dvouletého syna a plánujeme další dítě. Mně je 31 a příteli 35 let. Klape nám to, máme se rádi, v jednom se však neshodneme. V názoru na svatbu.
Přiznávám otevřeně, že já bych se vdát chtěla. Vlastně jsme rodina se vším všudy, máme dítě, další je v plánu, společně hospodaříme a řešíme všechny problémy. Přesto mám v pozici, kdy jsem „jen přítelkyně“ určitý pocit nejistoty. A to nejenom co se bydlení týká.
Byt je jeho, já jsem v něm sice hlášená, ale v případě rozchodu bych se musela patrně sbalit a odejít i s dětmi. A co si budeme povídat, dneska je všechno v pohodě a za pár let může být všechno jinak. Ten pocit nejistoty mne dost ubíjí.
Další věc je vše ostatní, co by nám manželský svazek zajistil. Včetně informovanosti v případě převozu do nemocnice apod. A co kdyby se nedej bože stalo to nejhorší a já zůstala s dětmi sama? Jako přítelkyně bych na vdovský důchod neměla nárok.
Možná o tom uvažuji příliš pragmaticky, ale vycházím z toho, že dnešní doba není jednoduchá. Nikdo nemá nic .jpg)
jisté, kdo se nezabezpečí sám, musí kolikrát řešit velké problémy. Dalším důvodem, proč chci, abychom se vzali, je, abychom s všichni jmenovali stejně. Syn má příjmení po otci, já mám jiné. Co až půjde do školy? Možná je to prkotina, ale opravdu bych chtěla, abychom byli normální rodina se vším všudy.
Celé roky jsem čekala, že mne přítel požádá o ruku. Nikdy to neudělal. Ani když jsem otěhotněla, ani když se syn narodil. Teď začal mluvit o druhém dítěti, ale o svatbě opět ani slovo. Jelikož jsem patrně ze staré školy, nechtěla jsem to být já, kdo o ní začne mluvit jako první, ale teď jsem to udělala.
Na rovinu jsem mu řekla, že by bylo dobré, kdybychom se vzali a vyjmenovala mu všechny výše zmíněné důvody. Byl z toho pěkně zaražený a řekl, že o svatbě nikdy neuvažoval, že se přece máme rádi a na to papír nepotřebujeme. Mé argumenty odmítl komentovat, prý jsou to jen nějaké vyčtené nesmysly, a jestli prý mám obavu, že by mne někdy dokázal vyhodit z bytu, tak jsem ho hodně zklamala, protože něco takového by nikdy v životě neudělal.
Je mi z toho všelijak. On tvrdí, že svatba je přežitek, a na rovinu mi řekl, že se ženit nebude, pro mne je to důkaz, že si chce nechat otevřená zadní vrátka. Asi mi tady teď vyčiníte, že jsem tak zásadní věc neřešila dříve. Možná jsem měla. Ale já opravdu celé roky čekala, že k tomu nějak dospěje a bude mu to připadat jako přirozené vyústění našeho vztahu.
Jedno dítě už máme, druhé bych taky chtěla, ale pohrávám si s myšlenkou, že mu dám ultimátum – druhé dítě až po svatbě. Ještě jsem to neudělala. Zajímaly by mne vaše názory na naši situaci. Taky považujete svatbu za přežitek, nebo je pro vás stejně důležitá jako pro mne?
11.7.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 121 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je svatba opravdu přežitek?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Katko, ačkoliv jsem dosáhla jisté kariéry, něco ve mě je také "staromódní" a na svatbě trvám. S přítelem začínáme přemýšlet o dítěti a já mu jasně řekla, že nejdřív chci svatbu. A není to kvůli té akci (klidně půjdu jen na úřad), ale mám přesně ty samé důvody jako ty. Jistě, že na některých komentářích níže je spousta pravdy, ale je to něco ve mě co mi zatím nikdo nevymluvil. Každopádně souhlasím s Mashou ohledně jména pro druhé dítě.....Nechceš, aby jsme se všichni jmenovali stejně? Fajn, tak druhé dítě bude po mě! GOOD LUCK
.jpg)
Pokud je byt jeho, nic se na tom nezmění ani v případě, že si Tě zítra vezme.
Ale ultimatum není nutné - stačí se rozhodnout, že druhé dítě pojmenuješ po sobě - a uvidíš ten kalup 
alexandras: me se moc libi jak jsi to napsala...to o zavislosti zen na muzi, kdyz jsou ve svazku deti. Takova je proste realita! A kdo tvrdi opak tak si lze do kapsy..... Tohle by se melo povidat mladym divkam a ne nejake blbe pohadky o pronci na bilem koni, kde vsechno konci stastne svatbou a kupou deti. Pak ma spoustu zen pokriveny pohled na realitu.
Verera: Přesně takhle bych chtěla mít svatbu já, akorát za svědka bych si vzala svojí jedinou kamarádku. Jinak je tohle moje dokonalá představa o svatbě.
Já bych se taky chtěla vdávat. O dětech ještě neuvažuju a ani mi nejde o velkou svatbu, naopak chci malou. Ale líbí se mi ten pocit, že on bude můj manžel a já jeho žena. Ale přítel na to měl podobný názor jako ten tvůj. Ale když jsem nedávno na jedné svatbě chytla kytku, tak se tvářil skoro radostně, tak uvidíme. Toho tvýho asi nepřesvědčíš, neznám jedinou páku, jak přesvědčit někoho, aby udělal něco co nechce a přitom to udělat po dobrém. Držím palce.
.gif)
emchira: tak nás bylo přes 70 lidiček a jsem vdaná skoro 40 let.....kde je jaká úměra
emchira: To mě naplňuje optimismem, nás svatba stála 1000 Kč protože jsme se brali jinde než na místně příslušném úřadě plus benzín na přejetí celé Prahy tam a zpět s hodinovým popojížděním po Letné
Bellana: Babička si stejně zaslzela, že synek už není nemanželské dítě . Jako by se mu tatínek po svatbě věnoval víc nebo co. Ale ona měla špatnou zkušenost s dědečkem, který to celý život těžce nesl, že je nemanželský, ale ten se narodil 90 let před synem.
A švygrová mi nedávno vyčetla, že jsme jim a jejich dětem jako odškodné za neúčast na svatbě slíbili aspoň dort, no jo, safryš, nějak jsem na to pozapomněla, akorát že kluci už jsou na vysoké, tak nevím, jestli o dort ještě stojí .
Ale možná k 15. výročí by to šlo, jen musím najít oddací list a zjistit, kdy to bude, mám takové nejasné tušení, že v nejbližších letech
.jpg)
Verera: 14:47 
Verera takhle nejak bych si svatbu predstavovala,jsem vdana 31 let,ale uz tehdy bych brala jen zapis do matriky plus kolek a dva svedci a zadny jiny vopicarny.Vono je neco pravdy na rceni,ze delka manzelstvi je neprimo umerna nakladum na svatbu.
Obecně přijímaný historický názor na svatbu je: " Máme se rádi, chceme spolu žít, tak vztah posvětíme svatbou." Zastánci toho to názoru mají pocit, že svatba posouvá vztah na vyšší úroveň.
Ale je taky čím dál víc lidí, kteří říkají: "Máme se rádi, chceme spolu žít, rozhodli jsme se takhle, tak proč vztah znesvěcovat svatbou." Tihle zase mají pocit, že svatba vztah degraduje na nějakou povinnost spolu zůstávat, bere jim možnost dokázat, že jsou spolu, protože opravdu chtějí,. ne že se to od nich čeká.
Proč by mělo být něco špatně. Problém nastává jen pokud se sejdou dva zarytí zastánci opačných názorů.
.JPG){kind=avatar}
Verera: Vaše svatba byla podle mého gusta. To, co je důležité, se stalo a nikomu jste nedělali kašpárky. (Samozřejmě že chápu, že někdo chce být alespoň jeden den za princeznu a babičky a matky si chtějí zaslzet, jak to tý naší holce sluší a jak už ji máme zaopatřenou
)
taky myslím že u toho pána v článku nemusí jít o žádný zadní vrátka...
kamarád s kamarádkou se taky brali jen se svědkama (já a můj manžel , další host na radnici byl náš syn). Pak jsme to šli říct kamarádově sestře a s jejím přítelem jeli na oběd
Vdávala jsem se, když synovi byly 2 a půl a čekala jsem dceru. Přítel od začátku o svatbu stál, mně to připadalo zbytečné, neviděla jsem v tom žádný přínos a nesnáším obřady. Jsem tedy nezodpovědné individuum, které si nechává zadní vrátka?
Věděla jsem, že s přítelem chci být, chci s ním mít děti, funguje nám to jak to je, tak proč něco měnit, proč si to nechávat potvrdit od nějakých cizích lidí, kteří nám nemají do života co mluvit.
Syn se jmenoval po otci, víceméně z praktických důvodů, protože své jméno za svobodna jsem opravdu nemínila šířit do dalších generací .
Brali jsme se nakonec protože:
- jsem měla vymyšlené úžasné svatební oznámení a bylo mi líto ho nevyužít
-mě přestalo bavit pořád vysvětlovat, že nejsem paní Š. , když jsem byla se synem u doktora apod., natož u dvou dětí
- říkat otci dětí přítel mi připadalo divné
-našli jsme obecní úřad, který byl ochoten nás oddat jen s nutným minimem podle zákona a dodat i svědky. Svatba byla v 5 lidech- my, syn, dva svědci, které jsem nikdy předtím ani nikdy potom neviděla. Trvala asi dvě minuty, bez svatební řeči, prstýnků, kytky, v civilních šatech, v obřadní síni to bylo jen proto, že podpis v kanceláři vyžadoval nějaké dodatečné papírování. Za dopoledne to bylo i s cestou ucpanou Prahou tam a zpět hotové a mohli jsme se dál věnovat každodennímu životu. Rodině a přátelům jsme se zmínili večer. Žádnou změnu jsem nepozorovala .
Hlavní problém vidím v tom, že každý máte na svatbu jiný názor a tiše jste předpokládali, že ten druhý to ví.
Ty léta čekáš na žádost o ruku, on je teď překvapený, že ti na něčem takovém záleží.
Naprosto jeho postoj chápu. Tam nejde o žádná zadní vrátka nebo nedostatek lásky. Naopak. Tím že spolu žijete, máte děti, stará se o rodinu i bez svatby dokazuje, že mu na tobě záleží a nemusí ho k tomu nutit žádná instituce a papír. Že je dostatečně zodpovědný i tak. A vcelku pochopitelně ho nedostatek důvěry z tvé strany mrzí.
Teď se sice na mně nesouhlasně vrhnou zastánci svatby, ale jen se snažím říct, že ne každý chlap, pro to má zavrženíhodné důvody.
Takže by možná nebylo od věci se pořádně zamyslet, proč vlastně tu svatbu chceš, proč jsi nejistá ve vztahu, který teď máš a jak moc je pro tebe svatba důležitá, ale opravdu, nehledej žádné „praktické“ zástupné důvody. O totéž požádej i přítele, ale bez emocí, opravdu to chceš jen vědět.
A pak si sedněte a poslouchejte jeden druhého, snažte se navzájem pochopit. Nepřistupuj k tomu tak, že ty máš tu jedinou pravdu, protože tak se to přece dělá. A pak zvažte, co je pro koho důležitější a jestli neexistuje nějaký přijatelný kompromis.
Ultimáta bych nedávala, to je začátek konce.
