Je svatba opravdu přežitek?
Chodíme s přítelem osm let, z toho více než šest spolu bydlíme v jeho bytě, který dostal od svých rodičů. Máme dvouletého syna a plánujeme další dítě. Mně je 31 a příteli 35 let. Klape nám to, máme se rádi, v jednom se však neshodneme. V názoru na svatbu.
Přiznávám otevřeně, že já bych se vdát chtěla. Vlastně jsme rodina se vším všudy, máme dítě, další je v plánu, společně hospodaříme a řešíme všechny problémy. Přesto mám v pozici, kdy jsem „jen přítelkyně“ určitý pocit nejistoty. A to nejenom co se bydlení týká.
Byt je jeho, já jsem v něm sice hlášená, ale v případě rozchodu bych se musela patrně sbalit a odejít i s dětmi. A co si budeme povídat, dneska je všechno v pohodě a za pár let může být všechno jinak. Ten pocit nejistoty mne dost ubíjí.
Další věc je vše ostatní, co by nám manželský svazek zajistil. Včetně informovanosti v případě převozu do nemocnice apod. A co kdyby se nedej bože stalo to nejhorší a já zůstala s dětmi sama? Jako přítelkyně bych na vdovský důchod neměla nárok.
Možná o tom uvažuji příliš pragmaticky, ale vycházím z toho, že dnešní doba není jednoduchá. Nikdo nemá nic .jpg)
jisté, kdo se nezabezpečí sám, musí kolikrát řešit velké problémy. Dalším důvodem, proč chci, abychom se vzali, je, abychom s všichni jmenovali stejně. Syn má příjmení po otci, já mám jiné. Co až půjde do školy? Možná je to prkotina, ale opravdu bych chtěla, abychom byli normální rodina se vším všudy.
Celé roky jsem čekala, že mne přítel požádá o ruku. Nikdy to neudělal. Ani když jsem otěhotněla, ani když se syn narodil. Teď začal mluvit o druhém dítěti, ale o svatbě opět ani slovo. Jelikož jsem patrně ze staré školy, nechtěla jsem to být já, kdo o ní začne mluvit jako první, ale teď jsem to udělala.
Na rovinu jsem mu řekla, že by bylo dobré, kdybychom se vzali a vyjmenovala mu všechny výše zmíněné důvody. Byl z toho pěkně zaražený a řekl, že o svatbě nikdy neuvažoval, že se přece máme rádi a na to papír nepotřebujeme. Mé argumenty odmítl komentovat, prý jsou to jen nějaké vyčtené nesmysly, a jestli prý mám obavu, že by mne někdy dokázal vyhodit z bytu, tak jsem ho hodně zklamala, protože něco takového by nikdy v životě neudělal.
Je mi z toho všelijak. On tvrdí, že svatba je přežitek, a na rovinu mi řekl, že se ženit nebude, pro mne je to důkaz, že si chce nechat otevřená zadní vrátka. Asi mi tady teď vyčiníte, že jsem tak zásadní věc neřešila dříve. Možná jsem měla. Ale já opravdu celé roky čekala, že k tomu nějak dospěje a bude mu to připadat jako přirozené vyústění našeho vztahu.
Jedno dítě už máme, druhé bych taky chtěla, ale pohrávám si s myšlenkou, že mu dám ultimátum – druhé dítě až po svatbě. Ještě jsem to neudělala. Zajímaly by mne vaše názory na naši situaci. Taky považujete svatbu za přežitek, nebo je pro vás stejně důležitá jako pro mne?
11.7.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 121 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je svatba opravdu přežitek?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Existuje jeden jihoamerický indiánský kmen, který už léta žije na útěku před bělošskou civilizací a utíká před kácením pralesů dál a dál do pralesa.Vyvinul se u nich zajímavá sociální prvek, nedopustí aby v rodině žily více než dvě děti,u každého třetího většinou zabrání donošení nebo ho nechají zvěři.Je to proto, že na útěku jedno dítě vezme na ruce matka, druhé otec a snáze drží krok s ostatními členy kmene.Třetí dítě by už neměl kdo nést, zdržovalo by je a mohli by za to zaplatit všichni.
Paralela je tato, může se stát, že budeš někdy utíkat nebo odcházet nebo přežívat.S jedním dítětem je snadné, se dvěma obtížné a se třema už se o to raději ani nepokusíš..A´t si děvčata říkají co chtějí, závislost na muži vzrůstá s počtem dětí,pokud nejsi rozená Rotshildová,a takových je málo..pokud cítíš nejistotu nechoď do dalšího dítěte, ne kvůli němu,ale kvůli sobě...
.jpeg)
Saturninka - 11.7.2011 12:55
No nevím, ultimátum nebude to pravé ořechové. Když nechce svatbu,tak si nech změnit příjmení,to snad jde i bez svatby,to by asi divil,že
A nebo nech druhému dítku tvoje příjmení,ať jste pěkně na půl
Ale osobně bych se k té svatbě přikláněla i když určitě ne pod nátlakem. Rozhodně to nijak nehroť,teď jsi mu nasadila brouka do hlavy a třeba dojde ke stejnému závěru jako ty. 
.jpg)
nečetla jsem názory ostatních, ale ultimátum bych mu asi nedávala (nejsem ten typ, protože bych se bála toho "výsledku")
Jinak já to měla podobně, když jsme tehdy s přítelem začli plánovat první dítě, taky jsem mu říkala že bych ale chtěla dítě po svatbě, aby jsme měli všichni stejné příjmení, mě totiž i přišlo divný aby šel na matriku podepsat otcovství kvůli tomu příjmení, připadala bych si jako když ho k tomu nutím
no, poradit neumí, držím palce aby si to přítel rozmyslel. Na druhou stanu chápu i jeho ohledně toho že by jste ho zklamala, pokud si myslíte že by vás dokázal vyhodit má to tak asi "nastavený". Jenže nikdy neříkej nikdy a ikdyž teď je to pro něj nemyslitelný...
asi jsem holt ze starý školy(ač tam věkem nepatřím), já jsem taky pro svatbu
Ono se to dá ošetřit posledními vůlemi (nový občanský zákoník už to zjednoduší) a plnými mocemi, my si je s mužem dávali vzájemně, když jsme měli oba otce v nemocnici a jezdili jsme po různu, takže aby doktor mluvil se mnou o jeho otci a s ním o mém. Proti rozchodu to ale nepomůže, pokud se hoch zamiluje jinde, fakt se děvče bude muset sbalit.... To je holt riziko.
Milajska> to nebude tou svatbou.To by se posralo driv nebo pozdejc stejne.
Když jsem se vdávala podruhé, myslela jsem, že je to konečně na celý život. Předtím jsme spolu žili 5 let, narodil se nám syn a bylo všechno úžasné. Po svatbě manžel změnil práci, hned nato se dal dohromady s kolegyní a tím pohádka skončila. Už nebydlí s námi, jsem s dětmi sama...Nemůžu říct, že svatba byla chyba, ale mrzí mě to, jestli jsme to tím aktem "zkazili"...
Manželství za přežitek nepovažuji. Jak zde již bylo řečeno, i když to není dokonalá instituce, zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. 
Katce se nedivím, že cítí ve vztahu určitou nejistotu - partner se nechce ženit, nebo se nechce oženit s ní? Jo, někteří chlapi jsou takoví - on ten papír přece nepotřebuje, nač svatba? A pak, když se vztah rozpadne, brzy si najde jinou a je "v chomoutu" na to šup, najednou mu svatba vůbec nevadí...
medved: já za svobodna neříkala ani druh, ani přítel. Druh jsme uváděla pouze při ouředním jednání, jinak jsem říkala MŮJ MUŽ. Muž to byl a je, můj byl taky... takže jakýpakcopak, že
.
A vlastně ani dnes mi přes pusu nejde říkat můj manžel, říkám furt můj muž
.....
Kotě: 8.51: ale já neřekla, že ostatní faktory nejsou pro manželství důležité. A je chudoba a chudoba. Ty vzpomínáš kůrky a jiní popisují zlatou klec, kde je chudoba především duchovní. A když zůstanu v tomto oboru, citliví lidé poznají "pohled a dotek neviditelných". Tím chci říci, že nahé tělo (při strojení, koupání apod.) lze schovat před lidmi s fyzickým tělem. Manželství je ukryje i před zraky žijících zvědavých duší. ...
Zaráží mě poněkud argumentace typu "svatba je zbytečná, všechny praktické věci. se daji ošetřit jinak". Jistě, dají, ale proč bych měla sepisovat stohy smluv u notáře, řešit závěť, pojistky, majetkové vztahy... když na to na vsechno stačí jeden podpis na jednom úřadě? Bud pan ty závazky přijmout chce a pak jediný důvod proti svatbě je zřejmě nepochopení jejího účelu a formy (ne, opravdu to nemusí být cirkus za sto litrů), nebo ty závazky přijmout nechce a pak by to měl říct na rovinu a ne plánovat další dítě.
No nevím, jméno by mi přišlo jako ten poslední a nejmenší problém. Necítím jako újmu míti manželovo příjmení. Nosím ho déle než své rodné, za chvíli to bude 30 let, a už bych si ani na své dívčí jméno znova zvykat nechtěla. Za ty roky ke mně manželovo příjmení patří, prostě jsem paní S. a konec, to, že jsme se rozvedli, jaksi není podstatné. Jednou jsme byli rodina a měli společné jméno, nesou ho i mí synové, tak není co řešit. Nikdy jsem neměla dojem, že tím někomu v něčem ustupuju, či co... Kdybych se toužila znova provdat, zvážila bych, zda si současné příjmení nenechám, protože teď už to s dětmi nemá nic společného, ani s rodinnou jednotkou. To by pak bylo čistě estetické hledisko, poněvadž na starý kolena se přejmenovat kupříkladu na Pytlíkovou, to by se mi moc nechtělo. 
mam-ča: Vidím to taky tak....Když jsme se měli rozhodnout,jak se budeme po svatbě jmenovat,tak manžel trval na tom,že po něm.. Je tu nějaká tradice.....Znám jen několik mužů,co si vzali příjmení po manželce a obvykle tam byla nějaká špatná minulost,která se chtěla zakrýt..Dvě příjmení by na mě bylo moc,obě dlouhá,to neee...
na jednu stranu je svatba jen formalni zalezitost, ktera vcelku nic ve vztahu neresi...my se treba brali ciste pragmaticky, protoze jsme si chteli kupovat byt a bylo pravne jednodussi resit spolecne vlastnictvi jako manzele nez jako dva cizi lidi...ale osobne jsem brala svatbu jen jako opicarnu, protoze o tom, ze spolu chceme zit jsme se rozhodli nejake 4 roky predtim a tudiz tohle bylo trochu s krizkem po funuse
ovsem kdyz to vezmu z druhe strany, tak rikat o otci svych deti pritel nebo druh, to mi tak nejak pocitove prijde divny 
cili jsem rada, ze jsme to pragmaticky vyresili
pisatelka sice popisuje ruzne prakticke duvody, ale vsechno jde resit i jinak, pravda sloziteji a mene komfortne, ale jde.....ja za tim ale citim spis tu potrebu mit manzela, pocitovou zalezitost a to se vyargumentuje dost tezko zvlast kdyz to pritel vidi jinak
.JPG){kind=avatar}
Nemám ráda svatbu jako obřad a následující komické scénky pro rodinu a příbuzné. Manželství jako instituci uznávám a považuji za prospěšnou. Sama jsem párkrát měla chuť odejít, ale nenávidím papírování, tak jsem si s tou myšlenkou jen pohrávala. A jsem ráda. Po každé krizi se totiž ukázalo, že vlastně manžela pořád miluji a nechci žít s nikým jiným. Žít s ním jen na hromádce, tak jsem teď někde sama bez partnera, protože mě ostatní muži prostě vůbec nepřitahují.
Pro nás byla svatba společným rozhodnutím po tom, co jsme spolu dva roky bydleli. Bylo to na 5 leté výročí, stvrdili jsme právně to že spolu chceme být a vychovávat děti. Byt je kupovaný za svobodna a psaný na manžela, který si bral hypotéku, přesto by mě musel podle zákona vyplatit za roky, které se s ím budu podílet na chodu domácnosti, a platbách hypotéky. Takto nám to bylo řečeno právníkem, že i já jsme chráněná zákonem.
Jinak jak tu někdo psal i pro mě je fajn říkat můj manžel.
Nevim jak s ultimátem, nikdy to nevyjde tak jak si dotyčná osoba přeje, asi to spíš chce pořádně probrat jak to vnímáš ty, a jak to vnímá přítel.
