Je svatba opravdu přežitek?
Chodíme s přítelem osm let, z toho více než šest spolu bydlíme v jeho bytě, který dostal od svých rodičů. Máme dvouletého syna a plánujeme další dítě. Mně je 31 a příteli 35 let. Klape nám to, máme se rádi, v jednom se však neshodneme. V názoru na svatbu.
Přiznávám otevřeně, že já bych se vdát chtěla. Vlastně jsme rodina se vším všudy, máme dítě, další je v plánu, společně hospodaříme a řešíme všechny problémy. Přesto mám v pozici, kdy jsem „jen přítelkyně“ určitý pocit nejistoty. A to nejenom co se bydlení týká.
Byt je jeho, já jsem v něm sice hlášená, ale v případě rozchodu bych se musela patrně sbalit a odejít i s dětmi. A co si budeme povídat, dneska je všechno v pohodě a za pár let může být všechno jinak. Ten pocit nejistoty mne dost ubíjí.
Další věc je vše ostatní, co by nám manželský svazek zajistil. Včetně informovanosti v případě převozu do nemocnice apod. A co kdyby se nedej bože stalo to nejhorší a já zůstala s dětmi sama? Jako přítelkyně bych na vdovský důchod neměla nárok.
Možná o tom uvažuji příliš pragmaticky, ale vycházím z toho, že dnešní doba není jednoduchá. Nikdo nemá nic .jpg)
jisté, kdo se nezabezpečí sám, musí kolikrát řešit velké problémy. Dalším důvodem, proč chci, abychom se vzali, je, abychom s všichni jmenovali stejně. Syn má příjmení po otci, já mám jiné. Co až půjde do školy? Možná je to prkotina, ale opravdu bych chtěla, abychom byli normální rodina se vším všudy.
Celé roky jsem čekala, že mne přítel požádá o ruku. Nikdy to neudělal. Ani když jsem otěhotněla, ani když se syn narodil. Teď začal mluvit o druhém dítěti, ale o svatbě opět ani slovo. Jelikož jsem patrně ze staré školy, nechtěla jsem to být já, kdo o ní začne mluvit jako první, ale teď jsem to udělala.
Na rovinu jsem mu řekla, že by bylo dobré, kdybychom se vzali a vyjmenovala mu všechny výše zmíněné důvody. Byl z toho pěkně zaražený a řekl, že o svatbě nikdy neuvažoval, že se přece máme rádi a na to papír nepotřebujeme. Mé argumenty odmítl komentovat, prý jsou to jen nějaké vyčtené nesmysly, a jestli prý mám obavu, že by mne někdy dokázal vyhodit z bytu, tak jsem ho hodně zklamala, protože něco takového by nikdy v životě neudělal.
Je mi z toho všelijak. On tvrdí, že svatba je přežitek, a na rovinu mi řekl, že se ženit nebude, pro mne je to důkaz, že si chce nechat otevřená zadní vrátka. Asi mi tady teď vyčiníte, že jsem tak zásadní věc neřešila dříve. Možná jsem měla. Ale já opravdu celé roky čekala, že k tomu nějak dospěje a bude mu to připadat jako přirozené vyústění našeho vztahu.
Jedno dítě už máme, druhé bych taky chtěla, ale pohrávám si s myšlenkou, že mu dám ultimátum – druhé dítě až po svatbě. Ještě jsem to neudělala. Zajímaly by mne vaše názory na naši situaci. Taky považujete svatbu za přežitek, nebo je pro vás stejně důležitá jako pro mne?
11.7.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 121 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je svatba opravdu přežitek?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Zaffira: kareta: já jsem byla taky u takovýhle debaty....ona mu říká: já nechci tvoje jméno a on na to, jako proč?? A ona mu říká: tak si vem moje...on: no tak to teda ne, ja chci svoje, jsem na něj zvyklej a normálně se to dělá takhle....joooo a bylo zle :o)))já nevím. Muselo by se mi to jméno fakt líbit. Abych si ho vzala i s jeho jménem. Já teda svatbu neplánuju. Takže to neřeším....ale tylhe debaty slýchám poslední dobou dost často....Proč by si chlap nemohl vzít jméno po jeho ženě? Nechápu....nenechala bych si ani dvě jména. To mi zase přijde zbytečně dlouhý na podpis
už takhle to svoje mám celkem dlouhý ,když se musím podepsat celým jménem.
Upřímně, když vidím, co se patlání s hypotékou, tak mi to přijde jako větší úvazek než svatba....A pokud s tím člověkem chci být, tak je mi papír ukradenej....domek máme napůl, kdyby cokoli. 
pocahontas: 11:08 presne tak 
jedvatazmyje: 10:38 Je to jak říkáš. Chlapi jsou od přírody líní něco řešit. A rozvod znamená cesty po úřadech, kolky, právníky...a to si to radši rozmyslí. 
Zatímco od "přítelkyně" se odchází s kufrem, nebo je s kufrem vystrčena na mráz.
Od milenek se pak ženatý muž zpravidla vrací k rodinnému krbu, a dětem nebourá rodinu.
Jestli je to to pravé pro manželku, to už neřeší. Ale přece jenom si takový ženáč víc rozmýšlí, než stávající vztah ukončí. Problémy jsou ve vztazích sezdaných i nesezdaných stejné. Jen z toho volného svazku se lépe vylétá jak z holubníku.
Přítel se taky do svatby zatím nijak nehrne - jsme spolu 8 let. Já jsem zase rozhodnutá dát případným dětem jméno po sobě. Nevidím důvod proč by měli mít jméno po něm a já být je ta co s nimi žije. To, že se dávalo automaticky jméno po otci bývalo. A časy se mění. Nehodlám být ta cizí a pokaždé vysvětlovat proč se jmenuji jinak než moje dítě. V tomhle jsem možná sobec, ale stojím si za tím.
pocahontas: to máš pravdu, lidi si strašně domýšlejí... to potom jo, to souhlasím.
Riki: ne závislejší, jen pohodlné....
Není prča začít od nuly, ale za klid to stojí...dodnes si gratuluju, že jsem to udělala Páč jaký si to uděláš, takový to máš.
jedvatazmyje: .. když máš pocit, že musíš urážet...uf, to dělají puboši a pokud je to reakce na psychické problémy, tak ubohá
Nicméně, papír nepotřebuju, jsem šťatně rozvedená 17 let a šťastně zadaná 6 a rozhodně neplánuju svatbu, jen mimino a je mi úplně fuk jak na mě kdo bude pohlížet. Když si mě moje drahá půlka bude chtít vzít, tak si ho vezmu, ale určitě tím nepodmiňuji narození dítěte. Nikdy jsem se necítila na někom závislá a ani nebyla, umím se o sebe a svou rodinu postarat sama, když už jsme u financí.. Rozhodně si apriori nebudu brát chlapa kvůli vdovskému důchodu.
Když svatba, tak z lásky a impuls od muže, ne že si ji vydupu, protože by mě Vocásková pomluvila...
Riki: třeba já ty "opravdové" důvody myslela proto, aby pak nebyl prostor pro různé spekulace typu On si mě nechce vzít, protože mě nemiluje. Lidé jsou vůbec nadměrně akční v domýšlení si příčin chování u druhých. Kdyby si mezi sebou vyjasnily důvody, situace by se třeba dala řešit tak, aby byli spokojení oba, ať už bez svatby či bez.
.gif)
jedvatazmyje: tak nějak a taky pro stáří, vím o čem mluvím...na starosti a nemoci jsme dva.....
Katy..: kdyby mne miloval...
A když ne, tak ať si nechá to svoje..já se vdávat nepotřebuju!
.jpg)
známí se brali po 12 letech, s 9 letým synem a byla to super pařbička pro kamarády.
Syn se jmenoval po tátovi a když plánovali druhé dítko, tak mu řekla, že se bude jmenovat po ní, aby to bylo spravedlivé 2:2 anebo se vezmou a budou všichni stejně, tak se raději oženil.
sarmyn: si trubka, já jsem roky vdaná, mám dvě děti.:-)) (s se svým prvním a jediným)
Co na tom nechápeš, je to jak píše Kotě - manželství je instituce pro výchovu budoucí generace,
Co třeba SJM, to ti nic neříká. Když skončí manželství shrábneš půlku, výživné na děti a máš nějaký základ pro další život. Vsadím cizí ruku do ohně, že právě pro tyhle záruky, spousta manželství překonala několik krizí a když opadnou vášně, sejdou se spolu zase spokojeně doma. A po padesáti letech babička vnoučatům vypráví, jaký byl dědeček rošťák za mlada.
Neříkám, že je to ideální, ale pro zachování rodiny, vztahů, soudržnosti, výchovu první a druhé generace, je manželství to nejlepší, co lidstvo dosud vymyslelo.
.jpg)
Taktéž nejsem vdáná, žijeme spolu už 7 let, máme 2 děti. Nejdříve jsem se nechtělá vdávat já - přece se nebudu vdávat jen proto, že "musím", pak jsme to neřešili, pak jsem byla opět těhotná a teď se nechce ženit přítel.
Na hloupé otázky okolí odpovídáme - "přeci si nevezmu ženskou se 2 nemanželskými dětmi" a "přeci si nevezmu chlapa, který platí alimenty na děti".
Nicméně, dcera jde do 1. třídy a to už dětí řeší, proč se nejmenuju stejně. Na druhou stranu je takových "rodin" hodně.
Mám výhodu, že bydlím ve svém, ale nevím, jak bych finančně sama utáhla děti a barák
. Přítel u mě nemá ani trvalé bydliště - nejdříve nechtěl kvůli svému podnikání, pak jsem řekla já, že až po svatbě.
Naštěstí s tchýní vycházím dobře, tak doufám, že by se ke mě neobrátili zády. Snad.
Poslední dobou mi vadí čím dál tím víc, že nemůžu říkat manžel, pouze jen přítel.
Doufám, než přijde třetí dítko, že svatba bude.
Takže za mě ano, svtba není přežitek.
Katy..: no jo, není to obvyklý, dost lidí jede podle starých pravidel, že žena si automaticky bere jméno po muži 
A to jako proč? že je to zvyk? no, jsme v 21. století a doba se změnila.... Je to zas jenom chlapská ješitnost..... Takže chlap, co nemá problém s tím, že si vezme jméno své manželky, nebo aspoň nemá remcy, že ona si nechá svoje (a děti mají jméno po ní) u mě má respekt (no není to jedinej důvod, samozřejmě)
BTW mě zaujaly některé reakce doporučující pobavit se o "opravdových" důvodech... proč? To jako někdo nemůže nechtít svatbu jen tak, bez důvodů? Prostě že se mu nechce? Nebo že před 10 lety sdělil, že se ženit nebude, a pokládal to za dost jasné, takže nyní nechápe, proč se to teď tahá na světlo?
