Je svatba opravdu přežitek?
Chodíme s přítelem osm let, z toho více než šest spolu bydlíme v jeho bytě, který dostal od svých rodičů. Máme dvouletého syna a plánujeme další dítě. Mně je 31 a příteli 35 let. Klape nám to, máme se rádi, v jednom se však neshodneme. V názoru na svatbu.
Přiznávám otevřeně, že já bych se vdát chtěla. Vlastně jsme rodina se vším všudy, máme dítě, další je v plánu, společně hospodaříme a řešíme všechny problémy. Přesto mám v pozici, kdy jsem „jen přítelkyně“ určitý pocit nejistoty. A to nejenom co se bydlení týká.
Byt je jeho, já jsem v něm sice hlášená, ale v případě rozchodu bych se musela patrně sbalit a odejít i s dětmi. A co si budeme povídat, dneska je všechno v pohodě a za pár let může být všechno jinak. Ten pocit nejistoty mne dost ubíjí.
Další věc je vše ostatní, co by nám manželský svazek zajistil. Včetně informovanosti v případě převozu do nemocnice apod. A co kdyby se nedej bože stalo to nejhorší a já zůstala s dětmi sama? Jako přítelkyně bych na vdovský důchod neměla nárok.
Možná o tom uvažuji příliš pragmaticky, ale vycházím z toho, že dnešní doba není jednoduchá. Nikdo nemá nic .jpg)
jisté, kdo se nezabezpečí sám, musí kolikrát řešit velké problémy. Dalším důvodem, proč chci, abychom se vzali, je, abychom s všichni jmenovali stejně. Syn má příjmení po otci, já mám jiné. Co až půjde do školy? Možná je to prkotina, ale opravdu bych chtěla, abychom byli normální rodina se vším všudy.
Celé roky jsem čekala, že mne přítel požádá o ruku. Nikdy to neudělal. Ani když jsem otěhotněla, ani když se syn narodil. Teď začal mluvit o druhém dítěti, ale o svatbě opět ani slovo. Jelikož jsem patrně ze staré školy, nechtěla jsem to být já, kdo o ní začne mluvit jako první, ale teď jsem to udělala.
Na rovinu jsem mu řekla, že by bylo dobré, kdybychom se vzali a vyjmenovala mu všechny výše zmíněné důvody. Byl z toho pěkně zaražený a řekl, že o svatbě nikdy neuvažoval, že se přece máme rádi a na to papír nepotřebujeme. Mé argumenty odmítl komentovat, prý jsou to jen nějaké vyčtené nesmysly, a jestli prý mám obavu, že by mne někdy dokázal vyhodit z bytu, tak jsem ho hodně zklamala, protože něco takového by nikdy v životě neudělal.
Je mi z toho všelijak. On tvrdí, že svatba je přežitek, a na rovinu mi řekl, že se ženit nebude, pro mne je to důkaz, že si chce nechat otevřená zadní vrátka. Asi mi tady teď vyčiníte, že jsem tak zásadní věc neřešila dříve. Možná jsem měla. Ale já opravdu celé roky čekala, že k tomu nějak dospěje a bude mu to připadat jako přirozené vyústění našeho vztahu.
Jedno dítě už máme, druhé bych taky chtěla, ale pohrávám si s myšlenkou, že mu dám ultimátum – druhé dítě až po svatbě. Ještě jsem to neudělala. Zajímaly by mne vaše názory na naši situaci. Taky považujete svatbu za přežitek, nebo je pro vás stejně důležitá jako pro mne?
11.7.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 121 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je svatba opravdu přežitek?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Katko, nemyslim, ze je svatba prezitek, mam to podobne jako ty, ALE:
1) Myslim, ze davat ultimatat je zacatek konce a mohlo by to pokazit to hezke co mate
2) Dej mu cas, pokud o svatbe nikdy nepremyslel, je jasny, ze prvotni reakce je odmitava. Uz bych na nej netlacila, jen bych rekla, ze ho mam fakt rada, nechci o nej prijit, ze jen chci aby si to nechal projit hlavou, protoze ja bych se vdala rada...
3)Nejhorsi je, kdyz si zacnes vysvetlovat ruzne veci a vety po svem a budes jim prisuzovat nepodlozene duvody = otevrena zadni vratka. Tobe to tak muze pripadat, ale mozna mu krivdis. Tohle proste nevis. To je stejne, jakoby ted on na tebe vyrukoval, ze si ho chces vzit kvuli zajisteni a ze ses zlatokopka. I tyhle zavery jsou zacatkem konce, tak to proset nedelej, pokud vam to doted klapalo a fungovali jste, muze se stat, ze diky temto zaverum si muzete prestat verit. Do hlavy mu nevidis, takze na vratka proste zapomen...
4) pokud nechce svatbu, nema cenu ho nutit. Spis popremyslet, jestli ti vztah s nim stoji za to svatbu ozelet.
5) Jak jsem rikala, je to pro nej nova informace (ze se chces vdat), nech ho to zpracovat a dej mu cas, treba te casem prekvapi zadosti... mozna ne, potom je treba zas se vratit k bodu 4. 
.JPG)
Každý to má jinak - pokud se sejdou dva stejného smýšlení, tak je všechno v nejlepším pořádku.
Problém nastává v okamžiku, jaký Katka popisuje.
Řešení moc není - buď se smíříš se stavem věci, nebo začneš tlačit na pilu. A to skončí buď a/ partner podlehne a vleze do chomoutu, nebo za b/ uteče děti neděti a za rok může být ženatý s jinou a dobrovolně. 
Nicméně souhlasím s tím, že podobné záležitosti jste měli mít vyřešené před dětmi - no, stalo se.
Jestli je pro tebe svatba tak strasne podstatna, tak ses mela nejdriv vdat a pak si porizovat dite.
Ale je fakt, ze kdyby clovek se kterym 8 let ziju rekl, ze si me nevezme, tak by me to asi dost zklamalo.
Tak já bych tedy děti bez manželství nikdy nechtěla...Dnes mi to připadá jako móda se nevdávat a neženit...Myslím,že to je vina spíš mužů,kteří se nechtějí "vázat".I můj manžel kdysi se vyjádřil,že kdybychom nebyli manželé,tak by třeba už dávno odešel od nás.Beru to s nadhledem,ale je to tak,že mají muži náhlé nápady v tom smyslu,že už dlouho žijou nějak a chtělo by to změnu.A přeci jenom nějaký "papír" tomu někdy může zabránit,třeba tím,že je.Možná i já,kdybych žila s někým jen tak,když by mě hodně naštval,tak bych se zbalila a třískla dveřmi,ovšem takto si to vždycky ještě rozmyslím a uznám,že to nejsou až tak nepřekonatelné rozpory,že by mohlo bát ještě hůř,a zůstávám.Na stará kolena již častěji vzpomínáme na uplynulá léta a různé mrzutosti s nadhledem.Podotýkám,že jsme se nikdy brát nechtěli a vzali se kvůli bytu,jinak to tehdy nešlo,když jsme chtěli mít vlastní střechu nad hlavou...
Dávat ultimáta, to je začátek konce té veliké lásky... ostatně, jak už bylo řečeno, o podstatných světonázorech se má mluvit dřív, než se pořizujou děti. A když jeden cítí nejistotu ve vztahu, je blázen, když si myslí, že s dítětem snad bude cítit jistotu větší - nebo s dvěma, třemi či tuctem. Stejně tak svatba nic nezaručuje, viz 50% rozvodovost. No a očekávat, že člověk "nějak dospěje", to už je vůbec naivní, proč sakra lidi nevěří, že ten druhý to, co říká, myslí vážně? Proč si myslí, že to vědí za něj lépe, a že ten dotyčný jednou nahlédne, jak se hluboce mýlil? A ani nemají plán B pro případ, že se to nestane. Osobně jsem se vdávala z veliké lásky, a hlavně proto "aby to dítě mělo jméno" - jak se říkalo. Protože holt byl potomek na cestě, a rodiče nás obou pravili, že to by se na to podívali, aby nebyla svatba. 
Taky ji posléze zorganizovali a zaplatili, a nám to bylo fuk, protože kdyby se tohle bylo bývalo nestalo, měli jsme termín svatby už vybraný stejně, tajně, nikdo o tom nic nevěděl, a papíry už ležely na ouřadě. Chtěli jsme se vzít proto, že jsme měli pocit, že k sobě patříme a chceme být pár vůči zbytku světa, bylo nám 20 a vůbec jsme neuvažovali o praktických záležitostech, ani jeden jsme neměli žádný majetek, a kdyby se na příjmení budoucího potomstva nedotazoval úřední formulář, ani bychom na to nevzdechli. To ovšem bylo před bezmála 30lety, jiná doba, jiné poměry, jiné plány a očekávání od života. Kdyby mi bylo 20 až po sametové revoluci, nikdy bych se nevdala a asi ani neměla děti. poněvadž bych měla milion možností jiných, svět velikej a otevřenej... No a dneska? Jo, vdala bych se, pro tu srandu s družičkama a svatebními zvyky, kdyby se to pojalo jako recese, s kamarádama. Taky v mým věku už by to snad ani brát vážně nešlo. 
Ale netrvám na tom, že by to muselo být, pro život praktický to v podstatě netřeba.
Já teda nahlížím na všechny neženaté, nevdané, dětné, jako na občany druhé kategorie. Po určitou, nepříliš dlouhou dobu, lze tolerovat, společný život na zkoušku. V okamžiku, kdy žena porodí dítě, je bez oddacího listu v partnerství tím závislejším, dožadujícím se, prosícím, není rovnoprávným partnerem
Ostatně z příběhu to i vyplývá, pán dodal byt a je na koni.
.jpg)
Nic proti tomu, když si mladí chtějí vyzkoušet jaké je to žít spolu. Měli by mít však vyjasněno jak to bude dál, kdyby přišly děti (ale to už víš sama). V tomto okamžiku se situace mění. Přiteli bych dala jasně najevo, že bez svatby druhé dítě ne. To že papír není důležitý není argument. Chtěla bych znát jeho přesné důvody, proč se ženit nechce. A nějaké řečičky o tom, že by nikdy, bych nebrala. V tomto případě bych byla nekompromisní.
.gif)
Na jeho byt nebudeš mít nárok ani jako vdaná, ani jako přítelkyně. To je prostě jeho byt. A žádný trvalý bydliště ti ten nárok nezajistí.
Vdovský důchod - to je pravda, ale to můžeš ošetřit pojistkou. Byt zdědí děti, ty po něm dědit nebudeš, ale o majetek ti asi nejde, ne?
S jedním dítětem začít tlačit na sňatek a podmiňovat tím druhý dítě, to mi přijde jako úlet. Buď s tím člověkem chceš být a chceš, když s ním máš dítě, být nějak zajištěná, a pak tlač na to zajištění, nebo nechceš, a pak je tohle ultimátum jen zástěrka pro to, aby sis dokázala, že s ním být nechceš, když je to takovej sobec...
.gif)
Lilinka: já slyšela, že pokud je na bytě někdo přihlášený, není pak tak jednoduché se ho zbavit.......nevím...
mam-ča: tak na nevěstu v bílém bych si ráda zahrála i dnes ...jen , co na to okolí...
sharon: Tím s nejsem tak jistá. Ale nevím, právník nejsem, tak se nebudu přít. 
Saturninka: jsi mě pobavila....mě napadlo, že se syn jmenuje Saturnin....pardon....
Tak jo. Druhé dítě se bude jmenovat po Tobě, a to první taky přejmenuj. Když se "přítel" oficiálně nehlásí k Tobě, tak ať se stane jen plátcem alimentů na děti sice vlastní, ale s jiným jménem.
Souhlasím s kotětem, že manželství je především svazek ekonomický, za účelem výchovy dětí.
Zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, a řešit spoustou zbytečných smluv něco, co jde vyřešit jednoduchým jedním právním úkonem, považuji za zbytečnost.
Vždyť můžete dojít na radnici sami dva, na chodbě odchytit dva cizí lidi jako svědky, a uzavřít sňatek takhle. Není třeba dělat svatbu pro 100 lidí a po tolika letech si hrát na "nevěstu v bílém".
Já nevím.... Syna jsem měla za svobodna a jmenuje se po mě. Dcerku jsem měla za svobodna s druhým partnerem a jmenuje se po něm - ovšem s tímhle chlapem to zanedlouho bude 15 let, co spolu jsme, z toho necelé 3 roky jako manželé. Já si nechala příjmení svoje i po svatbě. Děti neměly nikdy problém s tím, že se 2 lidi z rodiny jmenují tak a 2 onak, dcerka to prostě od okamžiku, kdy ji začala zajímat jména, vzala jako fakt. Tak to je a hotovo. A ani po svatbě, když už byla větší a já si jméno nezměnila, to nikdo nebral tragicky 
A popravdě - nepociťuju žádný rozdíl mezi životem PŘED a PO podpisu svatebních papírů.... Asi jsem měla štěstí, ale kdykoli jsem musela do špitálu, uváděla jsem jméno svého druha coby oprávněné osoby a nikdy nebyl problém, aby dostal informace.... 10 měsíců p osvatbě měl můj muž infarkt a v nemocnic jsem jen řekla, že jsem jeho manželka, nikdo se nepozastavoval nad tím, že se jmenuju jinak.... V občance mám manžela zapsaného a jediný problém, co mám, je na poště s přebíráním dopisů... ale to by byla jiná kapitola
.
Kotě: 8:51 
ackoli my se brali z velke lasky i z praktickych duvodu ( snaze dosahnout na hypo, informovanost o zdravotnim stavu etc.) a kdo tvrdi, ze staci laska a penez netreba.. no ... tak proste keca.
