Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
.jpg)
Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.
Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.
Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.
Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.
Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.
A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.
Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.
25.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Pokud jde o žehlení, investuj do sušičky, tak drahá není a žehlení se ti smrskne na třetinu. A myčku na nádobí. Pár jídel si uvař o víkendu a zamraz. Zbytek týdne holt budou párky nebo těstoviny, to práci nedá. A na špinavej koberec se vykašli, prostě vyluxuj, až budeš mít čas. Nemusíš být vzorná hospodyně-vzorná matka-vzorná pracovnice.
.jpg)
Jsi jenom poradne vycucana, zazila jsem pred par lety totez, navic me to doma silene nebavilo a deti byly samy prusvih, takze ja jsem spis utikala z domova do prace, ktera me ale vubec nebavila 
...proste sileny zacarovany kruh. Moje zkusenosti na preziti (jinak se to nazvat neda)
1) zaprahnout tatinka. I kdyz chodi AZ v 8 vecer, tak 8 vecer neni buhvijak pozde, prostredniho syna klidne muze ulozit a s nejstarsim pokecat. Drobnost, ale tobe silene pomuze
2) kasli na domacnost z vysoka, jeste jsem nevidela fusekle zdrhat. Pradlo na zehleni = pitomost.99% dnesnich materialu staci slozit a urovnat rukou a zbytek se narovna na tele teplem, v podstate v dennim zivote mam 2 zehlici halenky, zbytek jde ze snuty rovnou do skrine. A opet polovinu z toho (fusky, spodni pradlo) zvladnou synatori. Stejne tak starsi klidne muze mit jeden den v tydnu pevne stanoveny kdy udela studenou veceri pro vsechny, i kdyby jenom namazal chleba maslem a oblozil nejakou zeleninou tobe to pomuze.
3) vypadni z toho maratonu. Nekoukej napravo nalevo a vypadni aspon na 15 minut nekam pryc.... ja jezdila na kole, treba v 10 vecer jsem vypadla na 20 minut objet nase pidi mesto a uzasne jsem si tim vycistila hlavu, prtoze jsem musela davat pozor a kochat se okolim a vypla jsem vsechny pracovni i rodinne trable
4) tohle je asi nejtezsi a nevim jakou mas naturu, ale ano pracujes na stiznostech, ale ti lide si nestezuji na tebe osobne a nebo na tvoji praci. Naopak ty jsi tam od toho jim pomoci, najit reseni! Napis si to na kus papiru a prilep na stul nebo monitor. Ono je strasne deptajici kdyz porad si nekdo na neco stezuje, ale hlavni heslo dne je : nestezuji si na tebe nebo na tvoji praci, ty jsi jenom meziclanek mezi nimi a tim pitomcem co neco zvoral!!!
.JPG)
Mít tři děti a práci na plný úvazek je pořádná nálož. Vůbec se nedivím, že jsi vyždímaná a unavená. Zkus se poohlédnou po paní na úklid, co by jednou týdně udělala velký úklid koupelny, wc, umyla okna, pověsila prádlo a vyžehlila. Třeba by to ani moc nezasáhlo váš rozpočet...
.jpg)
Jako matka tří dětí (dnes už dospělých), která pro ně neměla ani jednu babičku a chodím do práce odpovědně říkám, že se to dá přežít, jen se občas prostě na něco vykašli 
.gif)
Jak se říká,vše je za nějakou cenu..máš práci,tudíž i peníze pro rodinu,a nestíháš..budeš li doma,nebo na zkrácený úvazek,penízky nebudou,ale bude doma pořádek...
Máš snand také otce svých dětí,který by měl pomoci,nejen při chodu domácnost,ale i penězi do rozpočtu,aby jsi případně mohla jít do kráceného úvazku..Jsi prostě tvrdé realitě pracující matky 3dětí,se vším všudy,tímto tempem a nasazením,jak píšeš, si ale zaděláváš na "vyhoření organismu
Ještě je jedna možnost-paní na pomoc do domácnosti
Gratuluju, jsi k sobe uprimna. A myslim ze nejsi sama. Myslim ze spousta lidi chodi do prace protoze musi akdyby nemuseli nedelaji to.
K domacnosti- kasli na to. U nas jeto taky v rozkladu a to sem doma. Zehleni zrus uplne, jen malo veci seskutecne MUSI zehlit. Ale nejsi na tosama. 11 a7 lety deti toho uz jiste dost zvladnou.
no a k tomu vaření....děti jsou ve škole a mají tam obědy. Není nutné vyvářet teplé večeře, těstoviny jsou za chvilku, do toho zeleninu, sýr, rychlá polévka je taky za půl hodiny - MUSÍŠ zabrat a improvizovat, ne mořit rodinu i sebe naříkáním. Otrávená matka ničí okolí, bacha na ublíženecký postoj k životu. Jjsi v situaci, kdy máš jen dvě možnosti: buď se vzchopit - vždyť jsi mladá holka - anebo se nechat vláčet okolnostmi. Počítám, že to první je pro všecky výhodnější. Nic neunaví víc, než pomyšlení na neudělanou práci. Pohled a myšlenka na kupu prádla zničí psychiku víc, než půlhodinové žehlení
Holka, jak ti rozumím. Přesně toto jsem zažívala 40 let procesu. Do práce jsem chodila jen kvůli penězům a cítila, že moje místo je doma. Jenže jsem věděla, že to jinak nejde. Co ti můžu radit? Asi to, že v dnešní době je zázrak práci mít a když máš slušnou kde tě nikdo nešikanuje, kde si vyděláš a nejsi jednou nohou v kriminále, tak se s tím smiř. Ono taky nikdy nevíš jak dopadne manželství
. Být finančně závislá na chlapovi (omlouvám se, ber to jen jako příklad co by kdyby) a sama nemít možnost si korunu vydělat, to je pěkný průser. Každý to má na světě nasouzené jinak, zelené vdoby lamentují že žijí ve zlaté kleci, ženské jako ty jsou nešťastné, že si neužijí domova - opravdu není žádná spravedlnost. Ale můžu tě utěšit jen v tom, že léta utíkají rychleji než si myslíš a za chvilku budeš v důchodě. Pak budeš ve svém a podle svého. Hodně štěstí
a netrap se tím, co nemůžeš mít, to je velmi zničující a nezdravé
.
.gif)
Mám to jinak JSEM ŠŤASTNÁ, že MOHU CHODIT DO PRÁCE
.
Jakože fakt. Jo, je to sakra honička, ale tak nějak to jde.
Prádlo nežehlím, rovnou vyhladím a poskládám - ušetříš si spostu času.
Teplé večeře - max vajíčka, párky, sekaná,topinky, těstoviny, něco od oběda....
Nákupy - pečivo, kdo má ruce a nohy (11ti letý kluk zvláden nakooupit malý nákup!), velké jsou na mně
Úklid domácnosti - kdo si co vybordelí, to si uklidí, pere pračka, nádobí myčka (vyklízí mladší syn) luxují děti i já i manžel, vytíráme málo (parkety to nemají rády), koupelnu setřu večer po koupání, prach já a děti, kytky manžel..
musíš si to zorganizovat.
Co bys dělala za pár let???? Děti Tě nebudou potřebovat na věky, a co pak? Budeš bez praxe a nezaměstnatelná... to je přece škoda.
Mitrola - 25.6.2013 0:11
To je prostě život. Většině z nás se nechce chodit do práce a raději bychom se povalovali doma, ale bohužel to nejde. Málokteré zaměstnání je zajímavé 8 hodin denně, 5 dní v týdnu a po dobu 30 let, všude je to po určité době otrava a stereotyp. Zeptej se svého manžela, jestli ho baví chodit do práce.
Spise me zarazi,ze deti v takovem veku jsou sami doma,az do 17 hodin.
sallie - posunout pracovní dobu ti dneska jen tak někdo neumožní!!! Já momentálně dělám 12ctky, začínám v 5,45 ráno (nebo 17,45 večer) a končím v 17,45 večer (nebo 5,45 ráno). Z domu odjíždím vždy po páté hodině, ať ráno, nebo večer a vracím se v šest. Máme pásovou výrobu, takže nějaké posunutí pracovní doby je fakt totálně mimo. Mám vždy 3 směny a 3 dny volna přičemž po noční začíná první den volna tím dnem, kdy se dostanu domů a větší část ho prospím. Před tím jsem měla klasické osmičky a děti byly samy doma třeba týden ráno, pak týden odpoledne. Musely se naučit.
Manžel začíná 6,30 a domů se vrací kolem 18 hodiny totálně zničený. O nějakém posunutí směny si může nechat jen zdát.
Mám také tři děti, jen už trošku větší - první bude 15 let, druhá má 11,5 roku a mazlíček měl v březnu 7. Dvě holčičky a poslední vytoužený klouček. Byla jsem doma 15 let, takže pro děti byl můj nástup do práce šok - musely se narychlo naučit starat o sebe samy. Samy se ráno vypraví do školy, když jsem po noční, nechají mě spát, když se ze školy vrátí dříve. Nejmladší syn to měl dost těžké - měl 100% maminčinu péči a najednou byl sám... Naštěstí to také zvládl (byl vlastně čerstvý prvňáček).
Mám taky tři děti a plný úvazek. Sice s flexibilní pracovní dobou, ale ta flexibilita se odvíjí od toho kdy se mi podaří se ráno do práce dostat. Většinou až ve chvíli kdy děti rozvezu do školek-škol a to se zase odvíjí od toho jak se kdo ráno vyspí. 
Rozdíl je asi v tom že mám práci která mě celkem baví (i když je to pořád práce a radši bych se samozřejmě věnovala něčemu jinému kdybych pracovat z finančních důvodů nemusela). Ale přestože mám práci dobrou, tak jsou dny kdy se taky cítím totálně vyždímaná, vyčerpaná a nejradši bych zalezla někam do nory a už nevylezla...to je asi normální stav čas od času. Nenormální je, když je to stav trvalý.
Mám výhodu v tom, že mám muže který mě do té nory aspoň symbolicky zalézt nechá, když přijdu z práce, tak si často dám šlofíka na dvacet minut (což mě hodně nabije). Taky domácnost neleží jen na mě - možná je to jen můj pocit, ale z popisu situace mi přijde, že Pavla dělá všechno kolem domácnosti sama...to se nedá dlouhodobě zvládat. Když se ale práce rozdělí, tak to zase taková hrůza není. Určitě bych do domácích prací víc zapojila děti a manžela.
souhlasím s modroočkou - zapoj do domácího kolotoče i ostatní členy rodiny. Povídat si můžete u vaření, skládání prádla, cestou na nákup.
Nevím, co děláš za práci, ale nešla by tam zařídit nějaká posunutá pracovní doba? Kamarádka chodila do práce na sedmou, končila v půl čtvrtý, manžel chodil na devátou - takže ten vypravil děti ráno a ona s nimi byla odpoledne.
A ano, souhlasím s tím, že ta emancipace se nějak zvrtla... a že vidět děti poprvé za celý den někdy v pět a absolvovat s nima poklusem nákup, vaření, úkoly + komplet domácnost, mi přijde šílené....
Pavlo, nezabývej se tím, že nestíháš, to jde pak vše hůř, svazuje ti to ruce.
Já toho děvče také moc nežehlím a jsem doma
. Když věším prádlo dám si záležet při věšení pěkně vyklepu a urovnám. Většinu triček pak jen uhladím na stole rukou a složím. U toho si můžete povídat a spoďáry a ponožky mohou složit děti.
Žehlím jen ložní prádlo a ubrusy. Odčas kalhoty, halenku.
To zvládneš
