Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Moje rodina mne postavila do role zlé, nechápavé a neochotné saně. Zajímal by mne, jaký na to budou mít názor čtenářky na tomto magazínu. Protože ať o tom přemýšlím, jak chci, nemám pocit, že bych se měla za své chování a postoj stydět.

Máme s manželem skoro třicetiletého syna, který se před dvěma lety seznámil s mladou ženou, rozvedenou maminkou tehdy dvouletého chlapečka. Přiznávám, že jsem neskákala radostí do stropu, ale brala jsem to tak, že je to synova volba, a když budou všichni šťastní, tak budu nakonec ráda i já.

Dá se říct, že se to splnilo. Před půl rokem se syn oženil a nyní čekají společné dítě. Vypadá to, že jim to klape, což je dobře. Snacha je docela fajn, celkem si rozumíme a žádné spory mezi sebou nemáme. Přesto mne trápí jedna věc.

Zpočátku, když spolu jenom chodili, přišli občas všichni tři i se snašiným synkem na návštěvu, na nedělní oběd apod. Klučík je roztomilý a můj manžel si ho doslova zamiloval. Kdykoli je malý u nás, muž se mu věnuje, chodí s ním na výlety, do ZOO, stavějí spolu stavebnice. Oba dva jsou při tom ve svém živlu a je vidět, jak si to vzájemně užívají.

Když syn se snachou zjistili, že je synek u nás maximálně spokojený a je o něj dobře postaráno, začali postupně zvyšovat nároky a snažili se chlapce k nám „udat“ co nejčastěji. Nejdřív to bylo třeba jen sobotní odpoledne, pak přespání do neděle. Jednou jsme chlapečka vzali s sebou na dovolenou, v létě s námi trávil celý měsíc na chatě.

Momentálně situace vypadá tak, že by si mladí představovali, že u nás jejich chlapeček bude každý víkend, nejlépe už od pátku. Jim by to vyhovovalo, měli by více času na sebe a snacha by si při svém těhotenství mohla odpočinout, můj manžel je z toho rovněž nadšený, protože jak jsem psala – s tím malým tráví čas velice rád. Jen mně už se to začíná docela zajídat.

Chodím do práce, kde jsem od rána do večera, o víkendu chci mít svůj klid. Uklidit, vyrazit někam do přírody, odpočinout si. Což při péči o malého nemůžu. Manžel se mu sice věnuje, hraje si s ním, ale vše ostatní je na mně. Uvařit, poklidit po něm hračky a samozřejmě mu být také k dispozici, odpovídat na otázky, hrát si s ním.

Možná mne za to odsoudíte, ale pro mne je to opravdu docela zátěž. Ten chlapeček za nic nemůže, je malý, takže se mu také věnuji a starám se o všechno, aby to bylo v pořádku, ale čím dál více mé myšlenky padají na to, že bych vlastně chtěla dělat něco úplně jiného. Zalézt si s knížkou, v klidu se podívat na televizi. Místo toho míchám pudingy, peču vdolky a uklízím roztahané hračky.

Vzepřela jsem se a řekla všem, že takhle často to pro mne není únosné, že si malého klidně vezmeme jeden víkend v měsíci, v létě opět na dovolenou a na chatu, ale mít ho téměř každý víkend je pro mne strašně zatěžující.

Kromě snachy se do mě všichni pustili. Syn i manžel. Podle syna bych měla jako žena prokázat více citlivosti a ohledů k jeho těhotné ženě a pomoci jí, muž zase nechápe, co je na tom, že je kluk u nás, pro mě tak zatěžujícího. Snacha mlčela, nepřiklonila se ani na jednu stranu, připadalo mi, že čeká, jak se o jejím dítěti my všichni dohodneme.

Celá debata skončila nepříjemnou hádkou, s manželem máme doma dusno, syn odešel nakvašeně. V podstatě jsme se k ničemu nedobrali, nebo vlastně ano: K tomu, že jsem sobecká, necitlivá a pohodlná.

Teď je celá věc otevřená. Manžel by byl rád, kdyby k nám hošík na víkend přišel, syn volá, že se chlapec pořád ptá, jestli půjde za dědou. Rozhodnutí je na mně, já mám říct, jestli ano, nebo ne. Když řeknu, že ano, budou všichni spokojení, jenom já ne. Když řeknu, že ne, beztak ten svůj vytoužený víkendový klid mít nebudu, protože manžel mi udělá doma dusno.

Jaký názor máte na tuto situaci? Kdo je podle vás v právu a měl by se nad sebou zamyslet? Opravdu jenom já, nebo by ze svých nároků měli slevit i ti ostatní? Mám pocit, jakoby se proti mně spikli a není mi z toho vůbec dobře.