Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Po dvou letech hledání práce se mi konečně podařilo jednu najít. Když můj předchozí zaměstnavatel zkrachoval, myslela jsem si, že nebude takový problém najít si jinou. Mám vzdělání, zkušenosti i praxi, jenže první a jediné, co všechny zajímalo, byl můj věk. Číslice pět, kterou začíná, byla pokaždé konečnou stanicí ještě dřív, než jsme vůbec vyjeli. Ustupovala jsem ze svých nároků a nakonec byla ochotná jít třeba k hadru, hlavně mít stálou práci, jakoukoliv.

Teď se mi to přání splnilo, ale přesto nejsem šťastná. Pracuji v zahraniční firmě, kde je dril, jaký jsem v životě nezažila a který mi připadá nedůstojný a ponižující. Zaprvé prvně zažívám, co je takzvaný openspace. V obrovské místnosti nás sedí kolem sedmdesáti, nemáme kousek osobního prostoru, nesmíme mít na stole ani žádné osobní věci, natož třeba pití, co kdyby se to prý vylilo do klávesnice. Když někdo telefonuje nebo probírá něco nahlas, je to pro ostatní, nebo minimálně pro mě, hodně rušivé. Ale stejně tak mám zábrany já řešit cokoliv před ostatními. Před námi sedí na vyvýšeném místě vedoucí, ale působí spíš jako dozorce, který hlídá, jak kdo pracuje. Někdy z něj mám pocit, že začne procházet uličkou a mlátit nás pravítkem přes prsty. Ale budiž, chtěla jsem práci, mám práci a za ulejvání mě nikdo platit nebude.

Daleko horší mi připadá, že máme hlídaný i odchod na toaletu, který se zapisuje do výkazu práce a hlídá se, jak dlouho a kolikrát kdo toaletu navštívil. Na jídlo a pití máme vyhrazený koutek, kde všichni stojí u zdi, protože míst k sezení je nedostatek, a rychle do sebe cpou nějakou housku a kafe. Jídlo docela chápu, ale nevím, proč si nesmíme vzít s sebou pití. Nedokážu vypít kelímek horké kávy nebo čaje během pěti minut. Když je hodně teplo, mívám často žízeň a je mi hloupé dovolovat se každých pár minut, jestli se můžu jít napít.

Připadá mi to velice ponižující a lidsky nedůstojné. Zpočátku jsem si myslela, že si zvyknu, hlavně, že mám práci. Jenže místo aby to bylo lepší, je to přesně naopak. Každým dalším dnem chodím do práce s větší nechutí, když odcházím, nepřipadám si jako člověk, ale jen jako pracovní jednotka, spotřební zboží, novodobý otrok bez kousku cti a vlastních práv. Za jiných okolností bych zřejmě dala výpověď a našla si práci jinou, ale teď jsem v situaci, že si nemohu vybírat. Jenomže už skoro každý večer brečím, bojím se tam chodit, jsem vystresovaná a hlavně totálně frustrovaná. Mám pocit, že nemám žádnou lidskou hodnotu, přestávám mít jakoukoliv chuť do života, jakékoliv volno prožívám v hrůze, že za několik hodin se zase stanu jen strojem se sériovým číslem.

Nevím, co s tím. Do důchodu mi ještě zbývá pěkná řádka roků. Snažím se hledat si jinou práci, ale není to snadné. Dopadám stejně jako předtím a navíc mám problémy s uvolňováním se na pohovory. Jenomže si nedokážu představit, že bych tady mohla vydržet až do konce. Mám pocit, že jsem se dostala do jakéhosi kruhu nebo spíš spirály, která mě táhne dolů a ze které není jak vystoupit. Poraďte mi, co mám dělat. Dá se na takové pracovní prostředí někdy zvyknout? Nebo mám radši odejít a smířit se s tím, že budu jinou práci hledat jen velice těžko a nakonec mít třeba jen nějaký minimální důchod?