Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.

Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.

Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.

Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.

Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.

A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.

Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.