Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Díky internetu jsem poznala spoustu báječných kamarádek. Díky nim jsem navštívila celou řadu krásných míst, protože jsou roztroušeny po celé republice. A díky jedné z nich můžu občas pobývat v srdci Hostýnských vrchů, v malé chaloupce "po stařečkoch". Místo ústředního topení tam sálají v každé místnosti kamna a místo dřezu najdete dva lavory, které se vysunou zpod stolu v takové výšce, že vám vaše záda nemilosrdně připomenou každý centimetr, o který naše generace přerostla tu předchozí.

Nedávno jsem tam se dvěma kamarádkami trávila zimní dovolenou. Obě pocházejí z městečka na pomezí Hané a Valašska, a ač to k nim mám autem pouhou hodinu a chlup, zjistila jsem po chvíli, že si občas nerozumíme. Jejich nářeční obraty jsou skvostné a okouzlily mě natolik, že jsem si je začala zapisovat. A nedá mi to, abych se s vámi o ty poklady nepodělila.

"Tady někde byl cezánek, neviděla jsi ho?" obrátila se na mě jedna. Tupě jsem na ni zírala. Jediné, co mi to evokovalo, byla nějaká miniatura Paula Cézanna, ale to nezapadalo do kontextu toho, že se hbitě pohybovala po kuchyni a vařila. Hledala sítko. "Kde jsou skřidylky?" orientovala se druhá v kredenci. Vložky tam nebyly, zato pokliček na hrnce celý šuplík. "Hele, to musíš líp nakrát!" ozvalo se, když jsme společně připravovaly bramborový guláš. Chvíli jsem je pozorovala a už jsem byla v obraze. Nakrájet. Brambory. "Na krupičnou kaši nemáme moc mlíka, ale stačit bude. Kdyžtak se děcka dodžgají piškotama." Jak trapně tuctově proti tomu zní naše "dojedí, docpou se". "Dala bych si něco za škraň...," ozvalo se zasněně. Bylo jasné, že to musí být nějaká laskomina, třeba pivní psi.

Ale abychom nezůstali jen u kuchyňských obratů: "Kams dala to vaše zastruhovátko?" Jsem bystrá holka: "Myslíš ořezávátko? Nahoru na polici." "Dovez nám špilečky do uší!", navigovala kamarádka svou drahou polovičku po telefonu. " Pak už jsme se vzájemně chápaly. "Z té ledovky jsem byla celá divživá!" Jojo, taky jsem z ní byla celá jurodivá. Některé obraty překlad nepotřebovaly, ale znělo to úderně: "Přestaň tady fňágat, nebo ti hňápnu po čuni, abys měl proč!" A když jeden večer zaznělo: "Víš, ona byla taková divná, taková bez břaňku," bylo mi to jasné. Jiskra, esprit, šarm, to tyhle báječné lidi vůbec nedokáže vystihnout. Oni prostě mají břaňk.

To se nedá popsat, to se musí slyšet. Ale abych vám aspoň trochu navodila tu hanácko-valašskou atmosféru, nabízím vám v dnešním vydání recept na zeláky, dobrotu, která doprovázela naše hovory.