Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
.jpg)
Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.
Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.
Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.
Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.
Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.
A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.
Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.
25.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Dnes už chápu ženy,které by se chtěly realizovat jen v domácnosti...Bohužel,zrovna ty obvykle mají hluboko do kapsy,a ty,co sedí na ranci (peněz),by nebyly doma ani za nic...Na světě není spravedlnost,co si člověk nezařídí,to nemá! Pavla nic nepíše,že by jí aspoň někdy pomohla matka nebo tchýně,nepíše,co dělají v sobotu,v neděli...Určitě jde vymyslet,jak domácnost olíznout 1x týdně,aniž by se brodili ve špíně.Nákupy jde taky zorganizovat,aby se denně došlo jen pro čerstvé pečivo,neb zeleninu.Vaření jde vylepšit rozpisem na celý týden,jsou zdravá,dobrá a rychlá jídla.Já téměř nikdy nevařím déle než hodinu se vším všudy,pracnější jídla nemusím mít.Rady ohledně praní a žehlení už zazněly.Po práci by bylo dobré jít s dětmi ven,do lesa,na hřiště,aspoň na hodinu či dvě a pak se teprve vrátit domů.Dělat vše v klidu,bez stresu,co jsem zase nestihla.Pocit z práce,která nebaví,ba naopak ,neznám,mě baví skoro všechna práce,hlavně že se vydělají peníze a nebudu třít bídu...S lidmi jednám ráda,je zajímavé,že u vás asi vycítí tu nechuť a odpor a jsou pak nepříjemnější a hádavější,než na někoho,kdo klidně vyřizuje i nepříjemné věci a snaží se vše trochu urovnat .Jestli máte trochu možnost,tak vyzkoušejte nějakou jinou práci,u některé se člověk rozčilovat nemusí, je třeba stereotypní, ale vás by víc bavila.U nás bohužel musíme dělat,jinak by nebyl vůbec žádný důchod.Já bych v dřívější době už byla 3 roky v důchodu,takhle ještě musím dva roky makat a pak dostanu jako OSVČ pár šupů...Říkám na rovinu:dříve jsme měli nějakou naději na něco lepšího v budoucnosti,dnes se to někam ztratilo a na obzoru jsou jen starosti,nepříjemné předpovědi a pod.
Ježíš tak zajímavý to zas není.
Esme: 11.10 hezky příspěvek. Rada bez odsudku a s pochopením. Některé ostatní diskutující by mohly vzít příklad.
Esme: 11.10 hezky příspěvek. Rada bez odsudku a s pochopením. Některé ostatní diskutující by mohly vzít příklad.
Esme: 11.10 hezky příspěvek. Rada bez odsudku a s pochopením. Některé ostatní diskutující by mohly vzít příklad.
Esme: 11.10 hezky příspěvek. Rada bez odsudku a s pochopením. Některé ostatní diskutující by mohly vzít příklad.
.jpg)
já teda nic nestíhám z toho důvodu že jsem líná...ale musím
loupák: annie: Taky mne to holky napadlo 
ja i kdybych mela vypustit dusi, pred tchyni bych to proste nepriznala 
A taky se mi moc libi jak sharon o snase mluvi. To by se mi libilo, kdyby o me tchyne takhle mluvila 
.gif)
obraťme list a zaměřme se na Pavlu........
.gif)
Monik : 10:17 : 
orinka: to máš pravdu...dcera byla na táboře každý rok od 1.třídy...a pokaždé jinde ...skoro pokaždé....
a já dokázala i našetřit...dnes ani ho...o !!!
sharon: však jsem nedůvěrou : tchýně-snachy, tady velmi známá
...s tvou dcerou je fajn,že to na podruhý vyšlo
loupák: ty jsi taky podezřelá.........nemám důvod.....a sdcerou to stejný i když je vdaná podruhý...tam zase tvrdím že každý zlo je k něčemu dobrý...
Piafka: ale prt. Já musela do práce od malých dětí taky, jeden plat nestačil. Jen ta doba byla milosrdnější v tom, že byly třeba tábory pro děti o prázdninách, a nezruinovaly rodičům rozpočet. Nemocenská stačila na přežití a i když zaměstnavatel nejásal, vyhazov z práce nehrozil. Mohla bych toho vypočítat víc. Dnes je to horší o to, že nejsou vůbec žádné sociální jistoty, v tom jsme se vrátili hluboko kamsi k první republice a možná ještě níž. Každý drží hubu a krok, aby vůbec jedl a šel.
sharon: opravdu pozoruhodné
