Pracuji v openspace a jsem z toho nešťastná
Po dvou letech hledání práce se mi konečně podařilo jednu najít. Když můj předchozí zaměstnavatel zkrachoval, myslela jsem si, že nebude takový problém najít si jinou. Mám vzdělání, zkušenosti i praxi, jenže první a jediné, co všechny zajímalo, byl můj věk. Číslice pět, kterou začíná, byla pokaždé konečnou stanicí ještě dřív, než jsme vůbec vyjeli. Ustupovala jsem ze svých nároků a nakonec byla ochotná jít třeba k hadru, hlavně mít stálou práci, jakoukoliv.
Teď se mi to přání splnilo, ale přesto nejsem šťastná. Pracuji v zahraniční firmě, kde je dril, jaký jsem v životě nezažila a který mi připadá nedůstojný a ponižující. Zaprvé prvně zažívám, co je takzvaný openspace. V obrovské místnosti nás sedí kolem sedmdesáti, nemáme kousek osobního prostoru, nesmíme mít na stole ani žádné osobní věci, natož třeba pití, co kdyby se to prý vylilo do klávesnice. Když někdo telefonuje nebo probírá něco nahlas, je to pro ostatní, nebo minimálně pro mě, hodně rušivé. Ale stejně tak mám zábrany já řešit cokoliv před ostatními. Před námi sedí na vyvýšeném místě vedoucí, ale působí spíš jako dozorce, který hlídá, jak kdo pracuje. Někdy z něj mám pocit, že začne procházet uličkou a mlátit nás pravítkem přes prsty. Ale budiž, chtěla jsem práci, mám práci a za ulejvání mě nikdo platit nebude.
Daleko horší mi připadá, že máme hlídaný i odchod na toaletu, který se zapisuje do výkazu práce a hlídá se, jak dlouho a kolikrát kdo toaletu navštívil. Na jídlo a pití máme vyhrazený koutek, kde všichni stojí u zdi, protože míst k sezení je nedostatek, a rychle do sebe cpou nějakou housku a kafe. Jídlo docela chápu, ale nevím, proč si nesmíme vzít s sebou pití. Nedokážu vypít kelímek horké kávy nebo čaje během pěti minut. Když je hodně teplo, mívám často žízeň a je mi hloupé dovolovat se každých pár minut, jestli se můžu jít napít.
Připadá mi to velice ponižující a lidsky nedůstojné. Zpočátku jsem si myslela, že si zvyknu, hlavně, že mám práci. Jenže místo aby to bylo lepší, je to přesně naopak. Každým dalším dnem chodím do práce s větší nechutí, když odcházím, nepřipadám si jako člověk, ale jen jako pracovní jednotka, spotřební zboží, novodobý otrok bez kousku cti a vlastních práv. Za jiných okolností bych zřejmě dala výpověď a našla si práci jinou, ale teď jsem v situaci, že si nemohu vybírat. Jenomže už skoro každý večer brečím, bojím se tam chodit, jsem vystresovaná a hlavně totálně frustrovaná. Mám pocit, že nemám žádnou lidskou hodnotu, přestávám mít jakoukoliv chuť do života, jakékoliv volno prožívám v hrůze, že za několik hodin se zase stanu jen strojem se sériovým číslem.
Nevím, co s tím. Do důchodu mi ještě zbývá pěkná řádka roků. Snažím se hledat si jinou práci, ale není to snadné. Dopadám stejně jako předtím a navíc mám problémy s uvolňováním se na pohovory. Jenomže si nedokážu představit, že bych tady mohla vydržet až do konce. Mám pocit, že jsem se dostala do jakéhosi kruhu nebo spíš spirály, která mě táhne dolů a ze které není jak vystoupit. Poraďte mi, co mám dělat. Dá se na takové pracovní prostředí někdy zvyknout? Nebo mám radši odejít a smířit se s tím, že budu jinou práci hledat jen velice těžko a nakonec mít třeba jen nějaký minimální důchod?
29.8.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 124 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pracuji v openspace a jsem z toho nešťastná
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Riki:
Ty jsi hodna nekomu ustoupit praci, protoze ji potrebuje vice...
No jo, no. Když 50+ dáma přijde po dvou letech nezaměstnanosti do takového prostředí, plně chápu, že je to pecka. Ale každý večer brečet, že musím ráno do práce, to už je skoro moc přecitlivělé, myslím si. Co si vzpomínám, nikdy jsem neměla samostatné pracoviště jenom sama pro sebe. Vždycky nás bylo více v jedné místnosti, čili vždycky jsme se museli nějak srovnat s přítomností kolegů, s tím, že telefonujou, a že je tam nějakej vedoucí. Že se píšou pracovní přestávky do výkazu práce, to taky není tak úplně neobvyklý požadavek. Nemít na stole talíř s dlabancem, to je myslím taky rozumný požadavek, proč se má X dalších lidí dívat na něčí rozjedenou svačinu, a klávesnic politých kafem, minerálkou, polívkou atd. už jsem taky viděla dost. 
Ono teda dost záleží na tom, o jakou práci jde. Plně souhlasím s tím, že dělat v takovém prostředí práci tvůrčí, kdy se musí něco vymyslet vlastní hlavou, to je šílenost. Ale obyčejná kancelářská rutina, kdy prostě člověk dostane ku zpracování hafo papírů, které je třeba nadatlovat do formy elektronické, to se takhle dělat dá. Člověk se naučí "vypnout poslech", dělat si svý a okolí moc nevnímat. To ostatně musí i v případě, že je v místnosti s 5 lidma, stejně jako s 50, to už pak na počtu tolik nezáleží. 
Jednou jsem dělala dost dlouhý a složitý konkurs na práci právě v takovém prostředí, a tam nás uchazeče napřed personalistky vzaly na ukázku "do provozu", abychom si rozvážili, jestli si myslíme, že si na to zvykneme a že je to pro nás přijatelné. Tam to měli ještě vylepšeno tím, že zaměstnanci povinně nosili barevné vestičky a kšiltovky, aby každý na první pohled viděl jejich "hodností zařazení" ve firmě. I po té exkurzi bych tu práci brala, ale v posledním kole jsme se dohodly s mojí konkurentkou, že ona tu práci potřebuje víc než já, a tak že jí nenápadně pomůžu konkurs vyhrát. Stalo se, a pokud vím, ona tam pracuje dosud. Tedy už řadu let. A taky je to dáma 50+, čili dá se to. Ovšem je fakt, že každej na to opravdu povahu nemá. Radit těžko, když neznáme osobní situaci Miroslavy - ale jestli mohla být dva roky nezaměstnaná, tak by asi mohla být ještě chvíli a zkusit najít v klidu něco pro ni snesitelnějšího.
Teoretik (19:20): souhlas ono se vsechno meni jak jde o cloveka samotneho, jak on je v problemech, jak on musi snizit svoji latku to je najednou uplne jina situace...Navic tu 5tku budeme mit jednou vsichni na zacatku narozenin takze bychom spis spolu meli citit...Nejmene pochopeni maji vetsinou lide, kteri se sami do podobne situace nikdy nedostali...
.gif)
Nečetla jsem diskuzi, ale můžu jen říct, že je to daň za "svobodu" vycinkanou klíčema.
Pentlička: kamarádka teď dělala přes prázdniny u Vietnamců na stánku za 35,- na hodinu ... a pohodička to nebyla ani náhodou ... člověk, když nutně potřebuje peníze udělá hodně ...
.gif)
Milda3: a tam to vlastně začalo, jedna lež vedle druhé.....
tohle byl projev jednoho z největších podvodníků a lhářů
http://na-septande.rozkosne.cz/co-me-zajima/projev-na-ktery-se-nezapomina
Teoretik: o ÚP jsem psala do Moravskoslezského Blesku a otiskly to.......nic ve zlým , ale konečně na ně došlo....taky mám svý zkušenosti...
Jeden případ z televize. Paní dosud pracující na Úřadu práce se velice čílila, že některé z pracovnic musí odejít a jiné změnit působiště. V tu ránu jsem si představila onu dámu jak asi jednala s uchazeči o zaměstnání, jak jim v rámci svých povinností /pochopitelně dle zákona /odebírala dávky a dále popíjela kafíčko. A ejhle. Teď možná bude i ona muset chodit a zajišťovat si práci. To je údiv, že? Za klinety před tím neviděla jejich rodiny a starosti? Ale to se jí netýkalo. Nyní ano. Prostě na každého jednou dojde. Ne že ne. To jen k těm příspěvkům ze kterých vyplývá, že jim by se to stát nemohlo. Ani vyskokoškolský diplom nemusí stačit. To jen nás chtělí rozdělovat na chytřejší a hloupější, mladší a starší o kráse ani nemluvě. A my si to necháváme líbit. A oni to potřebují. na druhé strané si většinou řešíme jen tu svoji bolístku a zapomněli jsme cestou, že v jednotě je síla.....
Pentlička: tohle si nikdo z nás nepředstavil ani v tom nejhorším snu v roce 1989 na náměstí...... hrůza co se kde děje, lidé jsou horší jak onuce.....vůbec ti to nezávidím a teď budou vrtat i do předčasných důchodů, šmejdi jedni....ryba smrdí od hlavy !
Mirko, pokud máš manžela, který je zaměstnaný a vydržíte být chvíli jen s jedním příjmem, prchejte! Opravdu bych radši prodávala u Vietnamců, než takové zacházení. Úplně se mi otvírá kudla v kapse! Už i v normální práci si člověk připadá jak v otrokárně, jen dělat, dělat, dělat, za málo penez a hlavně žádné výhody. A ještě aby se člověk třásl, že o místo přijde. Je mi taky přes 50, do důchodu mám 9 let a děsím se, že psychicky ten nápor nevydržím. A to nemám přemíru práce, ale ta atmosféra v zaměstnání, to že se z každé blbosti dělá aféra, neustále člověka straší, že ho tu nikdo nedrží, ať táhne, máme na vaše místo 100 dalších zájemců, to je hrozný stres. já jsem ještě ke všemu sama a nevím, co bych si bez práce počala. V práci se cítím jak v kriminále a ještě se děsím, že o ni přijdu!
Milda3: 17:33....však takové si všude vážííí......na váze pro skot !!!!!
Markýza: vážená slečno, já si vás nešímám, tak mě laskavě neberte do té svojí sprosté papule.......člověka co chodí a vykládá že bude hůř mají všude raději než sprostou hubu....a ono hůř bude !!!
Danima: v podstatě máš také svoji pravdu, vše je individuelní a každý se musí zařídit jak to jemu vyhovuje a tvoji situaci ti též není třeba závidět.....
Miroslavo ja bych se snazila delat 100% dobre svou praci a mozna i trochu navic tohle se mi v zivote vzdycky osvedcilo udelat neco navic co po Tobe nikdo nechce, samozrejme ku prospechu veci... Po pracovni strance, aby na me nikdo nemohl...Vsechno bych mohla prekousnout, ale to piti mi prijde trosku prilis, nesmeti se napit vody to se mi zda opravdu prehnane...Takze pokud bych si byla jista, ze pracuji opravdu na 110% , jsem slusna na vsechny lidi kolem, snazim se vyjit vstric, nedelam drby v praci, nerikam si kazdy tyden o zvyseni platu, nechodim pozde do prace etc...Tak bych zasla za sefem (nejlepe tim nejvyssim s nimi se zpravidla da mluvit dobre, protoze to jsou lidi co opravdu chteji neco resit) a rekla mu, ze odmitam zustat bez vody v zamestnani nebo se chodit ptat jestli se mohu napit...Mozna by se sef opravdu divil, ze tam jsou takova pravidla...Na tom bych si stala...
Ted je otazka a to necham na Tobe jak moc tu praci potrebujes...Vis ona je prace bud "job " zkratka pracujes pro penize ty penize nutne potrebujes na najem , pro deti zkratka nosi chleba na stul v tom pripade neresis spoustu veci,...Nebo mas praci jako karieru to uz je o snu, delani toho co chces etc...On clovek opravdu zvazuje podle toho...Jini maji jine podminky, mohou si vybirat etc...
Jenom chci jeste rict, ze litovanim sebe sama si nepomuzes to je ztrata casu to jeste nikoho neposunulo dal...Mozna se Ti ulevi, ale to je tak vse...Bud se to snaz zmenit, realne kazdy den udelat nejaky aspon 1 krok k tomu co chces nebo zustan tam, kde jsi potom, ale nejak zapracuj na te nespokojenosti vis on si clovek muze trosku "naprogramovat" spokojenost svym pohledem na vec...aspon trosku...Hodne stesti...
