Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
.jpg)
Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.
Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.
Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.
Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.
Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.
A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.
Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.
25.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
annie: 11:26...a já o mých tchánech raději pomlčím, dej jim pánbůh lehkou zem.....
.gif)
annie: 
taky jsem v pohodě,všechno zvládám,stíhám,na manžela si nestěžuju,vždy dobře naladěná s náručí plnou řízků(sladký nepeču)
...máš pravdu,taky se mi líbí,že sharon na to jaká je to upřímná baba
,ještě nezkřivila na snaše vlásek
-proto je mi to tak podezřelí
mimo.....
a bydlí na vesnici a barák vypiglovanej ...starou špínu bys poznala....a dnes mají ratolesti 16..9..3 roky.....
loupák: však píšu že se nechci chlubit.....je mou snachou 20 let , jezdíme k ním a scházíme se i s jejíma rodičema.....je mi jedno jak to vidíš ty ...já si troufnu , říkám troufnu tvrdit že divadýlko nemá za potřebí.....
prostě je jaká je...tečka...
věř že kdyby to tak nebylo že bych si tu nepoznadávala.....a mimi to i pěkně šije a peče dorty , sice po nocích ale peče...asi je to zázrak přírody...
.JPG)
Ale zas se mi líbí, že Sharon o snaše mluví hezky, to se vidí malokde.
loupák - tak o divadélku před tchány vím taky své...
radši polezu po čtyřech, než říct, že něco nezvládám.
Postěžovala jsem si jen jednou a ta reakce mi stačila.
Od té doby - klid, pohoda, brnkačka, hlídání žádné a na "stěžování" mám kamarádky.
sharon: ...nedá mi to,musim...víš,když tě tady docela často čtu jak opěvuješ do nebes tvojí snachu,říkám si,,čert ví jak to je,,...přece si nebude snacha stěžovat tchýni,že jí někdy starání o 3 ratolesti leze krkem,nestíhá,manžel věčně v prd-li a nejradši by se někam zahrabala,že?...nic ve zlým...ono se totiž pro klid v rodině hraje před tchánovcema často divadýlko-mluvím z vlastní tkušenosti...nechce se mi tomu věřit,sory,ale pokud to tak skutečně je jak píšeš,smekám před ní
No, den má jen 24 hodin. Pavla tráví velkou část dne v práci, manžel ještě větší. Tři děti, z toho dvě školou povinné, to je záhul na každý den.
Znám dvě ženy ve středních letech, které měly 3 děti, čili je vychovávaly převážně za minulého režimu. Přesto nastupovaly do práce o dost později než ženy s jedním nebo se dvěma dětmi a jedna z nich ještě dlouho jen na půl úvazku. Doba to umožňovala. Teď si vezměte ten obrat ve většině profesí po revoluci, kdy je zvykem dělat od nevidím do nevidím a poměrně pod tlakem a stejnou situaci: tedy tři děti a návrat do práce. Je to ještě náročnější s tím, že o zkráceném úvazku si při dnešní nabídce práce můžete nechat jen zdát nebo za něj dostanete almužnu.
Máš v podstatě dvě možnosti:
1/ Rozhodnout se že do práce musíš a přizpůsobit se situaci. Děti naučit udělat doma co se dá - mohou uklidit společně s tebou, namazat chleba, poskládat prádlo, vyluxovat - záleží jen na tobě jestli je to naučíš. Zároveň lze i přehodnotit požadavek na to, co všechno je "nutné" dělat. Na nevyžehlené prádlo ještě nikdo neuhynul.
2/ Rozhodnout se že do práce nechceš a vymyslet jak to udělat. Jak snížit výdaje a zvýšit příjmy. Ušetřit se dá na všem a záleží jen na tobě zda to s rodinou domluvíš. Když nebudeš do práce dojíždět, platit si obědy atd... Oblečení se dá sehnat v sekáčích, když se doma vaří vyjde to o dost levněji než kupování polotovarů...
Každopádně, pocit že jsi v pasti a nic nestíháš a že jsi vysátá bych nepodceňovala, nesvědčí to ani dětem, když vidí rodiče "umořené". A že tě ničí práce kde vyřizuješ stížnosti, to se nedivím - na takovou nemá každý náturu a než se za každou cenu snažit "vydržet", je rozumnější se poohlédnout po něčem jiném.
Hlavně si sama odpusť že nejsi dokonalá "živitelka rodiny" - to že to dnes vyžaduje doba neznamená že to je dobré nebo přirozené. Spíš je opravdu smutné že chlap neuživí rodinu i když se jeho žena chce dětem věnovat a těšilo by ji to. Za komunistů ženské do práce musely... a dnes taky, no, to jsme si pomohli.
.gif)
sharon: 
Jj, co by za to dala máma co stojí frontu na pracáku,že?
Holka, předčasný důchod? Někdy bych ho brala, už jsem mohla být 3 roky v důchodu. Já a moje vrstevnice bychom si mohly stěžovat že se nám nechce do práce.
dadka: nevím, ale syn chodil taky do jeslí a žádnou ůjmu to na něm nezanechalo a nebylo to o tom že bych s ním nechtěla být doma nebo s ním byla nerada , tehdy to prostě tak bylo......
Bellana: mě teda fronty nevadily,,,tam se člověk dozvěděl věcí... i recepty .....spíš mi v této době vadily fronty na pracáku... kde jsem ani to maso nekoupila...
a donutily mě jít do předčasného důchodu....
je fakt že jsem každá jiná....všchno je v lidech a o lidech.....
Bellana: No, já ty fronty taky nijak nemilovala, ale to si přece o nás dnes ti mladí myslí. Když se řekne doba před revolucí, každý hned řekne fronta na banány,maso,toaletní papír...
Monik: ale houby manžel....třeba to 11 letý dítě, to už může pomoct pouklízet , vyluxovat , nakoupit pokud mají obchod blízko a může uklidit i po těch menších , zvládne to i 5 letý děcko , jasně že ten úklid nebude tak jako od Pavly ale prostě si věci jinak zorganizovat....
Pavla by se tu mohla zapojit......co když ten manžel před ní zatajuje část příjmů a ona by mohla vážně být doma...co víme ?, nevíme.....mužský jsou nečitelní ( někteří)....a že to jemu nevadí , že to s ním Pavla neprobere.......nevím, kdyby bydlela poblíž tak bych s ní dala řeč anebo jí šla i pomoct třeba vyžehlit....ale takto je to vše jen kdyby.....
prostě doba je blbá. Rodinám s dětmi nic neulehčí, naopak. Ze všech stran nás deptá výhled na naši budoucnost a pocit, že není úniku. Těžko radit. Pisatelka by potřebovala na pár dní vypadnout ze stereotypu a získat nadhled. Než se jí rozpadne rodina.
Peníze nejsou všecko, dokud jsou všichni zdraví, vlastně nic není problém.
.jpg)
Bellana: souhlas
