Pracuji v openspace a jsem z toho nešťastná
Po dvou letech hledání práce se mi konečně podařilo jednu najít. Když můj předchozí zaměstnavatel zkrachoval, myslela jsem si, že nebude takový problém najít si jinou. Mám vzdělání, zkušenosti i praxi, jenže první a jediné, co všechny zajímalo, byl můj věk. Číslice pět, kterou začíná, byla pokaždé konečnou stanicí ještě dřív, než jsme vůbec vyjeli. Ustupovala jsem ze svých nároků a nakonec byla ochotná jít třeba k hadru, hlavně mít stálou práci, jakoukoliv.
Teď se mi to přání splnilo, ale přesto nejsem šťastná. Pracuji v zahraniční firmě, kde je dril, jaký jsem v životě nezažila a který mi připadá nedůstojný a ponižující. Zaprvé prvně zažívám, co je takzvaný openspace. V obrovské místnosti nás sedí kolem sedmdesáti, nemáme kousek osobního prostoru, nesmíme mít na stole ani žádné osobní věci, natož třeba pití, co kdyby se to prý vylilo do klávesnice. Když někdo telefonuje nebo probírá něco nahlas, je to pro ostatní, nebo minimálně pro mě, hodně rušivé. Ale stejně tak mám zábrany já řešit cokoliv před ostatními. Před námi sedí na vyvýšeném místě vedoucí, ale působí spíš jako dozorce, který hlídá, jak kdo pracuje. Někdy z něj mám pocit, že začne procházet uličkou a mlátit nás pravítkem přes prsty. Ale budiž, chtěla jsem práci, mám práci a za ulejvání mě nikdo platit nebude.
Daleko horší mi připadá, že máme hlídaný i odchod na toaletu, který se zapisuje do výkazu práce a hlídá se, jak dlouho a kolikrát kdo toaletu navštívil. Na jídlo a pití máme vyhrazený koutek, kde všichni stojí u zdi, protože míst k sezení je nedostatek, a rychle do sebe cpou nějakou housku a kafe. Jídlo docela chápu, ale nevím, proč si nesmíme vzít s sebou pití. Nedokážu vypít kelímek horké kávy nebo čaje během pěti minut. Když je hodně teplo, mívám často žízeň a je mi hloupé dovolovat se každých pár minut, jestli se můžu jít napít.
Připadá mi to velice ponižující a lidsky nedůstojné. Zpočátku jsem si myslela, že si zvyknu, hlavně, že mám práci. Jenže místo aby to bylo lepší, je to přesně naopak. Každým dalším dnem chodím do práce s větší nechutí, když odcházím, nepřipadám si jako člověk, ale jen jako pracovní jednotka, spotřební zboží, novodobý otrok bez kousku cti a vlastních práv. Za jiných okolností bych zřejmě dala výpověď a našla si práci jinou, ale teď jsem v situaci, že si nemohu vybírat. Jenomže už skoro každý večer brečím, bojím se tam chodit, jsem vystresovaná a hlavně totálně frustrovaná. Mám pocit, že nemám žádnou lidskou hodnotu, přestávám mít jakoukoliv chuť do života, jakékoliv volno prožívám v hrůze, že za několik hodin se zase stanu jen strojem se sériovým číslem.
Nevím, co s tím. Do důchodu mi ještě zbývá pěkná řádka roků. Snažím se hledat si jinou práci, ale není to snadné. Dopadám stejně jako předtím a navíc mám problémy s uvolňováním se na pohovory. Jenomže si nedokážu představit, že bych tady mohla vydržet až do konce. Mám pocit, že jsem se dostala do jakéhosi kruhu nebo spíš spirály, která mě táhne dolů a ze které není jak vystoupit. Poraďte mi, co mám dělat. Dá se na takové pracovní prostředí někdy zvyknout? Nebo mám radši odejít a smířit se s tím, že budu jinou práci hledat jen velice těžko a nakonec mít třeba jen nějaký minimální důchod?
29.8.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 124 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pracuji v openspace a jsem z toho nešťastná
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
evropka: vážená, tebe a tvou kolegyni jsem už jednou žádala, abyste si mě nevšímaly. Takže děkuji za pochopení
Milda3: ????
Miroslavo, chápu, že to máš těžké, po 2 letech bez práce a teď tohle, zkus najít na práci něco pěkného, něco co Ti pomůže překousnout to horší. Pokud to nepůjde tak tam stejně do důchodu nevydržíš a zbytečně se ničíš. Držím Ti palce ať se to buď vyřeší nebo ať najdeš lepší práci.
Markýza: 29.8.2011 17:16 -to je ubohost zakomplexovaný ženský
.jpg)
Markýza: ty nejenom že jsi neskutečné zlá ženská,ty seš normální kráva
Anahir: co kolem sebe kopeš? A ano, stačilo mi pár příspěvků, opravdu se chováš jak nemocná chromá kobyla, a takovou do zápřahu nikdo nechce.
*
já prostě nemám ráda lidi, co mají hubu do škarnétky. Co vidí na všem jen to zlé a špatné. Co si myslí, že jen oni si prožili dno a dřinu a dril a šéfa, který jim šlape po krku. Proč? Protože s takovýma lidima se mi špatně pracuje a nejen mně.
*
Hej, já jsem optimista, taky jsem si vyžrala dno, taky jsem amkala ve fabrice, na tři šichty. No a co, šla jsem dál, vždycky půjdu dál. Ale to ještě neznamená, že si nechám všechno líbit. Když se mi něco neíbilo, tak jsem to řekla.... a klidně i nahlas a klidně i šéfovi, kupodivu jsem nikdy nedostala padáka za drzost nebo nevhodné chování (já vlastně dostala výpověď jen jednu - když zrušili moje místo, a to se mi ještě omlouval, že si mě tam nemůže nechat) - nejen, že mi to prošlo, ale navíc si mě i proto vážili.
*
člověka, který jen chodí a vykládá jak bude hůř nemají nikde rádi
.jpg)
Markýza: nemyslím si, že jsem jediná a ani to nikde nepíšu. Jistě mě velmi dobře z náš, takže víš proč mám potíže s prací a vůbec se tomu nedivíš. Stačilo Ti pár příspěvků. Musela jsem se tomu zasmát, ale budiž Ti přáno.
Co se týká dotazníků, s tím jen souhlasím, že se podceňovat rozhodně nemají.
Kassy: Díky, napsala jsi přesně to, co jsem chtěla napsat taky 
Anahir: Já nějak nemám ráda přístup ve stylu "jsou lidi, kteří jsou na tom ještě hůř, tak si nestěžuj". Ano, když je člověk na dně a nemá jinou možnost, vydrží mnohé. Lidi přežili i koncentrák, že. Ale to neznamená, že si to musí nechat líbit a má to mlčky přijímat, i když úplně na dně není a jinou možnost má. Život se má PROžít, ne jen PŘEžít. Jinak jaksi nemá smysl.
Anahir: moje hloupá poznámka nesouvisela s drilem v zaměstnání, ani s tím, že bych si myslela, že uklízení čehokoli je flákárna, kdybys totiž četla, tak jsem konstatovala, že kdyby rodila o deset let dříve, nemusí ve čtyřiceti řešit hlídání dítěte, to by se totiž už ohlídalo samo - a matka by se plně mohla věnovat vydělávání peněz na nájem(?) a živobytí -- tož tak asi.
*
a nemysli si, že ty jediná máš NĚJAKÉ zkušenosti s mytím nádobí nebo WC. Pokud se k životu stavíš tak, jak jsi tady napsala, pak se nedivím, že máš problémy s hledáním zaměstnání - jakéhokoli.
*
Protož jestli si myslíte, že ty dotazníky, které se vyplňují při prvních kolech výběrových řízení, a různé testy, jsou bezúčelné a jde jen o otravování lidí, pak jste na velkém omylu - a to co dřív na kádrovém/personálním dělala ženská se střední ekonomickou - totiž, že vedla osobní složky pro lidi, sepsala smlouvu a dala razítko - tak to ted dělají vysokoškoláci - odborníci na lidské zdorje. A pokud hledají obsazení vedoucího místa, pak si zadávají výběrová řízení odborným - a nestranným agenturám.
ivetka777: A teď tu o Červené Karkulce...
Markýza: 
ivetka777: a Ty běž někam s reklamou, když nemáš ani tolik empatie, že nacpeš tak trapné téma do tak citlivé diskuse.
Já se musím s Danima ztotožnit. Až si jednou sáhnete na dno, tak se velmi lehce smíříte s tím, že budete držet ústa a krok a budete pracovat stejně jako ten kus hadru. Až jednou jedinkrát zažijete na vlastní kůži to, co Danima popisuje, pak teprve to pochopíte a přijmete to jako fakt se kterým není síla něco udělat.
Stejně tak nesouhlasím s pro mne neskutečně hloupou poznámkou, že Danima měla rodit o 10 let dříve. Já jsem nerodila vůbec a mám úplně stejné potíže se sehnáním práce jako ona.
Stejně tak jestli si opravdu někdo myslí, že u mytí nádobí a nebo mytí WC je nějaká flákárna a není tam taky dril, tak nechť si to na 3 měsíce zkusí a pak napíše zkušenosti, velmi ráda si tu reportáž o VLASTNÍCH zkušenostech přečtu.
Stejně tak musím souhlasit s Teoretik o vyčerpání organismu, sama to znám na vlastní kůži (či zdraví, jak chcete).
To, co popisuje autorka článku já nepovažuji za něco nepřekousnutelného, s lidmi je totiž zacházeno ještě mnohem hůře.
ivetka777: ještě pár měsíců pokračuj a máme od tebe definitivní pokoj - a od blbých reklam taky
ivetka777: Běž do háje s reklamama.
