Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
.jpg)
Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.
Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.
Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.
Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.
Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.
A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.
Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.
25.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Taky jsem byla s oběma dětmi na mateřské, jak nejdéle to šlo a potom jsem šla teptve do práce. Mateřskou jsem si užívala, byla jsem s dětma ráda. V té době jsem byla ještě mladá, tak mně kolotoč práce-domácnost nijak nezatěžovala. Resty jsem také ovšem doháněla o víkendech.
Nechápala jsem nikdy matky, které odložily děti do jeslí a šly pracovat. Ne že by třeba finančně strádaly, ale doma s dětmi je to prostě nebavilo. Chtěly mezi lidi.Nechápu, proč si děti vůbec pořizovaly.
Dnes jsem čerstvá důchodkyně a domova si užívám.Lidi k životu vůbec nepotřebuji. Mám ráda klid, ticho a pohodu.
.jpg)
Arna:nedělám
.JPG){kind=avatar}
Arna: Tys MUSELA stát ty fronty? Já nemusela. Nemusela jsem mít zboží z dovozu, banány bohudík nikomu nechutnaly, na maso jsem frontu nestála, vařit se dá i bez něho. Ne snad, že bych ho nekoupila, kdykoliv jsem potřebovala. Než bych stála frontu na zájezd k moři, jela jsem raději na Šíravu. Přesto mám pochopení pro ženu, která si vytváří nový režim života. Někdo snáší změny snadno, někdo hůř. Kvůli tomu se nebudu kasat, jak jsem byla dokonalá, když to není pravda. Já ale měla maminku, která mi vzala na týden děti k sobě, když na hlase v telefonu poznala, že jsem utahaná. Už to vědomí, že mám koho požádat o pomoc, mi velmi pomáhalo. A to jsem měla jen dvě děti.
Myslím, že hlavní problém je v tom, že tě práce nebaví. Kdybys dělala něco zajímavého, co by tě těšilo, tak by ti to tam uteklo a ani bys nebyla tak unavená. Nicméně myslím, že se třemi dětmi pracovat na plný úvazek, je příliš. Přiznám se, že až do 11 let dcery, jsem pracovala jen na 6 hodin.
Bellana: myslím že hlavní problém je v tom že každá jsme jiná,co jedna zvládne levou zadní tak druhé trvá dva dny....každej nemůže být "inžinýrskej"mít malé děti tak bych doma byla ráda...jestli chlap vydělá slušnej peníz tak ať je proboha doma a šťastní budou všichni
.JPG)
Ono záleží i na regionu, kde ten chlap dělá - jestli tam práce není, tak nejspíš vezme leccos. Švagr dělá hlídače - má nějaké zdravotní problémy, ale na důchod ani částečný nedosáhne, jede dvanáctky, víkendy a domů chodí s deseti tisíci...
.gif)
evropka: 
Jj, na poli, a místo porodníka bába. 
Zas takovou starou vraždu ze mě nemusíš dělat. 
Kawa: 10:32 s timto teda musim bohuzel souhlasit 
sharon 10:39 - ale jo, máš pravdu, ale podobné to bylo i dřív, nebo ne?
Bellana - krásně jsi to napsala, díky.
.jpeg)
Monik - 25.6.2013 10:17 
Piafka - 25.6.2013 10:17
sharon: Myslim, ze kdyby Pavla sama nad sebou nepremyslela, tak by sem asi ani nepsala 
Akorat nevim, jak to myslis s tim, ze by se mela nad sebou zamyslet, proc manzel chodi z prace v osm a malo vydela. To se preci musi zamyslet ten manzel a ne Pavla. Kdyz se Pavla nad sebou zamysli, tak myslis ze manzel zacne chodit driv a zacne nosit vic penez jo?
Treba ji ty rady nepomuzou a treba jo. Zalezi na ni, co si z toho vezme. Me treba kolikrat, kdyz jsem byla v psychickym srabu nenapadly uplne jednoduche veci a reseni, protoze jsem byla v takovym bludnym kruhu, ze jsem ani nebyla schopna nic vymyslet. A pak treba mi nekdo poradil a ja si pak rikala, ze je to vlastne uplne jednoduchy a proc me to nenapadlo. Ale bylo to o tom, ze ten clovek mi treba pomoct chtel. A rozhodne vim, ze mi v te dobe nepomohlo, kdyz se nekdo jiny prsil tim, jak on ty same veci zvlada nebo zvladal perfektne a jak to, ze ja to nezvladam Naopak vim, ze takovehle "kecy" dokazou dostat cloveka na jeste hlubsi psychicke dno a rozhodne nikomu nepomuzou. Mozna tak tomu, kdo je ma, namastit si vlastni ego.
Tim ted nemyslim tebe, vim, ze to myslis v podstate dobre. Proto s tebou o tom diskutuju 
.gif)
orinka: holka a kolik by za toho půl ůvazku brala ? vyplatilo by se to ?.....
evropka: tak to už naše babičky......AMEN
annie: Za nás to fakt bylo jiné. Sice jsme neměli tolik pomocníků a vymožeností, ale zase na nás ze všech stran neútočila reklama. Jako matky jsme sice nebyly nijak zvlášť vyzdvihované, ale taky nijak zatracované. A naši muži netrávili v práci dvanáct hodin denně. To se pak čas lépe organizoval. Žili jsme ve velkém městě, ale tak nějak klidněji. Třeba já jsem měla dvě děti, ale zkrátila jsem si úvazek o hodinu, abych nemusela děti tahat z postele tak brzy ráno a ve čtvrt na čtyři už jsem je vyzvedávala a měla jsem spoustu času na procházky a hraní si s nimi. I na ty domácí práce. Navíc mě moje práce bavila. Takže fakt srovnáváme nesrovnatelné. Máš pravdu, že si Pavla jen potřebovala postesknout, protože od své matky a tchyně se nejspíš dozví to, co od Arny - jsi neschopná, to MY jsme zvládly všechno.
Je třeba mít místo, kde si člověk dobije baterky, ale někteří příbuzní je naopak ještě více vybíjejí.
a v dnešní době říkám, že nadávat nepomůže a chválit není co...
