Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
.jpg)
Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.
Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.
Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.
Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.
Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.
A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.
Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.
25.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Arna: ..a rodilo se při okopávání brambor..AMEN
.gif)
orinka: a jsem u toho psychiatra......
Arna: nemůžeme tady vzpomínat nebo nás tu ukamenují........ani já nebyla ve straně i když mi tu před pár lety nadávaly do rudejch sviní... a je mi to jedno....a ty fronty u tuzexu, ani vyžehlit jsem nestačila....
ale zase uznávám že kdyby tehdy byl internet tak si tu budu taky stěžovat a kritizovat a nadávat...a možná i chválit....
sharon: já to spíš pochopila tak, že aby měla na práci doma víc času. To mě taky štvalo, než jsem všecko udělala po práci, šlo se spát a o víkendu jsem doháněla resty...pak zas kolotoč od pondělka. Kdyby tak mohly ženské u nás pracovat na půl úvazku jako v zahraničí, hodně by to pořešilo. U ní je to v psychice, tu nezvládá a pak nezvládá ani domácnost.
.gif)
"Jsem nešťastná, že musím chodit do práce"
Možná je největší problém v tomto nadpisu za který Pavla nemůže.
Ale silně mi to připomíná některé menšiny, jim se dělat nechce, mají to v nátuře, ale dávky dejte, ať ti ostatní makají ať je na dávky pro ty co dělat nechtějí.
Ale opravdu mě ten nadpis hodně nadzvedl.
annie: 10:36....a uvědom si že až vy budete tam kde jsme my tak to bude to stejné .....to za nás....atd....
annie: něco na tom ale určitě je to nemůžeš popřít.....vidím to i okolo sebe , žena jede s kočárkem s kámoškou nadávají na peníze a každá v puse cigáro.....tak jako pardon ...
sharon: Tý jó, nechci tady tedy moralizovat, ale vzpomeň že my jsme krom práce doma a v zaměstnání ještě musely shánět nedostatkové zboží, stát fronty na maso, banány, zboží z dovozu co právě letělo,.... Ach jó, to byly doby, viď? Prý to byla hrozná kjomunistická doba, ale nějak jsme to my-údernice zvládat musely.
Podotýkám že jsem nikdy nebyla tou údernicí jak si tu některé myslí, ani v KSČ nebyla a ani v žádné funkci. Skoro každý měsíc měla hodiny přesčas, ne že bych se honila za penězi,ale služby se obsadit musely, směnný nepřetržitý provoz se nedal zastavit.
.JPG)
sharon - ale jak to čtu, tak to tak vyznívá:" to za nás..., ty dnešní mladý vůbec nevědí... já jsem prala pleny a ony si s papírovýma fňukaj. atd.. 
annie: nikdo netvrdí opak....
A myslím, že si pisatelka přišla spíš ulevit. Já nevím, jak ostatní, ale na mě někdy všechno padne, připadá mi to ubíjející, pořád dokola, někdy se mi fakt nechce nic a když do toho zapojím slibovanou vyhlídku důchodu skoro v sedmdesáti, tak jsem v depce.
Ono se to usadí - děcka má Pavla ještě malé, ale bude líp.
Monik: 10:17...ještě jednou , nikdo nikoho neodsuzuje , nesoudí, nezatracuje......
v jiných případech tu mnozí doporučují psychiatra
......a navíc ono napsané vyzní určitě jinak jak řečené slovo....nemyslím to přece špatně a snachou se nechci nijak vytahovat to nemám zapotřebí...já bych si třeba být Pavlou řekla sakra zvládnou to jiní zvládnu to taky.....nevím jestli chápeš jak to myslím....
.JPG)
Arna: já si tak nějak nevybavuju jediný tvůj přípěvěk, který by nebyl jízlivý, útočný, nebo aspoň ironický, to v prvé řadě... a v druhé řadě, jestli máš problém pochopit rozdíl mezi tím co zatěžovalo ženu dřív a v dnešní době, tak je to halt tvůj problém...
A je to tu - dnešní mladé nestíhají, to my jsme musely....
Vidím to tak, že je jiná doba, ale schopní a neschopní byli vždycky - ať už za nás nebo za vás.
Monik: pomůže - nepomůže to nevím, jestli to tu vůbec přečte ale každopádně by se mohla nad sebou zamyslet , přečti si to všechno znova........proč nezapojí děti ? jak to že muž chodí denně v 8 večer ? a nevydělá tolik aby je uživil ?...to je přece divný.....a navíc nic přece netrvá věčně a znovu opakuju byla bych ráda že jsou děti v pořádku a jestli májí vyžehlená trička nebo ne by mi bylo fuk....ony jí v podstatě nepomůžou ani ty " dobré" rady , je to všechno na ní , nemyslím to ve zlém....
