Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
.jpg)
Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.
Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.
Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.
Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.
Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.
A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.
Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.
25.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Monik: 
safistakce=satisfakce
Tři děti jsou zápřah a práce vám asi nepřidá, vstřebáváte vlastně od klientů negativní energii a asi si to hodně připouštíte. Chybí vám asi aspoň v některé oblasti života nějaká safistakce. Nedivím se tomu.
Nevím proč nejsou ženské navzájem více solidární. Proč uvažují: prošla jsem si tím taky, tak ty nemáš právo ve stejné situaci fňukat.
Myslím si, že každá z vás by byla tehdy vděčná za babičku, za občasné hlídání, za manžela, který chodí dřív z práce atd. atd....v jakékoliv době. To není o schopnostech, to je o tom, že každý potřebuje pocit skutečné užitečnosti a ne jen kolotoč mezi pračkou, sporákem a školkou. A taky nějaký čas, kdy může úplně vypnout a nevnímat, že má jen samé povinnosti.
sharon: No ja nevim. A myslis, ze Pavle ted to porovnavani ted pomuze? Mam z ni pocit, ze je docela psychicky v pytli a kdyz si predstavim, ze bych na tom byla podobne a pak se jeste dozvedela, ze jsem fnukna, neschopna, lina a jak ostatni to zvladaly levou zadni a jak ta nebo ona snacha je skvela a jak to zvlada... 
No reknu uprimne, kdyz se do te situace vziju, ze by mi to moc teda psychicky nepomohlo.
Stejne nevim, proc jsou na sebe lidi tak zli. Kdyz je nedko v nouzi, tak misto aby ho druzi "objali" a slovem potesili, tak jeste maji potrebu ho vic srazit.
No, nekdo ma holt lepsi pocit z tohohle, ja osobne bych teda ze sebe moc dobry pocit asi nemela.
Nikdo z nas tady neni v Pavline situaci. Muze byt pouze v podobne vypadajici. Ale hraje tam roli mnohem vic rozdilnych faktoru a kazdy snasi ruzne situace jinak.
Muzu se pokusit poradit, ale nemuzu preci nekoho soudit, kdyz nejsem v jeho kuzi
.gif)
pobavila mě věta ..." mým snem je být ženou v domácnosti"......holka, za chvíli by se ti to tááák přejedlo...
......
LenkaT: pod to se i já podepíšu...
nikdo netvrdí že jsou dnešní mladý neschopný , líný....a litovat je proč ?
já si myslím že je to i dobou , uspěchanou , honba za penězi, za majetkem , všeobecná nespokojenost ...sousedka má značkový věci a já ze sekáče - hrůza....atp...
Nessie: Naprosto souhlasím.
No ja si teda nemyslim o Pavle, ze je neschopna, lina a nevim co jeste tu padlo. Proste je treba v obdobi, kdy ji moc veci netesi, mohla se dostat do zacarovaneho kruhu a nevi jak z toho ven.
A treba rady jak zapojit ostatni cleny rodiny a jak se ma pomalu zacit radovat z malickosti se mi libi. Taky vim, ze tohle funguje, ale obcas si to potrebuju pripomenout. Taky mam obcas obdobi, ze me nic netesi a veci co by me jinak bavily me ubiji.
Muze to byt i na fyzicke rovine nedostatek nejakych vitaminu, mineralu. Muze to klidne byt pocinajici deprese. Pavlo, zkus si najit fytomineraly a vyzkousej je, obcas docela pomuzou nabit, kdyz na fyzicke rovine neco chybi. Tu psychickou rovinu bych resila tim pomalym radovanim se z malickosti a tim, ze bych se na tu svou praci zacala divat z jineho uhlu pohledu. Ze tem lidem vlastne pomaham a nebrat si ty stiznosti osobne, to se mi moc libilo jak tu nekdo psal.
A tech, co maji hloupe reci si nevsimej. Neverim totiz tomu, ze vsichni jsou sami ze sebe neustale 24 hodin denne, 365 dni v roce tak stastne a ze nikdy nemaji obdobi, kdy jim treba neni smutno nebo je nic nebavi.
Nessie: 9:45...o to přece vůbec nešlo si myslím.....
orinka: 9:40.......tady nejde o údernictví - jen o porovnávání...
po sté bych se opakovala jak si vážím naší snachy , taky má tři děti , dům na dvě patra a už taky chodí do práce i když ta poslední má tři a školka bude až od září - hlídá druhý děda , syn je taky věčně na službě...a ona je ženská 160cm a 50kg.. fakt před ní smekám ...a neslyším jí si na něco postěžovat a ještě je aktivní i u nich na vesnici...nechápu jak to zvládne , ale zvládne....
Nessie: musím se teda Arny zastat, taky vidím kolem sebe dnešní mladé které pořád jen fňukají a stěžují si. Je to asi trend doby, či co. Já teda měla jen dvě děti, kluky a pomáhali mi doma se žehlením, skládáním prádla, když měli tak kolem 10 let, tak vyluxovali, nebylo to sice tip ťop, ale bylo to. Večeře jsme chystali s klukama spolu, pokud to šlo, úkoly byly s nimi taky na mě. Manžel taky chodil z práce pozdě, někdy hodně pozdě, byl řidič ve fabrice, a do práce jsem musela, tehdy to nešlo nepracovat. Taky jsem si občas postěžovala kámoškám, spolu jsme si zanadávaly, poradily si navzájem co a jak která zvládáme a děláme.
Nezhroutila jsem se, přežila jsem to.
Víš, tady není o to, že by se Arna bila v prsa, jaká byla údernice. ale dnešní mladé maminy si hodně stěžují, však jí tu kdekterá radí, nežehlit kdejakou ponožku, netřeba všechno žehlit, nevařit denně teplou večeři, když děcka mají jídlo ve škole, neuklízet denně, to všechno není vůbec potřeba, raději sbalit děcka a jít s nima klidně na hodinku do parku, na procházku, pročistit si hlavu
.jpeg)
orinka - 25.6.2013 9:40 údernice
Arna: Nemusíš ji litovat - stačilo by poradit třeba. Ale to je lepší si kopnout a bít se v prsa, o co já jsem byla schpnější a lepší - to je hnedle člověku tak nějak líp, když se přesvědčí o kolik je on sám lepší, že
.gif)
orinka: A to jí jako mám litovat? Za co? Za její neschopnost a ufňukanost? Měla by se zamyslet sama nad sebou. Asi není schopna si to zorganizovat, zapojit do prací doma i děti,případně manžela. Vždyť u žehlení si může s dětmi povídat, ony jí můžou podávat prádlo, učit se skládat a odnášet do svých skříněk.
Arna: No ty seš teda fakt hrdinka - ale tak když ti to pohladí ego, tak se tady bij v prsa, jaká jsi byla TY hrdinka a jak jsi to všechno zvládala 
To Pavle určitě strašně pomůže - dozvědět se, jak je líná a neschopná a fňukna co si jen stěžuje k tomu - a jaké tady byly některé ženy údernice!!!
Bomba, fakt. 
