Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
.jpg)
Zajímalo by mne, jestli tady najdou nějakou spřízněnou duši, někoho, či spíše některou z vás, která to cítí podobně, jako já. Mým snem je totiž život ženy v domácnosti. Je mi jasné, že v dnešní době orientované na výkon a flexibilitu, na ženskou rovnoprávnost a já nevím, co všechno ještě, nejsem se svou touhou poněkud „in“, ale nemůžu si pomoci.
Opravdu mne nenaplňuje ta honička, kterou každodenně absolvuju. Možná, že kdybych měla práci, která by byla zároveň mým koníčkem, vnímala bych to jinak. Jenže moje zaměstnání má do nějaké příjemné selanky opravdu daleko a v kombinaci s vědomím, že musím být ráda, že vůbec nějakou práci mám, protože z jednoho příjmu bychom nevyžili, je mi pěkně úzko.
Je mi šestatřicet, máme tři děti – 11, 7 a necelé 4 roky. Všechny děti jsou plánované a milované. Se všemi jsem byla doma vždy celé tři roky, z čehož je jasné, že jsem se v práci mezi jednotlivými mateřskými nikdy zrovna neohřála. Nevadilo mi to. S dětmi jsem byla ráda, nikdy jsem se s nimi nenudila. Posledníčka jsem si doslova užila, nejenom, že se konečně podařila vytoužená holčička, ale uvědomovala jsem si, že je to skutečně naposledy.
Loni v září jsem tedy po své poslední mateřské chtě nechtě nastoupila do práce. První měsíc, dva, to ještě jakž takž šlo, zapracovávala jsem se, bylo pro mne všechno nové, dokonce jsem si to nějakým způsobem užívala. Ale teď mne to počáteční nadšení přešlo a já zjišťuju, že je to všechno pořád dokola dokolečka, pracuji s lidmi, na pozici, kde se řeší hlavně stížnosti apod., takže jsem po celou pracovní dobu vystavena převážně negativnímu jednání ze strany klientů. Domů chodím v pět odpoledne, vyždímaná jako citrón a čeká mne druhá směna.
Každé dítě má své potřeby, nejen úkoly a povinnosti, ale i kontakt se mnou, jako s maminkou, na každé si musím najít čas, popovídat si, zeptat se, co za celý den prožily, pohrát si s nimi, vyprat, poklidit, uvařit večeři, uložit je. Manžel se vrací až kolem osmé, dřív přichází výjimečně. Takže ten odpolední kolotoč je čistě na mně.
A já se cítím neschopně a nemožně. Prostě mi nevyhovuje být zaměstnaná matka od dětí, kdybych mohla, radši bych s nimi byla doma, případně pracovala na zkrácený úvazek. Jenže to bohužel nejde. Moje rozpoložení se projevuje v tom, že neskutečným způsobem šidím péči o domácnost, takže pořád jenom něco doháním a likviduju nahromaděné resty. To mi taky nepřidá, mou nervozitu to jenom stupňuje. Jenže já nejsem schopná se přinutit. Udělám to nejnutnější, abychom nechodili špinaví a najedli se a všechno ostatní odkládám, až už je situace kritická a já konečně sáhnu po hadru nebo vysavači. O žehličce ani nemluvím, v ložnici mám trvale vystavený vrchovatý koš a beru z něj po jednotlivých kouscích jen to, co zrovna aktuálně potřebuju vyžehlit. S jídlem taky žádná sláva, poslední asi měsíc je u nás večeře stylem – kdo si co najde, to si může sníst. A to včetně nejmladšího dítěte.
Chtěla bych se vás zeptat, zda to některá cítíte podobně. Jestli jste taky nešťastné, že musíte chodit do práce, zda i vaše domácnost je kvůli tomu v polovičním rozkladu a vy se obviňujete z neschopnosti. Připadám si opravdu nemožně, jako v začarovaném kruhu a nějak nemůžu najít skulinku, kudy z toho ven.
25.6.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 103 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem nešťastná, že musím chodit do práce
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Arna: hele, to jsme tak asi měly všecky, ale tohle pisatelce fakt nepomůže. Přišla si vylít srdce, tak jí nebudu vykládat, jaká jsem bývala údernice
sharon: to je taky moc důležité - vážit si zdraví, dokud je.
Pořád mi to leží v hlavě. A napadají mě další souvislosti...tady se hraje i o manželský vztah. Rozhodně nemůže být manželovi jedno, že se jeho žena cítí zoufale, protože ON nedokáže uživit rodinu! To musí být frustrace jako hrom. Co sex? Je na něj čas i chuť??
Nepíše nic o rodičích, prarodičích. Jsou poblíž? Že by aspoň na pár hodin pomohli, aby si dvojice rodičů udělala trochu času na sebe. Nevidím to růžově. Práce stressující, domácnost stressující...
.gif)
sharon: Jj, a automatickou pračku jsem měla až když i druhý kluk byl bez plen. Tak jsem je přeprala v ruce, vyvařila a 3x máchala, ve studený vodě. 80 litrový bojler teplé vody musel vystačit na celý den
.gif)
Arna: a dřelo se na poli , nebyly papírový pleny, autotky, mikrovlnky, mobily...atd...atd......ale je jiná doba ...a navíc nikdo nikoho do ničeho nenutí ! Nechápu odkud ti chodí manžel denně kolem 8 večer domů....??? to mi vysvětli...nenaříkej , nestěžuj si , buď ráda že jsou děti zdravé...
No, nějak nechápu tyto novodobé fňukny. Omlouvám se, ale je to tak. Za mých mladých let jsme taky měly děli a do práce chodit musely, dokonce po dvou letech. Já dělala od dvou let syna na směny, auto jsme neměli a do práce jsem několik let dojížděla. Babičku mna hlídání ani na nedělní obědy jsem taky neměla. A co je asi nejhorší, neměla jsem PC abych si někde mohla postěžovat na svou neschopnost.
Linda: jo, já to moc dobře znám - v podstatě bych byla docela líná, ale deptalo by mě pomyšlení na neudělanou práci, tak ji radši neodkládám a zbavím se jí okamžitě.
orinka: tím kašli na to sem nemyslela nedělej to, to ani nejde. Myslela sem tím neber si to tak nemusí to být všechno, hned a dokonale. Čili to co říká i spousta dalších.
.jpg)
orinka: podle me to neni zas az tak moc o tom, ze Pavla nestiha, ale o tom, ze je vycucana a sejri ji ten nekonecny kolotoc. Jestli je Pavla puntickar, ma rada veci dokonale udelane, super matka, tak proste ji jenom z podstatý veci leze krkem, ze nic neni hotovo, udelano na 100% a to jenom proto, ze musi chodit do prace ktera ji nebavi. Mozna ze kdyby nebylo 100% protoze byla s detmi na vylete tak by ji to nestvalo .
.gif)
Mám 
jedno a byla sjem s ním 6r doma,než šlo do školy,jak jsme si oba užívali
už se to nikdy nevrátí,vše tak rychle uteče
zkus i o tom popřemýšlet,být doma alespoň,něž nejmenší půjde do školy
.jpg)
Nessie: PEGG: moc pěkně napsané
tornado-lou: no nevím, jestli je tohle nejlepší rada. Děti se učí podle vzorů a když uvidí doma, že to máma fláká, model rády převezmou
Nechápu tyhle nářky - pračka, sušička, pekárna, polotovary, žehlička s napařováním - a nezvládá se domácnost. Nebudu se prosím trapně vytahovat, ale já běžně vařila i chodila do práce, na krku patrový barák se zahradou a slípkama. V létě zavařování navíc. Až když jsem dělala na směny, tak se naučila připravovat večeře dcera, školačka. Jenže jsem ji to napřed musela naučit!!
PEGG: Souhlasím.
.jpeg)
Já to stejně nechápu, chlap který pracuje každý den dvanáct a více hodin by měl mít takový výdělek, že by rodinu uživil. A jestli chodí domů až večer a přinese pár šprdliků, tak je něco špatně. Ale to je jiná otázka.
Pavlo, vyprané a suché prádlo hned poskládej a neházej ho do koše, zapoj děti, udělej jim z toho soutěž, kdo si lépe poskládá svoje prádlo nebo tak něco. No, večeře kdo si co najde se může praktikovat v rodině s většími dětmi, ale neumím si představit, že řeknu čtyřletému dítěti, něco si najdi
Jak radí orinka - 25.6.2013 7:22 něco rychlého se dá vymyslet a zapojit děti.
Jen tvůj problém vidím jinde, to není že bys tak strašně nestíhala, ale ty to děláš s takovým odporem, že se nemůžeš překonat. Dřív ti domácí práce nevadily? Pokud ne, tak si řekni, že se na ně vlastně těšíš, že tě dobrá večeře a vyprané prádlo uspokojuje víc než celý den v práci. Docela chápu, že tvoje práce je ubíjející a rozhodně tě pozitivně nedobíjí. Vím, že to není chytrá rada, ale přece jen bych zkusila najít jinou a nebo pokud je šance posunout se na jiný post, tak vydržet. Říct si, je to jen dočasné a pak bude líp.
Život mě naučil, že se člověk musí radovat z maličkostí, protože nikdy není všechno o.k. a nikdy není člověk 100% šťastný. Ale naučit se brát život z té lepší stránky. Máš tři krásné, zdravé děti - to samo o sobě je neskutečné štěstí, máš zřejmě hodného a starostlivého manžele(snad) další pozitivum, máš práci, sice tě nebaví, ale máš ji. Nemusíš dětem říkat, tenhle měsíc vám nedám na obědy, protože na to nemám a věř, že i takový lidé jsou.
Nestav se do pozice trpitelky, ale řekni si, že jsi vlastně šťastná, co by někdo dal za takový obyčejný život. Mysli pozitivně, na ty stěžující si lidi v práci se usměj a dej jim pocit naděje, že to jsi právě ty, kdo jim pomůže a to je přece taky velké plus, pomoci někomu v nouzi. Musíš změnit svůj postoj k životu, jinak tě to semele.
Ano, ano, ano - mám to úplně stejně!!! Jak já ti rozumím - psala jsem tady už několikrát, že nemuset chodit do práce kvůli penězům, nikdo mě do ní ani párem volů nedostane!!!! A to mám narozdíl od tebe práci relativně dobrou, zajímavou, ale stejně - cítím, že moje místo je doma, jak píšeš.
je to tak, jak tu psaly některé ženy - emancipace se nám zatraceně zvrtla a zvrhla se v něco, o co třeba já osobně vůbec nestojím. A vsadím se, že spousta žen taky ne. Klidně bych celé zapojení do pracovního kolotoče a vydělávání peněz a budování kariéry přenechala chlapům - ať si to užijou!!!! Já bych radši byla doma v klídku s dětma.
Chápu tě, rozumím ti a poradit neumím - snad jen aby si manžel našel lépe placené místo a ty jsi mohla vzít někde třeba v obchodě místo na 4 hod denně - jen taky, aby se neřeklo, že se flákáš doma (což je na hlavu - flákat se doma se 3 malými dětmi je nemožné).
Je to hrůza, kam jsme to dopracovali - místo aby byla matka s malými dětmi doma, pečovala o ně, postarala se o domácnost, navařila - tak se s jazykem na vestě každý den zapojuje do nenáviděného pracovního procesu jen proto, aby měla na zaplacení lidí, kteří jí ty děti budou hlídat a případně se jí starat o domácnost!!! Vždyť je to úplně na palici!!!!
