K porodu mě nedostaneš!
Jsem těhotná, v sedmém měsíci. Je to naše první dítě a s manželem se na něj moc těšíme. V podstatě hned od začátku se muž těšil, že si rozhodně nenechá ujít narození našeho miminka a svou přítomnost u porodu bral jako zcela samozřejmou.
Byla jsem ráda. Z nemocnic mám hrůzu a představa, že bych tam někde skučela bolestí sama, bez podpory někoho blízkého, mi příjemná nebyla. Když tedy manžel přišel s tím, že k porodu půjde, zcela sám, aniž bych mu o to musela říkat, hodně se mi ulevilo.
Teď však nastal zvrat, který mne hodně zasáhl. Muž totiž svůj úmysl radikálně přehodnotil a rozhodl se, že k porodu nepůjde. Nejdřív mi to sdělil tak nějak vlažně, jakoby vyhýbavě, po mém naléhání jsem z něj dostala, proč k takovému obratu dospěl.
Jeho kamarád totiž u porodu před dvěma týdny byl. Podle toho, co vyprávěl, je to prý hrůza a děs a mému manželovi jeho účast při narození našeho potomka silně rozmlouval. Prý pro něj bylo hrozné, když viděl svou ženu tak trpět, údajně z něj vypadly i mnohem horší věci včetně toho, že se mu chvílemi až ošklivila. Jak prý kamarád řekl, kdyby tušil, do čeho jde, pořádně by si to rozmyslel. Mnohem lepší by pro něj prý bylo, kdyby vyčkával někde za bukem a pak přišel až k „hotovému“.
Jsem zklamaná a moc mne mrzí, že se můj muž nechal tak snadno ve svém rozhodnutí zviklat. Myslím, že nemůže brát jako bernou minci vyprávění jednoho kamaráda, o kterém si já osobně myslím, že kdo ví, jaký je jeho skutečný vztah k manželce.
Nechci na manžela naléhat, ani ho nijak citově vydírat. Pokud svůj názor sám od sebe nezmění, tak k porodu prostě nepůjde. Příjemné mi to sice nebude, ale nějak se s tím budu muset vyrovnat. Ráda bych se však zeptala čtenářek, jak to měly ony, a pokud byl u jejich porodu přítomen otec dítěte, jak to celé probíhalo a jaký to pak mělo vliv na jejich následující vztah. Zajímaly by mne názory i těch, které tatínka u porodu mít chtěly, ale on jim to odmítl. Jak jste se s tím vyrovnaly?
na
19.2.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 126 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - K porodu mě nedostaneš!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
jeřabinka: a že jsi se bála, když jsi měla rodit syna, to naprosto chápu a je to asi dost přirozenej pocit. akorát v tomhle jsme my ženský biologicky trochu v nevýhodě 
narozdíl od chlapů se nemůžeme v sedmým měsíci těhotenství rozhodnout, že k tomu porodu nepůjdeme. tak nesrovnávej strach otce a rodičky, je to naprosto něco jinýho.
jeřabinka: měnit názory je celkem přirozený. navíc, když pak třeba mluvíš s někým, kdo má s tou věcí, na kterou se chystáš, nějakou bezprostřední praktickou zkušenost. si vem modelovej příklad, že si třeba opravdu hrozně moc budeš chtít koupit chatu na místě XY v jižních čechách. a pak se setkáš s člověkem, kterej v tý oblasti má chatu a řekne ti, že je to záplavová oblast. tak nejspíš taky změníš názor.... jinak že ty si myslíš, že ten pán z článku se bál už od začátku a pak jen hledal podpůrný argumenty u kamaráda - to je přece jen tvoje domněnka. neznáš ty lidi a nemůžeš tedy vědět, jestli se opravdu bál od začátku nebo ne.
jeřabinka: Jinak pisatelku zajímají zkušenosti ostatních, tak se tu ostatní prostě vyjadřili, nehledala nějakou argumentaci
jeřabinka: jestli nekdo neco chce nebo neche, tak to neni argument, ale jeho prani. kdyz neco citis nebo se neceho bojis, tak to taky neni argument, ale emoce. argumenty se nezakladaji na pranich, potrebach ani emocich, ale na faktech.
takze shrnuto pekne polopaticky aby to pochopily i ty utocnejsi z nas:
Chci k obedu pecene kure. => je prani, neni argument.
Mam strach. => je emoce, neni argument.
Bezpecnostni pasy v aute snizuji umrtnost. => fakt, argument.
pochopili?
Sheeni: to ano. ale když si je někdo něčím opravdu jistý, tak většinou názor mění hodně moc pomalu
jeřabinka: Někdo se nechá velmi lehce ovlivnit
jeřabinka: Někdo se nechá velmi lehce ovlivnit
chytrájakrádio: a ty si vážně myslíš, že člověk, který něco chce, změní svůj názor tak rychle? já si to nemyslím. on se těšil, měl nějakou představu. a protože stejně jako iveta netuší, jak to bude všechno probíhat, začal se bát a kamarád mu obavy jen potvrdil. a upřímně, když jsem měla jet rodit svého prvního syna, tak jsem se bála. čeho? nevěděla jsem, co mám čekat. takže všeho. a taky jsem nedokázala přesně pojmenovat, co slovo STRACH všechno zahrnovalo. prostě jsem se bála.
Nevím, jestli už to tady některá nepsala. Dnes byl článek o přítomnosti tatínka u porodu na netu.
http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/192153-tatinek-u-porodu-ano-ale-bez-vynuceni.html
Jinak vlastní zkušenost- u prvního dítka byl manžel až do konce a přestřihl pupeční šňůru. U druhého byl skoro až do konce- těsně před vyklouznutím mimča šel ven...
Takže je to spíš na domluvě, než na nějakým nucení.
jeřabinka: a že se na něco necítíš a nedokážeš to pojmenovat - hmmm, tady podle mě přichází na řadu právě ty racionální argumenty. člověk by si měl umět odpovědět na to, PROČ tam nechce, PROČ se na to necítí, ČEHO se bojí atd.
.jpg)
Ted me napadlo, ze ono je HODNE dáno tradicema a mentalitou. Treba tady by nikoho ani ve snu nenapadlo, ze by zena mela rodit sama. A kdyz uz z jakéhokoliv duvodu nemuze u porodu být prítomen partner tak holt je s ní nekdo z rodiny nebo kamarádka, ale sama to nepripadá v úvahu. A treba svagrová rodila v Austrálii a tam to mají taky tak, svára byl dokonce u císare, sice pravda navlecený do jakéhosi sterilního haveloku a za plentou (svagrovka mela plentu pres bricho takze vsechno jenom slysela ale nevidela), svára mohl nakukovat pres plentu, ale spís se venoval manzelce. Takze jiná zeme jiný mrav. Jak jsem uz psala ráno, me místní mrav v tomto smeru více nez vyhovuje 
.gif)
JarkaP: tohle má každá z nás nastavené jinak. Dřív žena rodila obklopena jinými blízkými a známými ženami. V nemocnici je nucena sdílet to s cizími lidmi, byť většinou profesionálně zdatnými, ale cizími. Někoho ta cizota děsí a nechce být sám.
Mně by takový muž opravdu zklamal, ale dá se to řešit jinou blízkou osobou, nebo i za pomoci profesionálky - duly, která stojí vždy na straně té jediné, konkrétní ženy, na rozdíl od místního personálu, který se muxsí věnovat všem a na nějaké osobní projevy nemusí být čas, nebo nálada.
jeřabinka: autorka článku píše, že manžel změnil názor až na základě pokecu s kamarádem, kterýmu při porodu lezly oči z důlků. nepsala, že najednou z ničeho nic začal říkat, že se na to necítí a nedokázal to pojmenovat.
Bellana: 2x jsem upozornila, že každému, co jeho jest a když napíšu, že sama za sebe.........tak si to snad každý soudný člověk přebere tak, že já ano, on třeba ne.
Nikoho neodsuzuju, jen se snažím tam vsunout, že ač momentálně manžel nechce, je možné tu situaci změnit.
Ano, přiznávám, že neochota sdílet i to nedobré a nehezké se mi nelíbí. Jsem taky samotářka a manžel mi mj. posloužil jako štít před příliš vlezlým personálem, když jsem právě potřebovala tu chvilku samoty a soustředění. Ve chvíli, kdy se cítím oslabená, potřebuju tu oporu a ač za normálních okolností si dokážu vydobýt své, v nemoci a při porodu to tak není. Od toho je partner, aby umyl nádobí, na to fakt muže nepotřebuju.
jeřabinka: nEvíme, jestli se tam vyloženě cpal, ale cituji těšil se, že si nenechá příchod ujít
