K porodu mě nedostaneš!
Jsem těhotná, v sedmém měsíci. Je to naše první dítě a s manželem se na něj moc těšíme. V podstatě hned od začátku se muž těšil, že si rozhodně nenechá ujít narození našeho miminka a svou přítomnost u porodu bral jako zcela samozřejmou.
Byla jsem ráda. Z nemocnic mám hrůzu a představa, že bych tam někde skučela bolestí sama, bez podpory někoho blízkého, mi příjemná nebyla. Když tedy manžel přišel s tím, že k porodu půjde, zcela sám, aniž bych mu o to musela říkat, hodně se mi ulevilo.
Teď však nastal zvrat, který mne hodně zasáhl. Muž totiž svůj úmysl radikálně přehodnotil a rozhodl se, že k porodu nepůjde. Nejdřív mi to sdělil tak nějak vlažně, jakoby vyhýbavě, po mém naléhání jsem z něj dostala, proč k takovému obratu dospěl.
Jeho kamarád totiž u porodu před dvěma týdny byl. Podle toho, co vyprávěl, je to prý hrůza a děs a mému manželovi jeho účast při narození našeho potomka silně rozmlouval. Prý pro něj bylo hrozné, když viděl svou ženu tak trpět, údajně z něj vypadly i mnohem horší věci včetně toho, že se mu chvílemi až ošklivila. Jak prý kamarád řekl, kdyby tušil, do čeho jde, pořádně by si to rozmyslel. Mnohem lepší by pro něj prý bylo, kdyby vyčkával někde za bukem a pak přišel až k „hotovému“.
Jsem zklamaná a moc mne mrzí, že se můj muž nechal tak snadno ve svém rozhodnutí zviklat. Myslím, že nemůže brát jako bernou minci vyprávění jednoho kamaráda, o kterém si já osobně myslím, že kdo ví, jaký je jeho skutečný vztah k manželce.
Nechci na manžela naléhat, ani ho nijak citově vydírat. Pokud svůj názor sám od sebe nezmění, tak k porodu prostě nepůjde. Příjemné mi to sice nebude, ale nějak se s tím budu muset vyrovnat. Ráda bych se však zeptala čtenářek, jak to měly ony, a pokud byl u jejich porodu přítomen otec dítěte, jak to celé probíhalo a jaký to pak mělo vliv na jejich následující vztah. Zajímaly by mne názory i těch, které tatínka u porodu mít chtěly, ale on jim to odmítl. Jak jste se s tím vyrovnaly?
na
19.2.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 126 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - K porodu mě nedostaneš!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Grainne: no, já nevím - co když je chlap prostě jen "cimprlich" a špatně takové věci snáší? Určitě se tu hned ozvou hlasy, co s takovým chlapem, ale někdo je prostě takový a nemusí to znamenat, že jinak jeho vztah nestojí za nic. Příroda asi věděla, proč nechat rodit ženské
Osobně bych se přikláněla k tomu, aby Iveta partnera požádala, aby s ní byl aspoň zkraje (což bych kdysi, když jsem rodila poprvé a byla ze všeho vyjukaná a sama na "hekárně" taky přivítala) a pak by se vidělo.
Grainne: S tím umocněním
Ani omylem, ani za brambůrky. Dneska už to není aktuální, neb se nechystám mít další potomstvo, a v době, kdy to aktuální bylo, se tatínkové u porodu netrpěli. Naštěstí. Protože bych jinak musela tvrdě vyžadovat, aby tam se mnou nešel. Porod je neestetická mokrá záležitost, a člověk u toho vypadá značně nedůstojně, což podle mého nepotřebuje vidět nikdo další než nezbytně nutný zdravotnický personál, který je na to zvyklý. Porod není žádné divadelní představení, ani adrenalinový zážitek. Mimo jiné by se mi příčilo, kdyby pak takový tatínek porodu se zúčastnivší sděloval své dojmy svým kamarádům, jako pán z článku, nebo jakémusi babinci na internetu, jako zde Ota. 
.gif)
lonkue: je pravda, že porod asi umocní to, co tam bylo ve vztahu před tím. Těžko se objeví nějaké nové vztahy, spíš neúprosně vyplave na povrch, co už tam bylo.
Někdo se toho oprávněně bojí, ale pro mě: co s takovým vztahem?
Samozřejmě si to každý musí přebrat sám za sebe.
manžel se mnou byl u druhého porodu, rozhodl se sám, i když kdybych řekla, že ho tam nechci, asi by s emu trochu ulevilo :o))) Ale šel tam a byla a jsem za to dote´d moc ráda. Hodinu jsem byla sama a bylo to nekonečný, pak už se ke mně mohl přidat, pomohl mi tím, že tam prostě jen byl, masíroval mi záda, držel mě za ruku, když jsem to potřebovala....
Grainne: presne... Co by mel muj nebohy manzel delat, kdyz me videla pri otrave jidlem, kdyz to ze me slo ze vsech otvoru.... To mel asi prchnout, prece by si nekazil svuj jemnocit a esteticno...
Já to nechala naprosto na dobrovolném rozhodnutí manžela
u prvních dvou byl..nechal si ode mne dvanát a osm hodin nadávata i když nakonec skončili císařem vydržel až do konce a byl nadšený, že obě děti choval jako první.K tomu poslednímu minulej týdenchtěl jít takyale mimášek si namyslel, že nebude čekat na datum co mu určili doktoři a chtěl ven dřív a takovou rychlostí, že jsme tátu ani nestihli zavolat
a šlo to i bez něho
Já být tebou, tak se zkusím s manželem domluvit, že tam nemusí být do konce.Aby byl s tebou po první dobu porodní a pak šel třeba čekat na chodbu, ale stejně...chlap ti stojí za hlavou, takže si myslím, že zas až tak moc toho vidět nemůže a ty mu vysvětlíš jak je jeho přítomnost pro tebe důležitá.Nebo se zkus domluvit s maminkou, kamarádko nebo řeba dulou...abys měla u sebe někoho, kdo tě podpoří
Přeji hodně štěstí
....no beru to tak, že by nebyl schopen sdílet v dobrém, i zlém a porod je kombinací obojího a spousty různých emocí.
Pro mě právě to sdílení je nedůležitější ve vztahu a manžel to vidí stejně. Kdyby ne, byl by to problém.
lonkue: vidím to podobně. Těžko bych vedle sebe snesla třasořitku, co se hroutí pro trochu krve a nechce se mu se mnou prožít "těžkou hodinku".
Občas se podobné "hnusoby" vyskytnou i při zranění, nebo nemoci a co potom? Taky hoch uteče a nechá mě bez pomoci?
Když se potom bolestí pozvracím, nebo ještě něco horšího, taky se mu zhnusím?
Takový člověk by asi neměl moji důvěru.
Manžel mé kamarádky k porodu jít nechtěl, i když ji velmi miluje a udělal by pro ní první poslední, jen toto ne. Chápala ho a tak jsem nakonec k jejímu druhému porodu šla já (první porod plánovaným císařským řezem). Byl to úžasný zážitek pro obě! Na pokoji jsme si pustily relaxační hudbu, já ji občas masírovala, občas stála u sprchy a povídala si s ní. Ona mezitím poskakovala na míči pod proudem teplé vody. Čas letěl hodně rychle. Poslední fáze porodu byla sice hodně náročná, ale i tu jsme nakonec zvládly skvěle. Já stála u její hlavy z boku a po vzoru sestry naproti ji nakonec chytila nohu, aby se mohla zapřít. Byla už hodně unavená, ale říkala, že když jsem jí zašeptala, že je vidět hlavička, vlilo jí to novou sílu a dokázala pořádně zatlačit. No, je to už 6 let a stále na to s dojetím vzpomínám. Manžela bych nenutila jít k porodu, i když by mi to bylo moc milé. Alespoň na tu první dobu porodní. Jsou však ženy, DULY, které se věnují doprovodu rodiček profesionálně. Možná bych zvážila jejich pomoc. Osobně jsem po tomto porodu chvíli přemýšlela, že se také nechám vyškolit. Jenže já nedokážu jednat se zdravotníky, když se mi něco nelíbí. Takže jsem to radši vzdala. Péče o nás před šesti lety byla ale vzorová a porodní asistentky si moc pochvalovaly "náš" klidný a pohodový porod.
TAŤULA: 
samozrejme, ze otec u porodu neni zarukou dlouheho spokojeneho manzelstvi. To vime vsichni! Spokojene manzelstvi je dusledkem uplne jinych aktivit.... Ale je dulezite, aby se budouci maminka mohla spolehnout na manzela ve vsech siutacich...a porod je jednou z nich...
.jpg)
První porod s tatínkem, u druhého být nechtěl, tak mi zaplatil dulu...v obou případech jsem byla ráda, že tam se mnou někdo je.
V první případ: na sále nakonec nebyl, protože se to začalo komplikovat, ale těch 14 hodin na čekance, že si se mnou povídal, pomohl mi do vany, podal pití, ručník...
Ve druhém případě málem dula nestihla ani dorazit, ale mohla jsem se potom ze všeho vypovídat, podělit se o zážitky...
A hlavně jsem v obou případech měla pocit klidu, že u ošetření mimíse je ještě někdo koho znám, komu věřím...nevím, proč to bylo pro mně důležité, ale bylo to tak...
Já osobně bych u porodu manžela nikdy nechtěla! Nevím třeba by tam i omdlel a pak by se museli starat o něj a né o mě 
I když můj manžel je normální urostlý chlap, tak si představte , že i u injekce omdlévá . A to, že to mezi manželi utuží vztah NENÍ VŽDY PRAVDA . Bohužel to vidím ve svém okolí. Tatínek byl u porodu, drží manželku za ruku , je to pro něj nezapomenutelný zážitek a ...... za pár let/doslova/rozvod .NO TAK PROSTĚ NEVIM . Myslím, že by nebylo dobré toho tatínka nutit.! Já osobně jsem si na personál v porodnici vůbec nemohla stěžovat i když jsem měla těžký porod / podle lékařů-, já jsem rodila poprvé, tak jsem nevěděla samozřejmě jak probíhá lehký a jak těžký porod/ A ještě podívejte se třeba, co je starších manželkých párů dodnes v manželství spokojených a tatínek jistě tenkrát u porodu nebyl. No a ještě bych dodala Ivetko, proč si už předem dělat velké stresy z porodu, třeba budete patřit k těm, co v pohodě a rychle odrodí, COŽ VÁM VELICE PŘEJU A DRŽÍM VŠECHNY PALEČKY.
Souhlasím s Otou a Kadlou-svědek-kdekoliv a u čehokoliv je zárukou, že se ti druzí více snaží. Samozřejmě to nevylučuje, že jsou personály a Personály a porodnice a Porodnice. Žena s bolestmi je ráda že je ráda, moc neuvažuje. A je potřeba, aby tam byl někdo, kdo bez bolesti uvažovat může. Já rodila před cca 15 ti lety a porod jsem měla dost těžký, ale možná stačilo změnit porodní polohu a nemuseli mě řezat císařem....
Pusina: před pár lety jsem se o tom bavila s kamarádkama - dvě dětské a jedna ženská sestra z jedné mimopražské porodnice. a samy mi říkaly, že to pro ně rozdíl je. V momentě, kdy je potřeba "být na dvou místech najednou" a u jedné rodičky je partner a u druhé není, měly i interní pokyn jít dřív tam, kde partner je. Jednoduchý důvod: maminky si na zanedbávání stěžovat nebudou, novopečení tatínkové si na personál stěžujou...
