Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já jsem manžela u porodu nechtěla, protože jsem se obávala (právem), že nebudu vůbec statečná a plná radostného těšení na miminko, ale naopak budu uřvanej slaboch a fňukna, za což jsem se vždycky před ním styděla. Je pravda, že dneska bych si ho přála aspoň na tu hekárnu, protože by se mě před těma sadistama zastal a já bych třeba nerodila ku*evsky těžkejch 40 hodin, zakončených císařem a těžkou ztrátou krve.

no kamarád manžela je evidentně srab - jak sakra ošklivila, když rodí i jeho dítě? Je malej, že netuší, co to asi tak obnáší?
Já teda ještě nevím, jestli u případnýho porodu partner bude, ale někoho tam budu chtít určitě, ať už ségru, či jinou příbuznou, nebo jak se jim říká - dula?
Asi bych z manžela vytáhla i to, z čeho přesně má strach - že si tě zoškliví, nebo omdlí, nebo nesnese tvou bolest?

Ota: na mně nikdo nekašlal, i bez manžela. Kontroloval mi i primář, protože jsem byla těžký případ, a manžel by tam byl stejně houby platný.

Okopírovala jsem jenom závěr:

Zásadou je nezakazovat ani nepřikazovat
Pro ty muže, kteří se dobrovolně zúčastnili porodu, je to hluboký zážitek. Je to příležitost k novým prožitkům a dochází k upevnění partnerské a teď už vlastně i rodinné vazby.
Ovšem pokud je přítomnost doslova vynucená, napáchá víc škody než užitku. Takový vystrašený otec může i na rodičku přenášet velmi negativní emoce. Navíc pro některé muže může být pohled na bolest a krev natolik otřesným zážitkem, že už se ženou nadále nedokážou udržovat sexuální vztah.
Podle psychologů se dokonce v důsledku přítomnosti u porodu u některých mužů může objevit i jakýsi druh postnatální deprese. Jde o důsledek prožitého stresu, k němuž se mohou přidružit i psychosomatické komplikace.

Já ze své zkušenosti mluvit nemůžu, nikdy jsem to nezažila, i když před 10 lety, když jsem měla nejmladší dceru, už tatínkové k porodu chodili, ale já jsem o to nějak nestála. Spíš mě na porodním sále, když jsem rodila, docela vadila přítomnost "cizího" tatínka od paní vedle, který kolem mě normálně chodil.
Tím neříkám, že pro většinu lidí to nemůže být přínos. Ale všechno je individuální, zrovna dneska vyšel na Novinkách na toto téma článek:
http://www.novinky.cz/zena/deti/192153-tatinek-u-porodu-ano-ale-bez-vynuceni.html

Pusina: páč v druhým boxu napříč přes sál ležela osamělá mamina na kterou personál kašlal....

Renee: Nemyslím, že ho kamarád "překecal". Spíš to bylo tak, že měl obavy i předtím a bál se je projevit, aby nebyl za sraba, ale kamarád mu jeho černé představy potvrdil. Oni i muži mají své pocity a své obavy, i když nám se to tak nezdá.

Tohle jsme řešit nemuseli, protože tenkrát byl to prostě nešlo. Za sebe musím říci, že jsem manžela s sebou nepotřebovala před porodem a během něho, ale chyběl mi, když se syn narodil, protože bych s ním ráda sdílela ten pocit, který neumím popsat, možná štěstí, úleva, hrdost. I když se ke mně sestřičky chovaly moc hezky ( to já bych ve tři v noci tak milá nebyla), přece jen to pro ně bylo další mimino v řadě, ale pro mě to bylo první a byl to zázrak, že jsem ho vůbec donosila.
Takže - netlačila bych na pilu a neargumentovala tím, že všichni otcové tam byli, a že byl u počátku, tak má být u konce a že život není peříčko, a že ty bys tam taky raději nebyla. Spíš bych mu vysvětlila, že potřebuji jeho pomoc před a po, že na sále být nemusí.

Některé tady píšete vzít si k porodu matku nebo kamarádku. Tak to mi teda přijde úplně ujetý. Manžela klidně, ale kamarádku nebo matku? Nikdy v životě bych nešla s žádnou svou kamarádkou k jejímu porodu, a to ani s tou nejlepší. Vlastně bych nešla k porodu vůbec nikomu. Jsou věci, který si ráda nechám utajeny.
A k tomu článku, ten chlap teda nic moc, když se nechá překecat nějakým kamarádem. Má se snad řídit vlastním rozumem, ne? Ať k tomu porodu nakonec půjde nebo ne, do budoucna bych se u něj bála, co mu zas kdo o čemkoliv nakecá

Kadla: ale jo, jasně, je to tvůj zážitek, stejně třeba jako Otův.... já takový zážitek nemám, ani nevím, že by moje kamarádky něco takového říkaly, tak prostě nesouhlasím s tímhle zobecňováním... ke mně se v porodnici chovali úžasně, i jídlo na porodní sál mi donesli, protože jsem řekla, že mám hlad...prostě skvělý...

Kawa: tělesný pochod je u mně stolice

Asi by jsem netlačila na pilu a počkala až nastane den D, kdy se může vše změnit já mám tři děti, u prvních dvou se to ještě tak nenosilo i když mohl,taky dal na řeči .. můžu říct, že je to doteď oběma líto, ale asi to bylo věkem u naší třetí cácorky, kterou jsme si pořídili později, byl u toho , byl skvělý, bylo vidět jak je pyšný , plakal a pro mně to byl po té dřině vážně ten nejkrásnější pohled jsem moc ráda, že tam byl s náma<smajl

Pusina: V tomto souhlasím s Otou. Mám zkušenost jak s porodem bez otce (za totáče to ještě nešlo), tak s porodem, kde otec byl. Rozdíl v přístupu personálu byl absolutně nesrovnatelný. Už nikdy bych nechtěla rodit tak, abych tam byla sama. Nemusí to být otec, ale třeba někdo z rodiny. Prostě někdo.

Ota: no já teda neměla nikdy pocit, že když bude manžel u porodu, budou se o mě v porodnici líp starat, tvrdíš, že to je pravda, jaks na to přišel??? možná to tak někde je, ale těžko to je nějaká obecná pravda... o mě a ostatní holky, co jsme rodily, bylo postaráno skvěle, bezva sestřičky, doktoři, dokonce jsem nikdy v nemocnici nejedla tak dobře, jako v porodnici...moc ráda na pobyt v porodnici vzpomínám....

manžel u porodu nebyl a docela jsem byla ráda.... nikdy nechtěl, věděl, že by to udejchával hodně těžko, když se mě ptala doktorka, jestli bude tatínek u porodu, zasmála jsem se a řekla, že by s ním měli víc práce, než se mnou, takže nebude....:-))) nechyběl mi tam, ani jsem tam nepotřebovala nikoho jiného blízkého, nějak jsem na to chtěla být sama, stejně by mi nikdo nijak nepomohl, tak k čemu?? ještě by se tam manžel stresoval, a to jsem fakt nepotřebovala..