Chce se ke mně vrátit. Má slepovaný vztah šanci na přežití?
Brzy mi bude 60 let, před deseti lety se se mnou rozvedl manžel. Žili jsme spolu téměř třicet roků, vychovali tři děti, a když se osamostatnily, manželovi se začala zapalovat lýtka. Poté, co jsem zjistila, že je mi nevěrný, jsem měla pocit, jako by se celý svět zbortil. K mé smůle nešlo o takovou tu přechodnou nevěru. Skutečně se zamiloval, a to do ženy o víc než dvacet let mladší, poměrně atraktivní, plné života. Ve svých padesáti jsem jí skutečně nemohla konkurovat.
Rozvedli jsme se. Bylo to hodně bolestivé, hlavně pro mě. Manžel se odstěhoval a začal žít nový život. V té době mu bylo 57 let a se svou třiatřicetiletou přítelkyní se oženil. Já jsem zůstala sama a zařídila si život po svém. S bývalým mužem jsme s téměř nestýkali, jen občas jsme se vídali při větších rodinných sešlostech u našich dětí. I to pro mne bylo vždycky hodně těžké, protože tam s sebou bral svou novou ženu.
Jak žili, jak se měli, zda si rozuměli, nevím. Nestarala jsem se o to. Po osmi letech jsem se od starší dcery dozvěděla, že se otec bude rozvádět. Jeho žena si prý našla jiného. Děti neměli, takže rozvod byl vlastně jen formální záležitost. Měl pech v tom, že ho jeho manželka docela slušně oškubala.
Bývalý muž teď bydlí v pronajatém bytě, je sám. Je mu 67 let, v běžných provozních věcech je pramálo soběstačný – asi jako většina mužských. Hodně mu pomáhají dcery.
Nedávno mi ta starší svěřila, že otec se vyjádřil v tom smyslu, že největší chybu udělal, když ode mě odešel. Prý se nechal zblbnout hormony, je mu to moc líto, a kdyby to šlo, nejraději by to vrátil zpátky. Údajně na něm bylo poznat, že by se se mnou rád začal scházet a neměl by nic proti tomu, kdybychom spolu zase začali žít.
Od té doby na to pořád musím myslet. Nevím, co mám udělat, zda mu dát, nebo nedat šanci. Na jednu stranu mi moc ublížil, dlouho jsem se z toho tehdy dostávala. Teď už ale všechno přebolelo, jsem sama, on je taky sám, vím, že by podruhé takovou chybu neudělal. Prožila jsem s ním třicet let, máme spolu děti, vnoučata, možná by byla šance prožít spolu hezký „podzim života“. Takhle jsme každý sám a oba se tím trápíme.
Na druhou stranu se bojím, jestli to z jeho strany není jenom nějaká vychytralost. Cítí, že už není nejmladší, potřeboval by někoho, kdo by se o něj staral.
Co myslíte? Má náš případný vztah ještě nějakou šanci? Já si myslím, že snad ano, skálopevně o tom však přesvědčená nejsem. Budu ráda, když si přečtu různé názory na svou situaci, třeba mi to pomůže zorientovat se sama v sobě.
19.9.2007 Rubrika: | Komentářů 129 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chce se ke mně vrátit. Má slepovaný vztah šanci na přežití?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nedělala bych to.Vídat se s Vámi může u dětí, i povídat si mete. Ale určitě bych si ho k sobě nestěhovala. Nač? určitěza ta léta máte zaběhnutý svůj život a své pohodlí. vše by se změnilo.
Ota: s bodem č. 2 naprosto souhlasím, k bodu č 1 mám lehké výhrady.....je to jen má osobní zkušenost a zkušenost mých známých, takže to nemusí být pravdilem.... ale přijde mi že dnešní "mladí", když už je ten vztah natolik vážnej, že jdou do společnýho bydlení, tak už si oba (nebo alespoŇ jeden z nich) dovede dost dobře představit co obnáší starost o chod domácnosti a co to znamená zaplatit všechny poplatky, protože se setěhujou ne rovnou od rodičů, ale už mají zkušenosti se samostatným bydlením...... toť můj názor
Gwen: 
Ota: no jo, třeba nebyla zvyklá, že chlap se snaží vařit, ale určitě si brzy zvykla, ne?
Gwen: To je utopie!
.jpg)
Klendra: je nás málo
možná jsem to měl napsat lépe.
1. většina chlapů a žen jsou na tom při prvním vztahu stejně tedy nulové zkušenosti s vařením, nulové zkušenosti s každodení péčí o chod domácnosti, nulové zkušenosti s tím jak zajistit všechna ty poplatky, služby, energie atd.
2. tím nastane situace že se práce nějak rozdělí a nemůžu si pomoc, když si jeden lehne na gauč a druhý ( druhá) to všechno hodí na bedra je to prostě chyba obou a nejenom toho flákače( vzácně té fláklačky).
Zaffira: moje drahá , zřejmě naočkovaná matinkou vzala některé mé první společné domácností pokusy tedy vaření, nějaký ten úklid a například nákup záclon, nebo ramínek jako provokaci vůči ní. ŽE PRÝ JÍ TÍM DÁVÁM NĚCO NAJEVO A KDESI COSI a docela jsme se poštěkali. Přitom vařit, prát a uklízet v podstatě neuměla ještě tak žehlit
Já bych ho vzala zpět s několika podmínkami. Každý den by mi musel s vděkem v očích děkovat, že může opět žít po mém boku
Chodil bez řečí nakupovat a každý den by vařil.
A nemá to být paralela na Paroubkovy a Kováčovou??
Připomíná mi to film Nejlepší ženská mého života... Jenže život není film. Ono je to těžký. Připadá mi, že Zdena měla šťastný manželství a že ten jeho osudovej úlet stejně totálně zblbnul jeho, jako odrovnal ji 
Proto se dlouho trápila a bolelo ji to. Navíc, strávit s někým třicet let, to je úplně jiný než nezvládnutá "desetiletá krize". Když spolu dva lidi vydrží třicet let, je to hodno obdivu. Znám ženu, která ztratila svého muže taky po třiceti letech. Bylo to sice jinak - zemřel -, ale svým způsobem to srovnatelný je: Taky se musela vyrovnat s faktem, že je sama, a pravděpodobně se bude muset sama porvat se vším, co přijde. A že čím je člověk starší, tím nepříjemnější věci přicházejí. Říkala, že po těch letech vůbec nejde o ztrátu, jakou si představuje člověk plný energie (cestování sólo? do divadla sólo? sex..?), ale že to je, jako kdyby odešel kus jeho samotného. A vyhlídka, že tak to bude do konce života, je převelice smutná, bolest odeznívá velmi velmi pomalu.
Já bych si Zdeně radit netroufla v tom smyslu "ber ho - neber ho"... Není mi šedesát a neztratila jsem svého člověka, s kterým jsem velikou část života prožila. Takovou část života, která jde prožít jenom jednou. Jediné, co bych jí poradila - a co už tu zaznělo -, ať rozhodně nic nenaznačuje, nekontaktuje ho, dál se chová, jako by byl ženatý, dokud on sám nepřijde. A podle toho, s jakou případně přijde, by se měla rozhodnout. Citu na to má dost.
Ota : obecně neznamená vždycky, proto jsem uvedla ty výjimky. Vzhledem k počtu mužů, které znám osobně, je počet 3 kusů opravdu výjimka, ostatní jsou doma nepoužitelní. A souhlasím, že některé ženy se v péči vyžívají a potřebují to ke štěstí. Já mezi ně nepatřím. Já udělám cokoli jen pro toho, kdo udělá cokoli i pro mně. Dříve jsem si myslila, že když budu pečevatelka, že se mi to v dobrém vrátí a dojde uznání - bohužel nefunguje to. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán.
elephant: přesně tak, a jsou chlapi, který nebaví se o sebe starat, ale je horší, když to ani neumí. Ženská se o sebe aspoň postarat umí.
Ota: tak já se tak maximálně vyžívám v tom, nechat se opečovávat někýmjiným
Ota: jasně, stejně jako existujou chlapi, kteří si bez problémů vyperou, uvaří a uklidí, tak existujou ženský, který baví péče o domácnost a péče o jiné..... 
.gif)
Ota: máš pravdu, taky pár takových nadšenkyň znám 
Klendra: Opravdu obecně vždycky ? Sama píšeš, že znáš muže kteří to zvládají na 1ku ......
Teď si opět naběhnu ale někdy mi připadá, že se některé ženy se v té péči o domácnost až moc vyžívají, sice brblají a mrmlají ale když jsou postaveny přes situaci kdy není o koho či co pečovat najednou nevědí co dělat.
Nevzala bych ho. Na star kolena potřebuje pečovatelku, když ho mladice vykopla. Ať se v tom poplácá sám. 
klidně vzít zpátky, přece aspoň víš, do čeho jdeš, nebudeš sama, pro děti to bude snazší... ALE
nevdávat se, nepřepisovat trvalé bydliště apod. - dokud si nebudeš "jistá", že je vám spolu fajn a že je to tak dobře...vykopnout ho můžeš kdykoli, podnájem holt si najde v nejhorším nový.
