Byla jsem na potratu a rodina mě psychicky deptá
Připadá mi, že momentálně žiju v nějakém zlém snu, a strašně moc bych se z něj chtěla probudit. Důvodem mého trápení je tragédie, která mne postihla a manžel a jeho rodina, kteří mne doslova psychicky deptají. Došlo to tak daleko, že jsem se musela od manžela alespoň na čas odstěhovat ke svým rodičům, protože jinak bych už byla patrně v blázinci.
Když jsem se před více než rokem vdávala, byla jsem strašně moc zamilovaná a rozdílný pohled na víru v Boha jsem nepovažovala za podstatný. Jiří je totiž věřící katolík, jeho rodiče jsou věřící velice silně, řekla bych, že až bigotně. S naší svatbou nesouhlasili, nakonec se s tím smířili ve chvíli, kdy jsem se dala pokřtít, a mohl se tak konat církevní obřad. Věřící katolička se ze mě však nestala.
Vzhledem k tomu, že si náš vztah Jiří před rodiči uhájil, jsem byla přesvědčená, že mne má skutečně rád a můj ateismus respektuje stejně tak, jako já jeho víru. Žili jsme spolu hezky, bylo nám dobře. Zařizovali jsme byt a plánovali miminko, na které jsme se oba těšili. Jeho rodiče ke mně byli sice vlažnější, ale dá se říct, že nás respektovali.
Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem otěhotněla. Tedy ne hned v tom okamžiku, ale o nějaký měsíc později.
Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla jsem nevýslovně šťastná. Stejně tak i můj manžel a oboje rodiče, pro které to mělo být první vnouče. Bohužel se stalo něco strašného, o čem se mi dosud špatně píše, a tak mi snad prominete, když tuto část svého příběhu co nejvíce zestručním.
Různými vyšetřeními a testy se ukázalo, že snad s děťátkem není všechno úplně v pořádku, a i přesto, že je mi teprve osmadvacet let, mi byl doporučen odběr plodové vody. Ten prokázal postižení miminka a měla jsem zvážit možnost ukončení těhotenství.
Kdo něco takového prožil, asi ví, co se ve mně odehrávalo. Sváděla jsem vnitřní boj a věděla, že ať se rozhodnu jakkoli, ani jedno to rozhodnutí nebude správné. Manžel hned zpočátku chtěl, abych si naše dítě nechala, prý se o něj postaráme a budeme ho milovat takové, jaké je. Samozřejmě, že bych ho milovala, bylo by to přece mé dítě, ale nedokázala jsem si představit, jak bych péči a život s postiženým dítětem zvládala. Necítila jsem se na to.
Nakonec jsem se rozhodla pro ukončení těhotenství, i když jsem prožívala neskutečná vnitřní muka. Podařilo se mi přesvědčit i manžela, který nakonec uznal mé důvody a na svůj postoj rezignoval. Jak jsem zjistila posléze, dlouho mu to nevydrželo.
Když bylo po všem, cítila jsem se strašně. Prázdná, nešťastná, smutná. Pořád jsem plakala, a brala dokonce prášky na uklidnění. Najednou se dostavily pochyby, jestli to bylo správné, zda jsem přeci jen neměla své rozhodnutí pečlivěji zvážit. Uvědomovala jsem si konečnost a nezvratnost toho, co se stalo. Moje děťátko už nebylo…
Měla jsem co dělat sama se sebou a se svými výčitkami a hledala oporu u manžela. Tam jsem ji však nenašla. I on patrně po provedení zákroku prožíval svá vnitřní muka a začal vše otáčet proti mně, vyčítat mi, že jsem ho přesvědčila, aby s něčím takovým souhlasil. Co když se prý doktoři spletli a my jsme zabili zdravé dítě? I to se prý stává. V této své verzi je vydatně podporován i svými rodiči, kteří díky své silné víře s potraty nesouhlasí v žádném případě. Dívají se na mne jako na odporný hmyz, okatě mnou pohrdají. Z jejich úst padají slova jako krkavčí matka, had na prsou, bestie a hyena.
Nevydržela jsem. Sbalila si věci a odstěhovala se k rodičům. Alespoň na čas, abych se dala trochu do kupy. Naši mi hodně pomáhají a jsou pro mne skutečnou oporou.
A já teď uvažuji, zda se mám k manželovi vůbec vracet. Myslím, že hlavním viníkem našeho rozporu je absolutně rozdílná výchova. Mám strach, že výčitek z jeho strany i od jeho rodičů se nezbavím snad do smrti. Podařilo se jim vydeptat mne až na samotné dno, v době, kdy jsem naopak potřebovala pochopení a podporu. Nedokážu posoudit, jestli to bylo z jejich strany v důsledku víry, nebo je to jejich povahový rys. Nechtěla bych, aby tento příběh vyzněl jako obžaloba všech věřících lidí. V žádném případě, v tomto ohledu jsem velice tolerantní a myslím, že je každého věc, zda a čemu věří.
Jen jsem popsala, co mne potkalo, ve všech souvislostech, které k tomu patří. Moc ráda bych si přečetla názory na mou situaci od ostatních čtenářek. Už jsem díky rodičům trochu klidnější, ale ještě stále mi není dobře. Manžel naléhá, abych se vrátila, ale já to pořád odkládám. A nevím, jestli dělám dobře.
24.6.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 130 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Byla jsem na potratu a rodina mě psychicky deptá
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Postižené dítě neznamená jen tu celoživotní péči, a pocit zoufalství a selhání při pohledu na něj. Znamená to absolutní závislost pečující osoby - tedy matky, na "živiteli" rodiny.
Zahnanou do kouta, v těžké závislosti na svém okolí, by si Tě ti pánbíčkáři teprve vychutnali, a troufám si tvrdit, že by jistě našli hromadu důvodů svědčících v Tvůj neprospěch, proč se to dítě narodilo postižené.
Já bych se tedy rozhodně nevracela k chlapovi, který nedokáže stát za svým slovem, za svojí ženou, a jen papouškuje, co mu nakukali fanatičtí rodiče.
Přečkej aspoň šestinedělí v milující náruči svých rodičů, a až se začneš zase dívat na svět bez ovlivnění splašenými hormóny, pouvažuj, za jakých okolností bys byla schopna se svým manželem znovu žít.
Za sebe říkám, že bych volila rozvod. Předešla bys tím dalším a dalším názorovým neshodám hned na začátku, kdy máš ještě možnost najít si muže pro život, a mít s ním zdravé a žádným fanatismem nezatížené děti.
Přeju Ti hodně štěstí, a dej na rady svých rodičů. Nikdo jiný Tě nemá tak nezištně rád.
Pokud se rozhodneš a vrátíš se k manželovi, asi by taky bylo dobré poradit se s lékařem, zjistit o jaký typ poškození plodu se jednalo a zda je předpoklad, že by se to mohlo opakovat. Prověřit genetiku.
Ale čím dál víc mi to připadá jako opravdový zásah "zhora", zkrátka, že váš pohled na společný život se liší, a to zásadně. Jestli to tak opravdu cítíš, pojmenuj si to, přiznej a neboj se svého rozhodnutí. Doporučila bych ti taky návštěvu psychologa, netrap se s tím sama, odborníci jsou tu od toho, aby pomohli, když to potřebujeme.
.JPG)
Myslím, že hlavním viníkem je tady netolerance 
Manžel za Tebou měl stát v dobrém i zlém, což neudělal.
Jestli nejsi v pohodě, určitě se nevracej teď.
K.L. je mi líto, co prožíváš. Tohle je velice těžké rozhodnutí, ale pokud jsi se necítila na péči o postižené dítě, udělala jsi to lepší rozhodnutí z obou špatných. Ty jsi si to nevybrala, ale bylo na tobě, abys to vyřešila. Netrap se tím, nepřemýšlej co by kdyby.
Je dobře, že jsi mohla odejít k rodičům. Potřebovala ses vzpamatovat, manžel tě v těžké chvíli nedokázal podpořit. Teď to všechno záleží na něm a jeho přístupu. Chápu i jeho, je těžké se s takovou věcí srovnat. Teď by se ale měl vzchopit a předvést, že stojí za tebou, to znamená, že by ani neměl naléhat, aby ses co nejdříve vrátila, myslím, že byste spolu měli začít tak trochu znova chodit. Myslím, že by bylo dobré taky nenarozené miminko společně oplakat a nevracet se k rozhodnutí, ale jasně si říci, jak budete žít dál. Vyřešit otázky výchovy dětí, co se náboženství týká, vyřešit vměšování jeho rodičů do vaší rodiny. Dozrát teď musí tvůj muž. Osobně si myslím, že vliv výchovy a jeho rodiny je tak velký, že to nepůjde.
.jpg)
Stát se to me tak jdu na potrat, protoze vychovávat postizený díte ... ne na to opravdu nemám. Kdyby se narodilo postizený aniz bych to vedela predem a nebo behem zivota melo úraz/nemoc po kterém by se z neho stal handicapovaný clovek, tak bych se samozrejme postarala, ale pokud je moznost "výberu" predem, tak proc si zbytecne komplikovat zivot 
. Jedna strana je kdyby mimco bylo postizené a zilo pár roku, tak by se mu holt obetovala materská,ale smutek po nem bys mela tak jako tak, ale na druhou stranu strarat se o lezáka nejakých co já vím 20-30-40 roku... na to má málokdo, já teda urcite ne, a co tvoji tchánovci meli by na to a nebo místo pomoci by tech prístích x-let meli hubu plnou pána boha a ze to tak chtel a urcite ví proc. Na to mám jedinou odpoved, kdyby nejaký Pán Buh / milující otec tam nekde nahore opravdu byl, tak by se na svete nemohlo dennodenne dít tolik svinstva. A jestli opravdu je a na to svinstvo se dívá tak at sám drzí hubu. Je to tvuj zivot, tvoje odpovednost, zádný jiný se o tebe a decko nepostará a nejaký imaginární fantasmagor kdesi ve výsinách je opravdu ten poslední kdo ti v jakékoliv situaci podá ruku. Pokud tvým tchánovcum vyhovuje, ze v kazdé zivotní chvíli (at stastne nebo tezké) se vypovídají "do vzduchu" a psychicky jim to pomuze, tak prosím jsme ruzní lidé a kazdému pomuze neco jiného, ALE at se nepletou do zivota jiným!!!
.jpg)
Aja: 
naprostý souhlas
.gif)
Pokud nemůžeš přijmout manželovu víru, nevracej se. Nemáte a nikdy nebudete mít jasno v otázce výchovy dětí, pokud se nesmíříš s tím, že tvé děti budou vychovávány ve víře, což by ještě nebylo to špatné, ale především k tomu, aby pohrdali "těmi druhými" včetně tebe.
Osud myslím dal jasně najevo, že tohle není správná cesta pro tebe.
PEGG: Souhlasí s Vaším názorem. K.L.přeji hlavně klid a správné rozhodnutí do budoucna.
.jpg)
Tohle nebude vírou. Já třeba věřící nejsem, ale s potraty taky nesouhlasím. Jenže u mě to nesouhlasím znamená, že JÁ bych na něj nešla. Nikdy bych si nedovolila mluvit do toho, jak se rozhodne někdo jiný. Pro žádnou ženu to není rozhodně příjemná věc, ze které by snad měla radost, takže, určitě má nějaké vážné důvody, pokud se tak rozhodne.
Zdá se, že manžel a jeho rodiče takto projevují své zoufalství, které určitě není o moc menší, než tvoje. Manžela určitě zranilo, že přišel o své dítě způsobem, kdy o jeho životě rozhodl někdo jiný a on nemohl absolutně nic dělat. To ho zřejmě bolí tak, že kolem sebe kope.
Nevím, jestli se máš vrátit. Já bych se asi nevracela, pokud bych necítila od svého partnera v těžkých chvílích oporu a pochopení
.gif)
Když už jsi dokázala odejít, tak se nevracej. Budeš mít cejch a ten fanatici neodpouští.
Bylo to tvé rozhodnutí, tvůj život, tvé svědomí. Nemusíš se cítit provinile
Naštěstí máme s přítelem oba stejnou víru a to pohanskou, která se věcmi jako jsou potraty vůbec nezabývá - jeho rodiče jsou však taky fanatičtí katolíci (hlavně matka) a stále nám zakazují rozvod ač plánujeme svatbu až za dva roky. Ale k věci - prožila jsi trauma a manžel se za tebe nepostavil. Naopak to hodil všechno na tebe (nejspíš není schopen přiznat rodičům že s tím taky souhlasil což ukazuje na nevyzrálou osobnost). Píšeš že jste si zařizovali byt - ten byt máte v jejich domě nebo k vám prostě chodili tak často na návštěvy? Pokud v jejich domě, tak bych se nevracela a usilovala bych o bydlení samostatně. Nicméně nevím zda by to stačilo protože ty se s nimi můžeš odmítnout stýkat (já to s přítelovými rodiči tak udělala, ale bydlíme odděleně) jenže tvůj manžel je asi navštěvovat bude a oni ho mohou stále nahlodávat proti tobě. Byl by to celoživotní boj s nimi, tak zvaž zda to za to stojí. Nejspíš má opravdu přísně katolickou výchovu a oni ho tou vírou trochu "vydírají", je možné že se tomu nedokáže nikdy postavit (když to nedokázal v krizové situaci). Nové dítě by to možná na čas slepilo, ale dovedeš si představit ty názorové střety s tchánovci ohledně výchovy? Škoda že vás nenapadlo ohledně potratu lhát a říct třeba že se to stalo nějak samo... holt lidem uzavřeným v "ideálním světě" se někdy pravda říct nedá. Na druhou stranu to o nich odhalilo spoustu věcí na které bys jinak možná přišla příliš pozdě. Já bych v tvém případě taky šla na přerušení, psychicky to člověka poznamená vždycky, i když jde o težké postižení. Potřebuješ čas a klid. Zůstaň co nejdelší dobu u rodičů pokud je to možné, zajdi si za psychologem a všechno si to ještě zvaž. Hlavní je teď abys měla doma pohodu, abyses mohla vůbec nějak rozhodnout. Manželovi klidně napiš dopis podobného ražení jako jsi napsala sem. Člověk v psychické krizi se dokáže mnohem líp vyjádřit písemnou formou, je to snažší a myslím že nějaké otevřené střety teď opravdu nepotřebuješ.
.jpeg)
K.L. - 
Moc ti rozumím. V první řadě mysli na sebe, protože nechat se zničit něčím, co stejně už nemůžeš vrátit, je nesmysl. Nevím, snad už bych se nevracela,vím že vás to negativně poznamenalo oba,ale dívat se celý život na vlastní dítě, kterému nemůžeš pomoct je ještě větší utrpení. Jenže právě neštěstí prověří vztah a člověk, který tě odkopne ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebuješ si snad odpuštění nezaslouží.
Bohužel ztráta dítěte je už na celý život, jen čas tak nějak obrousí hrany a otupí tu nesmírnou bolest,kterou teď cítíš.
Nech tomu všemu čas a nespěchej, nedělěj něco o čem nejsi vnitřně přesvědčená, že je správný krok, neuspěchej ani případný návrat k maželovi, protože teď by to nebyla tvoje svobodná vůle. Nenech se manipulovat,OD NIKOHO!
Moc ti držím palce 
rozhodla bych se být v tvé situaci úplně stejně. Rodina tvého manžela vidí, jaká jsi špatná matka, ale zkusil se někdo vžít do toho dítěte, kdyby se narodilo, žít celý život s postižením, co by pak dělali, kdyby se jich jednou zeptalo, proč jste mě nechali vůbec přijít na svět s takovým postižením ??
Bylo by to pro tebe těžké i co se týče starosti a péče o dítě a rozhodně, už by sis další dítě netroufla pořídit. Udělalas dobře a co se týče manžela, když tě nepodržel jednou, udělá to znovu a budeš s tím žít dál a dál ? Je to kruté, ale já bych asi od něj odešla. Třeba časem narazíš na toho správného chlapa, který ti bude oporou i v těžkých chvílích. Držím palce
Napsala bych to asi tak, ze tchanovci nejsou uz ani verici, ale fanatici.
Znam podobny pribeh, moje byvala spoluzacka byla zcela normalni katolicka, ktera si vzala opravdu bigotniho katolika. Takze s virou sice problemy nemeli, ale ani ona, kdyz ji lekari oznamili, ze jeji dite bude postizene, si ho nechtela nechat. Rodina jejiho manzela a jeji manzel ji ale ukriceli a tak nakonec s tezkymi komplikacemi porodila postizeneho chlapecka. Vydrzela se o neho starat sest let a pak se pokusila o sebevrazdu. Bohuzel byla uspesna .
Byt Tebou, pokusila bych se to resit tak jak uz psala sallie a s tchany bych se urcite prestala stykat. Problemem je, ze pokud Te nepodrzel ted, jak to bude vypadat v pripade, ze byste si pozdeji poridili rodinu. Tchani se budou chtit stykat s vnoucaty a na ci stranu se pak manzel postavi ? To je otazka 
. A rekla bych, ze ani jeho smutek ho neomlouva v tom, ze se snazi vinu svalit na Tebe. Nejprve v tak zavazne otazce souhlasi a pak otoci jak na obrtliku 
. To take neco vypovida o jeho charakteru....
BOžínku, je mi líto, co Tě potkalo.....opravdu
Poradit neumím, ale zkusím to.
Já, ne Tvém místě kdybych byla, bych si s manžou někde sedla na neutrálním místě a promluvila si o tom všem, co se stalo. Pokud by opravdu stál o to, abych se vrátila, musel by mě mít rád i za cenu toho, co se stalo a musel by "odpustit" a před rodiči stát při mě. Pokud by mu to nešlo, nevracela bych se. A s tchánovci??? Ve víře je psáno-odpustíš-bude Ti odpuštěno!! Jestli nejsou schopni tohle tolerovat a respektovat, neměla bych s nimi co říct a urážet bych se nenechala.....
Určitě to chce čas, který teď momentálně potřebuješ.....rozhodla jsi se, jak ses rozhodla a obé by bylo "správné/špatné"
Držím palečky a přeji mnoho sil a štěstí
