Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

magatao: 8:38

No, vyhrožovat skákáním z okna, když se jedná o rozvod dcery, to mi přijde hodně zvláštní reakce, jako by se ta osoba snažila manipulovat okolím, problémy vidí tak, že ve středu je ona místo aby se snažila je vidět i z pohledu jiného.

Teď je objektivně ona ta, kterou smrt babičky zasáhla nejvíc, byla to přece její matka. Možná tedy čeká, že ji bude celá rodina litovat a ono to nějak nefunguje, takže ještě přitvrdí.

Ale možná jí křivdím, možná jen nebyla připravená na to, že maminka jednoho dne nebude. S tím, jak se zdokonaluje medicína máme dojem, že vyléčit jde čím dál víc a nejsme připravení na to, že každý jednou zemře.

Zkusili jste jí říct něco v tom smyslu, že babičku jste samozřejmě měli taky rádi a chybí vám, ale dožila se krásného věku a určitě by si nepřála, aby její dcera pro ni neustále brečela, když byla takové sluníčko? Asi by chtěla, abyste ji nechali odejít a vzpomínali na ni s láskou a s úsměvem.

Ještě mě napadlo, zkuste ji možná dřív než k doktorovi vzít někam na masáž, na večeři, případně na akupunkturu. Někdy to, že se o člověka někdo stará, hladí ho, vyslechne nebo chvíli myslí na něco jinýho, zabírá víc, než prášky. Kromě toho to taky bude vnímat jinak, protože koupila mi masáž = stará se o mě, kdežto strčila mě do Bohnic = dává mi najevo, že jsem magor a chce se mě zbavit.

Moji tetě zemřel manžel, bylo mu 75 a jí 69. Je pravda, že zemřel náhle na selhání srdce, ale ona zůstala sama v baráku a tak strašně se trápila až si vykoledovala mozkovou mrtvici a ochrnula na půl těla. Doktor ji řekl, že si to přivodila tím obrovským stresem.
Takže pokud vám na mamince záleží, pomozte ji. Je pravda, že nejlepší lék na smutek je práce. Ale musí se pozvolna, nepůjde to ze dne na den a výčitky nepomohou, měla by vědět, že ji rozumíte a chcete ji pomoct a ne že se na ni zlobíte.

magatao:

orinka - 16.10.2013 7:43
Vikina - 16.10.2013 7:58
Teda děvčata, taky jste to neměly a nemáte lehké.

annie - 16.10.2013 7:19 taky si myslím, že to byla pro maminku poslední kapka. Asi to byla ono, kdo se o babičku staral a někdy to je pořádný zápřah, ale člověk funguje, protože MUSÍ a pak dojde k tomu, že už nemusí a už ho nemá co držet nad vodou, tak se potopí a když mu nikdo nepodá pomocnou ruku, tak se utopí
annie - muselo to pro tebe být moc těžké a v člověku to stejně zůstane už napořád

Dva měsíce nejsou nijak moc dlouhá doba, tak jí dejte ještě čas. Před pár dny to byl přesně rok, co odešla moje babi. Nebyla daleko od stovky a všichni jsme to už léta čekali, protože kromě toho vysokého věku se jí i dost rapidně zhoršoval zdravotní stav, ale když to přišlo, stejně nás to všechny strašně zasáhlo. Ten rok uplynul strašně rychle a je to, jakoby se to stalo včera. Kdykoliv si na ni vzpomenu, tak mám slzy v očích a to jsem nejspíš při daleko větší síle, než je vaše maminka. Uvědomte si taky rozdíl v tom, že i když jsou si všichni určitě moc blízcí a nají se rádi, tak úmrtí MÁMY je horší, než úmrtí babičky nebo jiného příbuzného. Možná, že to hroucení fakt trochu živí, aspoň základně fungovat by mohla, ale než ji odbývat a dávat ji najevo jak vás tím obtěžuje ji spíš zkuste dát najevo pochopení a podporu. Možná, že právě to od vás vůbec necítí a proto se chová jak se chová...

Škoda, že Annina maminka není sluníčko po své matce. To by si uvědomila, že svému okolí škodí. Hlavně škodí sobě. Nemám moc pochopení pro okázalé truchlení. Připadá mi sobecké. A ještě ty výčitky okolí, že ji nechápe. Babičce bylo krásných 86. To si šedesátiletá žena neuvědomovala, že tady její matka nebude věčně a nepřipravila se na to? Spíš mi připadá, že to přehrává. Na místě její rodiny bych to před ní začala přehrávat taky. Nebo jsem cynická, když vím, že tu moje maminka nebude věčně, když je jí právě dnes 82 a je nemocná? Jasně, že doufám, že bude žít do stovky a že jí bude dobře. Kdyby ale měla trpět, budu raději, když bude smrt milosrdná.

Babičce Anny bylo 86 a v tomto věku se už dá očekávat odchod ze života. Nejsme nemrtelní.
Mojí babičce bylo skoro 89 když umřela a mamince 65 let. Složila se, pohřeb a všechno ostatní jsem musela vyřizovat já, ale během týdne už zase fungovala. Nebyla happy, ale přijmula to. Takový je život. Mojí mamince bylo 83 když umřela a mně 61, ještě jsem chodila do práce. S tím se člověk musí umět vyrovnat, pokud je psychicky zdravý. Maminka Anny asi opravdu potřebuje odbornou pomoc. Ničí nejen sebe, ale i celou rodinu.(Je čas zrodu i čas umírání - jak praví Bible - nejsem věřící)

Možná si maminka připadá, že jí nikdo nechápe, proto je taková. Každý má ty emoce nastavené jinak. Taky si myslím, že by bylo nejlepší nějak jí zaměstnat, vzít jí někam na výlet, na procházku. Klidně s ní jít i na ten hřbitov, proč ne, aby viděla, že v tom smutku není sama, ale příště už někam jinam. A nechat napsat nějaké AD od obvoďáka by určitě taky nebylo od věci. Zkusit mamince vysvětlit, že to je pro její dobro, aby jí bylo líp.

Mě zemřela maminka, když mi bylo 25 - doma jsem měla dvouměsíční miminko a na krku svobodného bráchu, zhroucenou babičku a tatínka. Je fakt, že jsem se s tím nesrovnala do dneška, ale pro starosti o rodinu, jsem neměla čas, dělat si myšlenky To je jediný lék - něco dělat. Požádejte maminku o cokoliv a zapojte ji zpátky do života. Lepší radu nemám.

orinka: ano, obvoďák může napsat pro začátek nějaké léky na spaní nebo slabá AD, začala bych od něj.

No, půjdu asi trochu proti proudu, ale - babičce bylo 86 let, takže její smrt se dala očekávat. Maminku chápu, že truchlí, má na to nárok, o tom žádná, ale zažila jsem dvakrát v podobné situaci nějakou příbuznou a opravdu se už nejednalo o truchlení, ale hysterii. Stačilo s pozůstalou jednat trošku jinak, malinko jí zaměstnat, nenechat jí se utápět jen ve vzpomínkách a fungovaly. Jak se věcem nechal volný průběh, bylo zle. A chápu i tatínka, že je už také nešťastný, musí to i pro něj být velmi náročné, s někým takovým fungovat 24/7. Nechci soudit, nevím, jak to v rodině zakladatelky vypadá, možná má tady pravdu většina, že ostatní příbuzní jsou hyeny, ale říkám, že maminka klidně hysterka být může a teď vidí jen to, že jí zemřela maminka a přehrává.

annie: Je to pravda, mně tatínek zemřel, když mně bylo 16 a jemu 42. Divný pocit - na jedné straně se mi zdálo, že už měl dost let (), na druhé smutek, chodit normálně do školy, doma mama pod práškama...ale snášelo se to jinak. Kolektiv ve škole, lepší nervy...kdežto teď, když mám nemocnou mamu, se budím kolikrát za noc, přemýšlím jak pomoct.... Ale na rozdíl od té paní vím, že nesmím podlehnout depresi. Když byl loni vážně nemocný i manžel, sama jsem si šla nechat předepsat prášky na hlavu.

Nestacil by pro zacatek obvodak? Vyposlechne, pokyva hlavou, nasmeruje.....