Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nechci hodnotit chování nikoho z Tvojí rodiny.
Ale snad Ti pomůže toto moudro:
pokud jste v depresi
žijete v minulosti.
Máte-li obavy,
žijete v budoucnosti.
Jste-li v klidu,
žijete v přítomnosti.

Nejsem psycholog, ale mám vyzkoušené, že odvádět pozornost od smutku není to pravé ořechové. Takový smutek se pak stále prodlužuje a trvá neúměrně dlouho. V knize Cesta popisuje Brandon Bays, jak řešila svůj smutek z rozvodu. Prostě si sedla a nechala sebou procházet všechny vlny, které situace přinášela. Seděla tak 5 dní, dokud vše neodešlo. Je pravda, že na toto musí být člověk asi trochu trénovaný v meditaci. Nicméně potvrdila moudrost starých mistrů, kteří tvrdí, že každý smutek odejde za 5 dní, pokud se opravdu a plně prožije.

Nyní jsem přečetla další knihu, která je pro mě revoluční. Jmenuje se Léčebný kód. Tuto knihu sepsali dva lékaři. Dr. Alexandr Loyd a Dr. Ben Jonson. Je v ní velmi srozumitelně vysvětleno jak vzniká fyziologický stres, který je původcem všech nemocí. Než byla tato kniha sepsána, věnoval Dr. Loyd 8 let zkoumání a testování systému léčebných kódů, které na závěr knihy naučí i své čtenáře. A co je nejdůležitější pro Annu, tento kód pomohl vyléčit 12 let trvající těžké deprese jeho manželky téměř okamžitě. Já s ním pracuji 3 týdny a jsem nadšená.

Ivča+3: Děkuju. Člověk si říká, kdo se tím sakra baví. Asi to tak mělo být. Nakonec stejně nezbyde, než to přijmout....
Bolí to.

Bellana: Děkuju ti. Je to těžký, je to na h..... Snažím se to odžívat. Ne, ani kdybych těch dětí měla 5, nebylo by to jiný.
Je to těžký. Zároveň se snažím věřit tomu, že i tahle odporná zkušenost mi k něčemu bude. Ale jde to těžko.
Děkuju.

Danie: Je mi tě upřímně líto a zároveň tě obdivuji, že jsi schopná pracovat na tom, aby ses smířila se synem. Nebudu předstírat, že vím, jak se cítíš, to si ani nechci představit. I kdybys měla pět dětí, nebylo by to snazší. Život umí být krutý.

Danie: Velmi těžká, nejtěžší zkouška. Máš můj obdiv za to, jak to zvládáš.

Jo, je možné, že otec byl zvyklý na obskakování a teď nemá servis, což po 2 měsících už nezvládá , pomoct neumí, chlap, jak nemá akci je bezradný, tak to řeší takto. I když to s tím odchodem ani nemusel myslet vážně, jen si myslel, že to manželku trochu nakopne nebo mu ujely nervy.

Zajímalo by mě, jak maminka s babičkou vycházela za živa. Znala jsme jednu paní, na kterou by pasoval popis " sklony k hysterii". Se svou matkou moc nevycházela, starala se o ni podle svých představ, ale jak bylo něco trochu jinak, bylo zle, křik, shazovala ji.. no, prostě nic moc hezkého. Ale po její smrti byla rázem matka ta nejlepší a ona paní se utápěla v hlubokém dlouhotrvajícím smutku, který se dost podobal tomu v článku, jestliže příbuzní truchlili méně, bylo to proto, že matku neměli tak rádi, nedokážou pochopit, co ona cítí, jak trpí, nechápou, že ona prostě musí plakat a nemůže mezi lidi.....možná o tom i sama sebe přesvědčila o tom, že je to pravda.

O ničem takovém sice Anna nepíše, ale kdo ví. Pak bych se nedivila, jestli manžel řekne- když žila, tak jsi s ní nevycházela, tak co to tu hraješ za divadlo.

No, možná ne, každopádně tahle maminka mi tu známou dost připomíná.

Téměř před půl rokem mi zemřel syn, jediný, 20 let, zabil se. Ze všeho nejvíc jsem potřebovala POCHOPENÍ. Sdělení, že se v tom utápím a libuju, to jsem taky slyšela, ale k chuti žít mě to teda fakt neburcovalo. Naopak, připadala jsem si ještě víc k ničemu. Je tedy pravda, že se sama sobě snažím pomoci, chodím na terapie, i alternativní, léky (zatím) neberu.
Taky 2 měsíce od smrti tak jedinečného člověka, jako je máma, je sakra krátká doba.
Možná by pomohlo s mámou opravdu soucítit a současně jí dát najevo, že se o ni vážně bojíte, že ji v rodinném životě potřebujete, taky že byste byli rádi, aby tu byla taky ona pro vás. Že se za odbornou pomoc stydět nemusí, není na tom nic špatného, naopak, je to znak vůle si pomoci, že ji podpoříte, ale aby se jí trochu ulevilo, musí to hlavně ona sama chtít. A taky ona sama sobě dovolit, aby se jí ulevilo. To za ni neudělá nikdo a ani to po nikom nemůže chtít. Jen ona sama má za sebe zodpovědnost, na smrt blízkého člověka hřešit nemůže.
Nemyslím to nijak tvrdě. I tohle člověku dochází postupně. A souhlasím, že smrt je u nás hodně tabuizovaná. Trend je takový, že se nám přece nic zlého nemůže stát a to, co se stane, musíme RYCHLE zvládnout. A být happy.

Myslím si, že vaše mamča měla problém ještě předtím, neuměla ho řešit a teď to pustila. Bude to těžké.

On ten rok co se uvádí, ale odpovídá tomu, za jak dlouho je možné se s tím vnitřně vyrovnat. Ale rok vůbec nefungovat, to by byla deprese jak Brno.
Jinak aspoň základní fungování by mělo nastoupit do 3 dnů (myslím základní věci - hygiena jídlo). Fungování naoko okolo toho 2 měsíce (tzn. neinformovaný na první pohled nepozná, že něco není v pořádku). Úplné vyrovnání tak po tom roce, ale to je minimální doba. Každopádně si myslím, že prodlužování tý doby očividnýho smutku vede akorát k depresi.
Je ale pravda, že u člověka v důchodu to je těžší, nemá povinnej rytmus.

Určitě ale nepomůže obviňovaní a ultimáta, no mě přijdou z tý hodiny hysterický všichni (když otec řeší situaci výhružkami)

Na mě z toho spíš čiší kolektivní zoufalost.

Stanik:...tak to působí i na mě,psala jsem to hned v prvním příspěvku,nemůžu si pomoc

Monik: na me z toho uplne dejcha, ze kolem nich skala jak piskali.. sice si obcas ulevilla.. ale hned dostala nalepku hysterky... jen ji hezky nacpeme praskam, at zas skace kolem taty a neotravuje.. mozna si u mamky mohla normalne promluvit, nesvazanou domaci atmosferou a ted prisla o jedineho cloveka, se kterym si mohla naprosto uprimne popovidat. To bych se pak asi taky hroutil a nic dalsiho by me par mesicu nezajimalo.

Monik: To každopádně ne, AD jsou pro mě úplně, ale úplně poslední štace.

Myslím tuhle knihu: Tibetská kniha o životě a smrti. U nás považuju vůbec za problém mluvit o smrti, je to tabu a hodně lidí se nedokáže se smrtí vyrovnat a hodně lidí nedokáže pomoci a umět se chovat k pozůstalým. Tady vidím velkou díru ve výchově.

Ivča+3: No jo, ale ten nevyresi tim, ze mamince daji antidepresiva