Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Monik: ten hlubší vleklý problém je tam téměř evidentní...

Tak nejak cim vic to tu ctu a premyslim nad tim, tak zacinam chapat obe strany. Ono opravdu nevime, jak konkretne a na co maminka reaguje a je fakt, ze pokud se ji okoli snazi podporit a s ni to jde cim dal vic z kopce, tak by s tim asi neco delat chtelo. Ted nemyslim AD. To zas vidim tak, ze si to chteji Anna s otcem trochu ulehcit. Ale treba hledat nejakou pomoc "duchovni" ve smyslu prace na odziti apod.
A kdyz si to predstavim, tak pro to okoli to taky nemusi byt vubec jednoduche, kdyz se treba snazi maminku nejak povzbudit, potesit a na veskere snahy je treba odpoved pouze negativni reakce.
Myslim, ze je tu malo informaci.

Také jsme pro nechat mamince ještě čas, ale to co tady popisujete, není úplně v pořádku. Mě zarazila věta, že už dřív vyhrožovala skokem z okna - to je znamení velmi nevyrovnané psychické stability. Potřebuje určitě pochopení (máme je máma, o mojí jsem také přišla před 16 lety bylo jí 53 let, nečekaně, kdo nezažil, nepochopí), ale svůj smutek si každý musí prožít sám. Asi je otázka způsobu prožívání bolesti. Výše popsané mi hysterii skutečně evokuje. POkusila bych se a. vydržet a nechta j, at si chodí na hřbitov třeba 5x denně, b. pomalu ji zapojovat do běžných činností, dávat jí víc vnoučata na hlídání, pokud to jde a pod., hlavně aby něcco DĚLALA. Pokud se postupně nezklidní, pak bych teprve uvažovala o dr. pomoci. A ještě - doporučuju knihu O životě a smrti, možná vám tam něco docvakne všem.

Ale taky je možné, že rodině připadá, že se to pořád zhoršuje a mají strach, aby to nedopadlo ještě hůř. Je možné, že paní měla sklony k depresím vždy, ale optimistická babička ji držela v rozumných mezích a teď se to provalilo, obzvlášť, když teď se to jakoby "může", protože smutek se čeká. Pak to ale těžko zvládne jen tím, že se pár měsíců počká.

Podle mě je rozdíl v tom, jestli matka zemře v 60 nebo 86. Sice smutné je to vždycky, ale 86 je už věk, kdy si lze říct- jednou to přijít muselo , měla hezký život, dožila se krásného věku relativně v dobrém zdraví, kéž bychom tak dopadli taky. Co by pak měl dělat ten, komu někdo zemře mladý třeba při dopravní nehodě, kdy je ke všemu ještě zoufalý nad nespravedlností světa.

Bellana: myslíš,že se snaží mamince pomoc? a co ten poslední odstavec? ,,jsme přesvědčeni,že potřebuje nějakou léčbu.....,, oni už ví co jí schází,jenom tady na šž potřebovali podporu,aby to mohli dát mamince přečíst,že je fakt zralá na AD....

orinka: 13.28 taky mam ten pocit. 2m sice nejsoumoc, ale jestli byla maminka vzdycky prepjatejsi, tak je tim spis na miste uvazovat o pomoci radeji DRIV nez POZDEJI.

loupák: Anna se snaží pomoci mamince, která se hroutí. A co se dozví? Že je studený čumák, který nemá pochopení a že je hrozná dcera, která matce ubližuje celý život svým nepochopením, a tak ta matka musí přemrštěně reagovat na běžné věci, jako je třeba rozvod dcery. Neměla by být spíš ta matka tou, která v takové situaci podrží svoji dceru? Já vím, jsem studený čumák a bohudík i moje maminka je racionální a umí mě nakopnout, když podle ní reaguji nepřiměřeně. Doufám, že nebudu muset brzy zjistit, jaké to je přijít v šedesáti o maminku.

Jojo, to mi připomíná, když jsem byla smutná, že jsem dostala kopačky a matka: prosím tě, vždyť už je to tejden. A když jí před rokem umíral táta, bylo to jasné všem kolem, že je to konečná (bylo mu 85), ale ona si to vůbec nepřipouštěla. Takže bych řekla, že ta poznámka, jak někdo psal, že si člověk uvědomí vlastní smrtelnost, je víc než trefná. A třeba proto, že maminku považujete za hysterku a nemůže se tudíž upřímně projevovat, si to vybírá teď, když je skutečný důvod. Taky může mít depresi a to řvaní na ni fakt nic nevyřeší. A že se vám její způsob prožívání smutku nelíbí? Nebo že už s tím "otravuje" dlouho? Trochu tolerance, lidi

Bellana: Je ale hlavně třeba smířit se s tím, že to patří k životu.
ano jiste... ale po dvou mesicich? To mi pridje brzo.. smrt ,rodicu a smrt partnera jsou nejhorsi zivotni rany, i podle psochologu.. a na vyrovnani je potreba minimalne rok.. i to se pise v "priruckach".... takze co kdyby si Anna s otcem radsi neco precetli, nez matku budou cpat chemii, delat z ni blazna a tahat ji po doktorech?

Bellana: přesně tak to vidím i já.

Na mě maminka Anny opravdu působí jako dost sebestředný člověk, když ostatním říká, že dost netruchlí. Každý přeci truchlí jinak ( o tom tady píšou všichni), ale do hlavy maminka ostatním nevidí - a nemůže vědět, jak moc je smrt babičky zasáhla. Skoro mi to přijde, že ani nechce uznat, že ostatní truchlí také a "jen" to tolik nedávají najevo.

Verera - 16.10.2013 13:11
je to těžké, příběh je k nakouknutí z jednoho pohledu.
Možná se paní také o maminku starala sama, nikdo se neúčastnil, pokud nedešla jako soběstačná ve spánku.
Třeba jak muž i dcera mají rádi svůj klid a pohodu a nyní to je narušené. Mohla by nastat starost.
Prášky určitě až jako poslední možnost, dosud jako hysterka žila bez nich.

samo, že to může být i jinak

reagujem určitě na článek tak nějak podle sebe jak to cítíme.

Pro mě je zásadní sdělení, že maminka už předtím přepjatě reagovala na všechny životní situace. Není přece normální, aby se dospělý zdravý člověk "sesouval do křesla" anebo vyhrožoval skokem z okna? Podle toho usuzuju, že jde o poruchu osobnosti, a z toho důvodu si myslím, že by jí mohl pomoci lékař.

Verera: Neznáme pohled té truchlící maminky, ale stejně se mi nelíbí, jak tady všechny odsuzují Annu za nedostatek citu. Určitě s maminkou byli na pohřbu a poskytli jí podporu. Určitě s ní mluvili o tom, jaká babička byla a že jim taky chybí. Jenže je to málo platné, když se jim dostane odpovědi, že oni sami jsou necitelní a netruchlí dost. Jako by Annina maminka byla jediná, která přišlo o svoji matku. Navíc matku, která se dožila opravdu úctyhodného věku a kterou její rodina milovala.
Minulý týden se se mnou dala do řeči starší paní. Před dvěma lety ovdověla a stále jí manžel schází. Řekla jsem jí, že má víc, než mnoho jiných žen - vzpomínku na muže, se kterým prožila krásný život. Mnohé si oddechnou, že se zbavili tyrana, opilce nebo si jen nemohou vybavit, že jim s jejich mužem někdy bylo dobře. Mluvím o starých lidech, kteří rozvod nepovažovali za přijatelný z různých důvodů. Je normální cítit zármutek, je normální i dlouho vzpomínat. Je ale hlavně třeba smířit se s tím, že to patří k životu.

Bellana: chápu jak to myslíš....znova opakuju,každý si smutek prožívá jinak,paní z článku to prožívá hodně špatně,utápí se v tom,okolí tím obtěžuje,ale pořád si myslim,že dva měsíce na vzpamatování se ze stráty tak blízké osoby jako je MÁMA,je krátká doba...

Senedra: rozumím, člověk holt musí s pokorou přijmout fakt, že nikdo není nesmrtelný a maminka odešla v požehnaném věku.