Chci být svobodná matka. Je to nezodpovědné?
Zajímaly by mne názory čtenářek na mou situaci. Je mi 33 let a jsem stále svobodná. Mám za sebou několik vztahů, které všechny skončily fiaskem. Asi je chyba i ve mně a v mých nárocích na potenciálního partnera.
V podstatě jsem se smířila s tím, že zůstanu sama. Kupodivu mne představa života bez mužského protějšku vůbec nepřipadá děsivá. Naopak, spíš se mi zamlouvá. Jinak to však mám ke vztahu k dětem, respektive dítěti. Po miminku toužím doslova zběsila a usilovně už asi čtyři roky. A stupňuje se to, zvlášť vzhledem k tomu, že si uvědomuji, že mi roky přibývají.
Zcela vážně proto uvažuji o eventualitě, že bych se vědomě stala svobodnou matkou. Když jsem se svěřila kamarádce, zděsila se a prohlásila, že jsem blázen. Za prvé považuje za naprosto nevhodné použít nějakého muže jako pouhého „dárce semene“, prý by to vůči němu bylo nefér, a také se snažila mi vysvětlit, že jako osamělá matka rozhodně nebudu mít na růžích ustláno. Ani já, ani mé dítě.
Já všechny její argumenty uznávám. Má pravdu, samozřejmě. Ale na druhou stranu mi to nepřipadá jako něco kdovíjak odsouzeníhodného. Žen, které zůstaly samotné s dětmi, je hodně, prostě bych jen rozšířila jejich řady. A co se týká otce dítěte, myslím, že co oči nevidí, to srdce nebolí, a pokud by o mém těhotenství neměl tušení, nemusel by se tím trápit.
Mně spíš dělá starost jiná věc. Jako největší riziko v mém případě vidím to, že jsem vlastně sama. Nemám sourozence, rodiče mne měli hodně pozdě, na tehdejší dobu byli doslova exoti. Byla jsem jejich vymodlené dítě, které přišlo na svět, když už veškeré pokusy dávno vzdali, a maminka si původně myslela, že zpoždění menstruace je první příznak přicházejícího přechodu. Nebylo to tak.
Nyní je rodičům skoro osmdesát, jsou už staří a dost nemocní. Starám se o ně, jak jen můžu, a je mi jasné, že se musím smířit s tím, že už brzy nadejde jejich čas. A já zůstanu úplně sama. Bez rodičů, bez sourozenců. Prakticky bez jakéhokoli nejbližšího příbuzného. Možná i proto tak strašně moc toužím po dítěti, po někom, s kým k sobě budeme patřit.
Bojím se však, co by s děťátkem bylo, kdyby se se mnou, nedejbože, něco stalo. Kdo by se o ně postaral, dal mu lásku a pocit bezpečí? Vím, že asi maluji čerta na zeď, ale i tyto myšlenky se mi vkrádají do hlavy a nemůžu se jich zbavit. Přesto jsem rozhodnutá se o dítě pokusit.
Moc bych uvítala rady a podněty od žen, které z nějakého důvodu zůstaly samy s dítětem. Co všechno to obnáší? Dá se to zvládnout? Na co se mám připravit? A co si myslíte o mém rozhodnutí?
18.6.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 130 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Chci být svobodná matka. Je to nezodpovědné?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
majucha: no a díky takovým paničkám bude mít Pošta pro tebe pořád co vysílat, viď??
Grainne: a....: ad otec - co je tak těžkýho na tom říct: byl to kamarád, se kterým jsme se krátce sblížili a pak se rozešli? A kdyby chtěl znát konkrétní jméno, no tak řeknu František Vomáčka Praha 8, když mu to pomůže? Když nebudu chtít, tak ho nevypátrá
Nevím, jestli je to nezodpovědné, každopádně je dítě psychicky, fyzicky i finančně náročné, sama bych si ho nepořizovala. Měla jsem například vcelku těžký porod a kdybych neměla partnera, nevím, jak bych to dělala.. a v budoucnu? Až se bude ptát na tátu, okolí určitě taky, bude tovelký tlak... Nnejsi tak stará, abys nemohla někoho potkat...
Grainne: nene, tak jednoduchý to není, ještě jsem zapomněla na "komu bude vařit, zašívat, nakupovat, a bude muset snášet jeho kecy, prdy, krky, a přítomnost"
Teoreticky v tom nevidím velký problém být svobodnou matkou, pokud dítě dokážeš finančě zabezpečit ( ne, není to levná záležitost
) Je tady ovšem jeden zádrhel, jehož dopad zatím nedokážeš vyhodnotit. Co tomu dítěti řekneš, až se bude ptát, kdo je jeho otec, řekneš mu pravdu nebo si něco vymyslíš? Počítej s tím, že dítě rozhodně bude chtít vědět od koho má tu druhou půlku genetického materiálu a bude se po tom pídit. Tohle je věc ktrerá nejpozději v pubertě bude mezi vámi velice tíživou. Děti prostě potřebují poznat svého otce.
.gif)
Nika1: já se obávám, že někdy se jedná jen o odezvu. To, co dávám, dostávám zpátky a upřímně, zářný příklad některých žen, který ony rovněž předávají svým dcerám, je stejně odpudivý, jako to, co předávají někteří muži svým synům.
Můj manžel, stejně, jako tvůj, byl vychován v podobném prostředí, přesto taky neznám chování, o kterém se tu tak rádo píše. Čímpak to, asi?
nevím, zda už to tu někdo nepsal
jsi sama, pořídíš si dítě...a něco se s tebou stane
co bude s dítětem, když nebude mít otce?
Pegg: Jojo už je mnohem líp. Mám strašně hodnýho manžela a brali jsme se mladí, takže i když byl vychovávaný v tom typickém mužském vzoru naší vesnice, tak se chová úplně jinak a pochopil, že když doma pomůže, tak není podpantoflák. Ale právě ty typické mužské vzory vidím kolem sebe a je mi z toho na nic, když takhle vychovávají své syny.
Annie: A mohla bys mi ten vzor prosím popsat tj. ten mužský vzor pro dítě typický pro české rodiny, když ho neznám? dík.
majucha: člověče, takhle ty vidíš vztah mezi mužem a ženou? No potěš......
Sice jsem na muže nezanevřela a přes ty špinavé ponožky, úklid a jiné nechutnosti zbývá ve vztahu spousta krásných věcí, které za to stojí....tedy mně určitě ano. Budiž, zanevřít na všechny muže světa a ochudit se o spoustu hezkých věcí - každého, nebo spíš každé věc, dotyčný možná jako dospělý člověk unese nějaký ten podraz, ještě pořád budiž.
Jenomže tady se plánovitě chystá podraz nejen na nějakého toho "dárce spermatu", ale i na dítě. Jednou se po otci začne ptát.
Bude mu dotyčná lhát, nebo ho rovnou postaví před poněkud drsnou pravdu, s tím, že "měla právo"?
rek11: no ono ale nejde jenom o ni. ja si dovedu predstavit, ze ona chce zit bez chlapa, proc ne. ale myslim, ze dite si zaslouzi tatu znat. aspon jmenem. a verim, ze jsou i chlapi, kteri selhali jako partneri, ale jako rodice muzou byt dobri.
majucha: tak presne takhel sem to nemyslela
rek11: majucha: 
rek11: co je na tom nejasného? Když jí to dítě nevyjde, stejně jí zůstane někdo, po kom bude prát, uklízet, utírat, a kdo jí bude přidělávat fůru zbytečný práce, jako kdyby to dítě měla. Akorát snad ty plínky nebude muset prát
tornado-lou: ono je možná lepší, když to tak plánuješ, než když najednou(neplánovaně) jsi na všechno sama a často se zlomeným srdcem a podtrhlým sebevědomím. Nechápu logiku toho, že si ma najit chlapa a pak jí to stejně možná nevyjde,hlavně že má toho chlapa....
