Je moje máma hysterická, nebo přecitlivělá?
Máme v rodině problém s naší maminkou. Je jí 62 let a před dvěma měsíci jí zemřela matka – naše babička. Bylo jí 86 let. Všem se nám po ní samozřejmě stýská, byla naše sluníčko, pro každého měla dobré slovo a měli jsme ji moc rádi.
Jak ale její smrt zamávala s naší mámou, to nikdo z nás nečekal. Doslova se zhroutila. Celé dva měsíce skoro nemluví, nic ji nebaví, přestala se starat o domácnost. Jen pořád sedí, prohlíží si fotky a každý den chodí na hřbitov. Někdy i dvakrát. Neustále pláče a my už nevíme, jak ji máme utěšit.
Nejhůř to snáší táta, který s mámou je po celý den – jsou už oba v důchodu. První týdny byl maximálně trpělivý a ohleduplný, ale teď už tu trpělivost ztrácí. Snažil se všemožně mamku z té deprese dostat, ale bezvýsledně. Ona sama se totiž vůbec nesnaží a dělá to na nás dojem, jakoby si v tom zármutku libovala.
Pravda je, že vždycky měla tak trochu sklon k hysterii. Všechno až moc prožívala, jakmile se stalo něco, co se vymykalo běžným záležitostem, hned ji rozbolela hlava, sesouvala se do křesla, někdy dokonce vykřikovala, že vyskočí z okna (To třeba tehdy, když jsem oznámila, že se budu rozvádět.).
Přemýšlíme, co s ní. Už jsme ji chtěli dostat k psychologovi, ale to bychom ji tam museli dovézt násilím. Když její nářky a pláč ignorujeme, ještě přitvrdí a obviňuje nás, že jsme necitliví a prý je nám jedno, že babička už tady není.
Táta se na ni minulý týden hodně rozzlobil. Natvrdo jí řekl, že jestli se okamžitě nesebere a nezačne se sebou něco dělat, na čas se od ní odstěhuje. Máma začala vyvádět jako podebraná, pláčem se doslova otřásala.
Jsme přesvědčeni, že potřebuje nějakou léčbu. Jenže jak ji k tomu doktorovi dostat? Odmítá to velmi zatvrzele a my jsme z jejího chování už opravdu vyčerpaní.
16.10.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 123 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je moje máma hysterická, nebo přecitlivělá?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Bellana: chceš říct,že si se ve svém okolí nesetkala s člověkem,který se nad ztrátou blízkého člověka nezhroutil? tomu nevěřiim
..každý si svůj žal prožívá jinak,někdo na práškách s hysterií,někdo si v koutě pobrečí aniž by to okolí vnímalo...jsme lidé různí
Stanik: 
My s tatou nemame extra super vztahy (kvuli jeho manzelce), ale az tu jednou nebude, tak na tom asi o moc lip nebudu
loupák: No ani mi nemluv o tech smajlech 
Jeste ze mi tam neskocil nejaky horsi
rampepurda: Moje maminka je po smrti 5 let, 9 let před tím jsem se o ni starala, ale to, co píšeš, mě do dnešního dne nenapadlo. Asi to tak bude. Teď jsem na řadě já, ale abych z toho měla depresi, to snad ne. Jsme smrtelní, s tím se nedá nic dělat.
magatao: 11:38 S tim odzitim smutku mas naprostou pravdu. I v davnych dobach nasich predku se to praktikovalo.
Dnes se delaji ritualy, mela jsem dobry kontakt, ale nemuzu ho bohuzel najit.
Ono totiz neresene nebo nejak potlacene trauma pak dela "bordel" v celem rodinem systemu a muze se to prenaset na dalsi generace.
Vychazi to pak najevo pri kineziologii treba.
Takze by se mozna Anna mohla spis snazit najit pomoc pro maminku, aby si to mohla odzit, proste to "pustit" ven. Jedine tak potom muze jit dal. A taky proto, ze to pak jednou nebudu muset treba "resit" Aniny deti nebo vnoucata.
A dalsi vec, pokud clovek v sobe potalcuje emoce, vznikajji z toho psychosomaticka onemocneni.
Neresena traumata se predavaji dal.
Taky me napada, ze treba maminka reaguje tak "hystericky" v ruznych situacich proto, ze treba jeji manzel a i jeji deti jsou studeni cumaci a ze treba pred nima se nemuzou city projevovat a tak je permanentne potlacuje a pak je holt pousti ven, kdyz se udeje neco vyznamneho (napr. rozvod dcery apod.) a je to jakoby "spolecensky vhodne" a maminka si to pri tech prilezitostech vynahrazuje. A ted u toho umrti maminky treba vsechny nahromadene a potlacovane emoce a city za cele roky jdou ven
Nebo taky to muze byt varianta manipulace, jak tu nekdo psal. Ale na to, aby se poznalo, zda je to manipulace ze strany maminky, nebo citovy chlad ze strany jejich "blizkych" bych rekla, ze je tu malo informaci.
Nejak mam u tehle rodiny pocit hlubsiho, dlouhodobeho problemu
.JPG){kind=avatar}
Annina maminka ztratila nejvíc a nic jí nezůstalo. Nemá manžela, nemá dceru, nemá vnoučata, nemá přátele. Je mi jí líto. Musí být hrozné prožít celý život jen s maminkou a pak o ni přijít. Její zármutek chápu. Jeho projevy ne. Zavání sebestředností. Jo, jsem studený čumák. Na tchána často vzpomínám i dnes, pět let po jeho smrti. Na kamarádku myslím denně a u jejího hrobu se neubráním slzám. Hodnotím vysoko jejího manžela a dceru, že o ní dokáží mluvit s úsměvem a nebrečet. když se podívají na její fotografii na pracovním stole. Ale oni jsou asi taky studení čumáci, že nedávají svůj zármutek okázale najevo. Donašich životů patří pořád, i když už tu není.
Můj spolužák přišel o maminku v deseti letech. Když byl v maturitním ročníku, sám se staral o otce, který doma umíral na rakovinu. Bděl u něho i tu noc, kdy zemřel. Kromě nejbližšího kamaráda nikdo ve třídě netušil, čím prochází. Maturoval šest týdnů po tatínkově smrti. S vyznamenáním. On měl důvod k zoufalství. Měl sice ještě dva starší bratry, ale vlastně zůstal sám. Jeho otci tenkrát nebylo ani padesát. To není věk na umírání. ALe on je asi taky studený čumák, že nedával okázale najevo, jak on trpí tím, že jeho otec zemřel. Mám ráda studené čumáky.
... a ještě jedna skutečnost, kterou si uvědomí až ten, komu zemřou rodiče: teď je na řadě on. To stačí k depresi i flegmatikovi...
Jaguška - souhlasím s tím, že když se to vysvětlí s citem a pochopením, že to je tak nastavené, nebrání se smutku, který máme každý jinak. Necháme toho druhého ať si ho prožije jak potřebuje a né, aby se musel stydět za slzy a bát se s někým obejmout, protože se na něj kouká, že je jiný.
Když to maminka Anny vidí a ta představa, že až půjde ona, jen se oklepou.
:36 Bellana: ted docitam a promin... at je cloveku kolik chce, na smrt blizkeho se opravdu pripravit nelze. To co pises je studene, az to mrazi. Fuj.
Ja osobne si myslim, ze prasky jsou cesta do pekel a nejlepsi zpusob, jak se maminky zbavit nadobro. Me by teda nikdo nedonutil to brat.
Prectete si od J. Virapena knizku Nezadouci ucinek smrt, jen tak pro zacatek pro ty, co doporucuji antidepresiva.
Jsou to jedny z nejhorsich sajrajtu
Monik: 
taky mě to napadlo,že pisatelka je jednoznačně na straně tatíka(tatínkova holčička
),mámu má odjakživa za hysterku a podle popisu si jí ani neváží,aspoň tak to na mě působí...třeba byla právě ta babička jediná,kdo dceru bral takovou jaká je a rozuměly si jako kamarádky,takže ta ztráta musí být o to větší...podle všeho jí ani dcera není oporou a to je teda hoodně smutný
Jaguška: treba by mama fungovala v praci, ale doma chce klid... ja se po tatove smrti,v praci drzela, ale doma jsem nedelala nic.. neprala, neuklizela nevarila, nic me nebavilo... maximalne pit kafe a kourit... tvalo to pul roku.
Jedine co bylo, ze jsem na autopilota chodila do prace a fungovala... a jelikoz venceni se neokeca, tak to jsem zvladat musela... a nemohla tak byt zalezla doma uplne. I tak to bylo tezky.. talcit na mamu po dvou mesicich, by me ve snu nenapadlo, natoz, aby ji nejakej sobecek daval ultimata, ze jestli neprestane opakavat bytost, co ji dala zivot, tak se od ni odstehuje... to je do nebe volajici tupost.
Verera: 9:45 Vis, ze tohle je taky docela mozne? Ted kdyz ctu tebe a premyslim nad tim do hloubky, tak si rikam, ze v te rodine muze byt nejaky hlubsi problem, treba nezajem partnera nebo tak neco a ta maminka se snazi takhle upoutavat pozornost (viz skakani z okna, to mi teda prijde taky dost divne, jakoby byla nejaka labilni )
Když mi umřela maminka (83) říkal mi ceremoniář v krematoriu, že pohřby lidí po osmdesátce jsou nejklidnější. V té době se úmrtí dá očekávat. Nejhorší, že jsou pohřby mladých motorkářů. - Paní, co vyřizovala pozůstalost říkala něco podobného. Nejjednodušší je vyřizování pozůstalosti lidí po osmdesátce, ti už si ve svých věcech udělali pořádek a není co řešit. Nejhorší je prý řízení pokud zemře mladý podnikatel - nezajištěná rodina a samé dluhy.
Každý jsme jiný, já jsem ještě chodila do práce, když mi maminka umřela a musela jsem fungovat.
magatao: Anahir: 
každý si tím jednou projde a jak to bude snášet,to je ve hvězdách
