Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Připadá mi, že momentálně žiju v nějakém zlém snu, a strašně moc bych se z něj chtěla probudit. Důvodem mého trápení je tragédie, která mne postihla a manžel a jeho rodina, kteří mne doslova psychicky deptají. Došlo to tak daleko, že jsem se musela od manžela alespoň na čas odstěhovat ke svým rodičům, protože jinak bych už byla patrně v blázinci.

Když jsem se před více než rokem vdávala, byla jsem strašně moc zamilovaná a rozdílný pohled na víru v Boha jsem nepovažovala za podstatný. Jiří je totiž věřící katolík, jeho rodiče jsou věřící velice silně, řekla bych, že až bigotně. S naší svatbou nesouhlasili, nakonec se s tím smířili ve chvíli, kdy jsem se dala pokřtít, a mohl se tak konat církevní obřad. Věřící katolička se ze mě však nestala.

Vzhledem k tomu, že si náš vztah Jiří před rodiči uhájil, jsem byla přesvědčená, že mne má skutečně rád a můj ateismus respektuje stejně tak, jako já jeho víru. Žili jsme spolu hezky, bylo nám dobře. Zařizovali jsme byt a plánovali miminko, na které jsme se oba těšili. Jeho rodiče ke mně byli sice vlažnější, ale dá se říct, že nás respektovali.

Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem otěhotněla. Tedy ne hned v tom okamžiku, ale o nějaký měsíc později.

Když jsem zjistila, že čekám dítě, byla jsem nevýslovně šťastná. Stejně tak i můj manžel a oboje rodiče, pro které to mělo být první vnouče. Bohužel se stalo něco strašného, o čem se mi dosud špatně píše, a tak mi snad prominete, když tuto část svého příběhu co nejvíce zestručním.

Různými vyšetřeními a testy se ukázalo, že snad s děťátkem není všechno úplně v pořádku, a i přesto, že je mi teprve osmadvacet let, mi byl doporučen odběr plodové vody. Ten prokázal postižení miminka a měla jsem zvážit možnost ukončení těhotenství.

Kdo něco takového prožil, asi ví, co se ve mně odehrávalo. Sváděla jsem vnitřní boj a věděla, že ať se rozhodnu jakkoli, ani jedno to rozhodnutí nebude správné. Manžel hned zpočátku chtěl, abych si naše dítě nechala, prý se o něj postaráme a budeme ho milovat takové, jaké je. Samozřejmě, že bych ho milovala, bylo by to přece mé dítě, ale nedokázala jsem si představit, jak bych péči a život s postiženým dítětem zvládala. Necítila jsem se na to.

Nakonec jsem se rozhodla pro ukončení těhotenství, i když jsem prožívala neskutečná vnitřní muka. Podařilo se mi přesvědčit i manžela, který nakonec uznal mé důvody a na svůj postoj rezignoval. Jak jsem zjistila posléze, dlouho mu to nevydrželo.

Když bylo po všem, cítila jsem se strašně. Prázdná, nešťastná, smutná. Pořád jsem plakala, a brala dokonce prášky na uklidnění. Najednou se dostavily pochyby, jestli to bylo správné, zda jsem přeci jen neměla své rozhodnutí pečlivěji zvážit. Uvědomovala jsem si konečnost a nezvratnost toho, co se stalo. Moje děťátko už nebylo…

Měla jsem co dělat sama se sebou a se svými výčitkami a hledala oporu u manžela. Tam jsem ji však nenašla. I on patrně po provedení zákroku prožíval svá vnitřní muka a začal vše otáčet proti mně, vyčítat mi, že jsem ho přesvědčila, aby s něčím takovým souhlasil. Co když se prý doktoři spletli a my jsme zabili zdravé dítě? I to se prý stává. V této své verzi je vydatně podporován i svými rodiči, kteří díky své silné víře s potraty nesouhlasí v žádném případě. Dívají se na mne jako na odporný hmyz, okatě mnou pohrdají. Z jejich úst padají slova jako krkavčí matka, had na prsou, bestie a hyena.

Nevydržela jsem. Sbalila si věci a odstěhovala se k rodičům. Alespoň na čas, abych se dala trochu do kupy. Naši mi hodně pomáhají a jsou pro mne skutečnou oporou.

A já teď uvažuji, zda se mám k manželovi vůbec vracet. Myslím, že hlavním viníkem našeho rozporu je absolutně rozdílná výchova. Mám strach, že výčitek z jeho strany i od jeho rodičů se nezbavím snad do smrti. Podařilo se jim vydeptat mne až na samotné dno, v době, kdy jsem naopak potřebovala pochopení a podporu. Nedokážu posoudit, jestli to bylo z jejich strany v důsledku víry, nebo je to jejich povahový rys. Nechtěla bych, aby tento příběh vyzněl jako obžaloba všech věřících lidí. V žádném případě, v tomto ohledu jsem velice tolerantní a myslím, že je každého věc, zda a čemu věří.

Jen jsem popsala, co mne potkalo, ve všech souvislostech, které k tomu patří. Moc ráda bych si přečetla názory na mou situaci od ostatních čtenářek. Už jsem díky rodičům trochu klidnější, ale ještě stále mi není dobře. Manžel naléhá, abych se vrátila, ale já to pořád odkládám. A nevím, jestli dělám dobře.